Ivo Andrić se proslavil svým epickým vyprávěním příběhů z Bosny za Osmanské říše. Jeho díla mistrně zachycují lidské osudy a složitost života v tomto regionu, často s pohledem na historické události a jejich dopad na jednotlivce. Andrićův styl se vyznačuje hlubokým vhledem do lidské psychologie a silným smyslem pro místo a kulturu.
Průřez povídkovou tvorbou srbského nositele Nobelovy ceny od 20. až po 60. léta 20. století představuje galerii prostých a zároveň mnohoznačných příběhů, většinou temně laděných, často s nádechem mystiky. Obsahuje také novelu Prokletý dvůr.
Kniha je vyprávěním o kolektivním životě a kolektivním vědomí městečka a jeho obyvatel v časech od turecké nadvlády až do konce rakousko-uherské správy. Osudy jednotlivců se výrazněji dostávají do popředí v líčení událostí, které městečko během staletí vytrhly z navyklého životního rytmu – v dobách povodní, povstání a epidemií. Jednotlivé příběhy spojuje višegradský most na Drině, stará a jedinečná stavba, sloužící lidem jako symbol trvalosti, neměnnosti a krásy.
Novela poutavě líčí zážitky bosenského františkanského mnicha v cařihradském vězení, osudy jednotlivců, s nimiž se tam setkal, i okouzlující pestrost orientu.
Kniha je první větší poválečný výbor z Andrićových povídek; snaží se reprezentovat Andrićovu povídkovou tvorbu co možná nejšíře, jak po stránce tematické, tak po stránce tvůrčí koncepce: od proslulých andrićovských námětů z dávné i nedávné minulosti rodné Bosny i královské iválečné Jugoslávie až po prózy nejnovější, autobiografické; od povídek koncipovaných klasickým vypravěčským způsobem až po prózy, v nichž zcela převažuje moment psychologický.
Krátká pohádka o chytré, učenlivé a trochu neposlušné ovečce, která má ráda balet a chodí proto do ovčí baletní školy a které, když jednou zabloudí v lese a chystá se ji napadnout vlk, duchapřítomnost a taneční umění zachrání život. Pohádku provázejí stylizované ilustrace. Z původního srbského vydání volně přeložila Jana Havelková. Il. Jarmila Halamková.
Nedokončený a posmrtně z fragmentů editory doplněný historický román srbského spisovatele, nositele Nobelovy ceny, původně nazvaný Sarajevská kronika, vykresluje postavu, nejbližší okolí a krutovládu vojevůdců Omerpaši Latase, který v letech 1850–52 ovládal Bosnu.
Kniha popisuje osudy bosenského lidu během napoleonské expanze kdy byla Bosna ještě divokou zaostalou zemí ovládanou zástupci tureckého sultána.
Vzácně krásná kamenná stavba, vybudovaná jako záduší vezíra Mehmedpaši Sokoloviće, svazující břehy divoké, "zlé" řeky Driny v bosenském Višegradu a spojující Východ se Západem, cesta mocných i ubohých bez rozdílu národnosti a vyznání, po staletí ústřední dějiště událostí, místo, kde se za turecké nadvlády naráželo na kůl a vystavovaly hlavy sťatých odsouzenců a za rakousko-uherské okupace srocovala revoltující mládež a kde se v klidnějších dobách setkávali otcové městečka k poklábosení, kde snili zamilovaní a tropili výtržnosti flamendrové, kudy se ubíraly průvody svatební i pohřební, není v Andrićově románu pouze němým svědkem tří set let historie zapadlého městečka. Ve své "višegradské kronice", díle vzniklém v tíživé atmosféře druhé světové války, básnicko-filozofickém podobenství o tragických osudech a velikosti rodné Bosny, symbolem mostu - stavby častokrát ohrožené a poškozené, a přesto přetrvávající věky - vyjadřuje Ivo Andrić především víru ve vítězství života a ušlechtilého lidského úsilí nad zlem a nad smrtí.
Dějiště autorových povídek je Bosna, a to v době před rakouskou okupací. Ona záhadná Bosna, kde je možno sledovat prudké srážky a vzájemné prolínání dvou kultur - římské a byzantské. Autor, potomek starousedlé sarajevské rodiny, čerpá z tohoto pestrého prostředí své různorodé typy a popisuje turecké hodnostáře, františkány, popy, lidi z dalekého světa, domácí figurky ...
