Vasilii Grossman Knihy

Dějištěm románu je stalingradská bitva, období rozhodujícího válečného střetnutí dvou totalitních nacionálních systémů - fašismu a stalinismu.

K vydání připravili Antony Beevor a Luba Vinogradova. Známý historik Antony Beevor se setkal s pozůstalostí sovětského publicisty a spisovatele Vasilije Grossmana během psaní své oceňované knihy Stalingrad - Osudové střetnutí 1942-1943. Cenný materiál ho pak inspiroval k uspořádání a vydání této knihy, která by za života spisovatele Grossmana rozhodně nemohla vyjít. Vasilij Grossmann vstoupil dobrovolně do Rudé armády v roce 1941 po napadení Sovětského svazu Hitlerem. Více než tři roky pracoval jako speciální zpravodaj pro armádní noviny Rudá hvězda. Během svého válečného působení se etabloval jako "hlavní hlasatel" z fronty. Jeho reportáže a hlášení plné krvavé reality a beznaděje však byly ve své době přísně cenzurovány. Tato kniha, doplněná spoustou nepublikovaných Grossmanových poznámek, postřehů a dobových popisů perfektně doplňuje renomované práce pojednávající o druhé světové válce. Vasilij Grossman jako vnímavý pozorovatel se smyslem pro důležité detaily podává čtenáři barevný a panoramatický pohled na tehdejší události. Jeho zprávy z bitvy u Stalingradu, bitvy u Kurska, z dobývaného Berlína nebo z návštěvy osvobozené Treblinky slouží jako modelový příklad válečné reportáže.

Známý historik Antony Beevor se setkal s pozůstalostí sovětského publicisty a spisovatele Vasilije Grossmana během psaní své oceňované knihy Stalingrad Osudové střetnutí 1942-1943. Cenný materiál ho pak inspiroval k uspořádání a vydání této knihy, která by za života spisovatele Grossmana rozhodně nemohla vyjít. Vasilij Grossmann vstoupil dobrovolně do Rudé armády v roce 1941 po napadení Sovětského svazu Hitlerem. Více než tři roky pracoval jako speciální zpravodaj pro armádní noviny Rudá hvězda. Během svého válečného působení se etabloval jako "hlavní hlasatel" z fronty. Jeho reportáže a hlášení plné krvavé reality a beznaděje však byly ve své době přísně cenzurovány. Tato kniha, doplněná spoustou nepublikovaných Grossmanových poznámek, postřehů a dobových popisů perfektně doplňuje renomované práce pojednávající o druhé světové válce. Vasilij Grossman jako vnímavý pozorovatel se smyslem pro důležité detaily podává čtenáři barevný a panoramatický pohled na tehdejší události. Jeho zprávy z bitvy u Stalingradu, bitvy u Kurska, z dobývaného Berlína nebo z návštěvy osvobozené Treblinky slouží jako modelový příklad válečné reportáže

Novela popisuje bitvu o Stalingrad podobou zápisků či osobních zpovědí. Jsou zde popsány jak konkrétní události, tak jednotlivé postřehy účastníků bojů i jejich trpělivé vyčkávání na obrat k lepšímu...

V roce 1963, rok před svou smrtí, završil Vasilij Grossman svou tvůrčí dráhu románem Panta rhei. Poslední autorovo dílo je otřesnou obžalobou stalinského režimu, drama nesvobody promítnuté do časoprostoru ruských dějin. Hérakleitův výrok o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, nachází své strašné potvrzení v osobní zkušenosti Ivana Grigorjeviče, který se po třiceti letech strávených v sovětských pracovních táborech vrací na známá místa a ke známým liedem - a zjišťuje, že nic nemůže být jako dřív. Otřesné svědectví o stalinském teroru, tak jak je známe mj. z Černé knihy komunismu, je tu předestřeno uměleckou formou a v zobrazení hrstky konkrétních osudů jde dál než pouhý dokument: pro svou osobní, nanejvýš naléhavou zkušenost nenachází Grossmanův lágerník recipienta, neboť i život na svobodě byl nesvobodný, přestože jinak než v koncentráku, i lidi na svobodě svíral po celé trvání stalinismu smrtelný strach. Pro autora a jeho hrdinu není tím nejhorším prožité utrpení, ale samota, v níž s tímto utrpením zůstávají.

Velkolepá románová freska o stalingradské bitvě Za Volhou není země, kterou napsal Vasilij Grossman několik let po ukončení 2. světové války, si získala v sovětské válečné literatuře své pevné místo. Její bezprostřednost, humanistický patos, ale i autorovo poctivé úsilí proniknout do složitých zákonitostí, příčin, zdrojů individuálního i kolektivního jednání, jež vytváří dějiny a rozhoduje o osudech jednotlivců a národů, budou vždy znovu a znovu upoutávat pozornost čtenářů. Román Za Volhou není země zůstal torzem rozsáhlé epopeje. Nenajdeme zde vpravdě šolochovovské nebo tolstojovské psychologické vedení postav a spletitou propojenost historických událostí s jejich individuálními osudy v bohatě rozvětvených dějových liniích. Síla Grossmanovy knihy tkví jinde – především v opravdovosti a autentické pravdivosti, s níž autor vydává své hořké svědectví. Spočívá ve spisovatelově umění mozaikovitě, kamínek ke kamínku, skládat líčení válečných událostí, drobné postřehy, filozofická zamyšlení, desítky živě vykreslených postav a postaviček sovětských vojáků, jejich rodin v zázemí i ohroženém Stalingradu do monumentálního celku, do sugestivního obrazu jedné z největších bitev druhé světové války – bitvy u Stalingradu. (předsádka)

Bitvu o Stalingrad líčí autor tak, jak ji viděl z bunkru velitelů, ze zákopů obránců, z posic elitních střelců a samopalníků i s míst přechodu přes Volhu a pod. Na základě vlastních zkušeností vypráví nejen o hrůzách této největší bitvy, ale i o heroismu stalingradských obránců, kteří odolali největším náporům nepřítele a přešli nakonec sami do ofensivy. Vedle hlavních velitelů vykreslil autor také několik typů prostých vojáků.