Vladimir Sorokin Knihy

Třicátá Marinina láska, již jedna z recenzí nazvala „politicko-pornografickým románem“, patří již třetí desetiletí po celém světě k nejvydávanějším Sorokinovým knihám. Je to text plný míst pro měšťácké prostředí zcela nepřijatelných, jehož každá druhá stránka je vlastně jakýmsi ‚políčkem veřejnému mínění‘. Šokovala a dráždila nejen sovětské aparátčiky, ale později i ruské nacionalisty. Příběh je výčtem devětadvaceti nejrůznějších milostných avantýr učitelky hudby Mariny Alexejevové, jejích lesbických lásek i občasných sexuálních hrátek s muži, které se při zpětném líčení jeví jako ubíjející a trýznivé tápání. Od každého milostného příběhu hrdinka čeká naplnění svých milostných tužeb, ale teprve třicátý poměr, kdy se Marina setká s předsedou stranického výboru komunistické strany z velkého moskevského strojírenského závodu, vše změní. Román tak lze číst jako grandiózní parodii budovatelské romány, ale stejně tak jej můžeme vnímat jako existenciální román.

Kniha povídek, jejichž děj se odehrává v blízké budoucnosti, kdy v Rusku znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců. navazuje na autorův předchozí román Den opričníka. Jednotlivé povídky jsou tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu – pamlsku, které car rozdává dětem shromážděným vždy o Velikonocích k jeho uctívání na Rudém náměstí.

Doktor Garin je epický román, který čtenáře ohromuje nápady a mistrovskou schopností žonglovat různými literárními formami. Autor kombinuje prvky satiry, dystopie, epistolární a fantastické literatury, včetně útržků deníků a fragmentů brakové a disidentské literatury. Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, kde se většina evropských a postsovětských států rozpadla na malé nástupní státy, které spolu neustále bojují. V této realitě hrají stále významnější roli Číňané a islamisté. Svět obývají také fantastické bytosti, jako jsou mutanti a zombie. Hrdinou románu je humanistický intelektuál a lékař Garin, známý z dřívějšího románu Vánice. Na své cestě z altajského sanatoria, zničeného válkou, prochází bizarními místy jako komunou anarchistů, sídlem pašeráků drog a hraběcím dvorcem. Zažívá raketový útok, při němž ztrácí svou milovanou ženu, a je zajat lesními mutanty, kteří jej nutí k otrocké práci. Jeho putování připomíná slavné dílo ruské literatury, Doktora Živaga, na které autor odkazuje nejen titulem, ale i motivy hluboké lásky, která pomáhá hrdinům přežít chaos a nalézt smysl života.

Vladimir Sorokin, konceptualista z prostředí neoficiální sovětské kultury, prezentuje dokonalý odposlech ruského člověka, který v nenáviděné, ale s kýženým materiálnem neodmyslitelně spjaté frontě ztrácí zábrany a otevírá svou duši, aby pohovořil o Brežněvovi, stalinismu, směnném obchodě, filozofii či sexu. Sovětská realita tak získává rozměr ještě drastičtější, v němž je skutečnost viděna očima zoufalců, touto skutečností dlouhodobě rozleptávaných...

Román Vladimíra Sorokina Telurie (rusky vyšel v říjnu 2013) je jakousi svéráznou odpovědí na otázku Umberta Eca: Vstoupili už jsme do epochy nového středověku, nebo na nás ta středověká budoucnost čeká za nejbližší zátočinou? Sorokin jako by Ecovi odpovídal: Nový středověk je náš společný celoevropský úděl… Děj knihy se odehrává v roce 2054 po dvou evropsko-islámských válkách, které ze „staré“ (tedy současné Evropy) nenechávají kámen na kameni: V této nové Evropě opět potkáváme křižáky, novou šlechtu, kentaury, opričníky (a vůbec řadu reálií ze Dne opričníka), pravoslavné komunisty, obyvatele SSSR (čti Stalinské sovětské socialistické republiky), templáře, kteří se stanou zachránci Evropy, a ti všichni hledají nový řád a nové absolutno, případně nový ráj, jenž si někteří navozují novým narkotikem, působícím i několik měsíců – telurovými hřeby, odborně zatloukanými rovnou do mozku. Román má padesát kapitol, z nichž každá je napsána zcela jiným jazykem a vždy ze zcela nových, neopakujících se ideových pozic. Je to Evropa, která není schopna se dohodnout, Evropa zachvácena všeobecným zmatením pořádků a hodnot, z něhož jde mráz po zádech.

Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury – k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, „černuše“. Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři – cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici?

Kniha ihned po svém vydání vyvolala řadu diskusí a rychle dobyla žebříčky bestsellerů. Během čtyř let již byla vydána v jedenácti evropských zemích. Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car. Země je obehnána Velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 miliónů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román nabízí grandiosní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Noví orpičnici se tu projíždějí v červených mercedesech, vyzdobených psí hlavou na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného hrozí každému, kdo se protiví carově moci, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky.

Sorokinův dystopický román je hořkou satirou na směřování dnešní civilizace. Podobně jako v předchozích románech Den opričníka a Telurie je děj Manaragy situován do nedaleké budoucnosti, kdy je Evropa po celosvětovém válečném konfliktu rozdrobena na nové státy a vyvrácena ze svých kulturních kořenů. Knihy již nikdo netiskne, vzdělání nahrazují chytré implantáty a papírové knihy jsou k vidění jen v muzeích. Mezi snobskou smetánkou se rozšíří nová móda, tzv. book’n’grill: k dobrému tónu patří nechat si ugrilovat vybraný pokrm na vzácných vydáních dřívějších papírových knih. O drahé palivo – knihy, které musí být kradeny z muzejních depozitářů – i o samotné grilování se stará utajené společenství mistrů kuchařů. Do jejich zájmů však neblaze zasáhne neznámá společnost, sídlící v jeskyních hory Manaraga kdesi na severním Uralu, která nemá za cíl nic jiného než zavedení book’n’grillu, doposud drahé zábavy bohatých, do fastfoodových řetězců. Mezi ní a společenstvím mistrů kuchařů tak nezbytně dochází k válce na život a na smrt…

Long-listed for the 2016 PEN Translation Prize, this book delves into the intricacies of language and cultural identity through a compelling narrative. It explores the challenges of communication and understanding in a diverse world, highlighting the emotional and psychological impacts of translation. The characters navigate their personal journeys, grappling with their pasts while seeking connection in a fragmented society. The story weaves together themes of belonging, memory, and the transformative power of words, making it a poignant reflection on the human experience.