Mario Vargas Llosa Knihy

Román z roku 1969 představuje vrchol Vargas Llosova úsilí o „totální román“. Rámec tvoří rozhovor třicátníka Santiaga Zavaly, novináře frustrovaného vlastním nenaplněným životem i situací ve zkorumpovaném Peru 50. let, s bývalým rodinným šoférem, mulatem Ambrosiem. Do této největší krabičky, odehrávající se v rovině přítomnosti, vložil Vargas Llosa řadu dalších krabiček, kde se čtenář především prostřednictvím dialogů a vnitřních monologů seznamuje se Santiagovou rodinou včetně služebných, s jeho kamarády ze čtvrti, se spolužáky na Univerzitě sv. Marka, s jeho láskami, s novinářskými kolegy i současnou manželkou; přes postavu Santiagova otce senátora pak s politiky a jejich rodinami a milenkami. Šofér Ambrosio slouží jako partner v debatě, který svými otázkami spouští Santiagovy vzpomínky.

Předposlední román Vargase Llosy z roku 2000 znovu nalézá strhující rytmus a spád autorových nejlepších románů dokonale propojujících skutečnost (historické události) s fikcí. Urania Cabralová se po pětatřiceti letech vrací domů do Dominikánské republiky, kde se chce konečně vypořádat s minulostí. Na kraji silnice však číhají večer v autě čtyři ozbrojení muži. Slavný peruánský spisovatel z těchto dvou situací splétá mnohovrstevný, krutý a místy až tragikomický příběh dominikánského diktátora Rafaela Leonidase Trujilla řečeného Kozel. Kde končí nedotknutelný Vůdce a začíná obyčejný člověk? Jak může rozmar jednoho muže zničit životy tisíců lidí?

Na výpravě za epickým dějem Vargas Llosa opouští tentokrát Peru a inspirován bezprostředním svědectvím brazilského novináře a spisovatele Euclidese da Cunhy se vrací k dramatickým událostem v odlehlých pustinách severovýchodní Brazílie, k nimž došlo pár let před koncem minulého století. Mladé liberální republice se tehdy podařilo stupňovanou vojenskou silou zdolat údajné monarchistické spiknutí, ve skutečnosti povstání zbídačelých „sertaneirů“, vedených vizionářem Antôniem Mendesem Macielem, zvaným Rádce, kteří se pokusili vytvořit rovnostářské společenství křesťanů v očekávání zániku starého světa a nastolení tisíciletého řádu boží spravedlnosti. Výbuch lidového hněvu, ovlivněný bludným mesianismem, se setkává s nadějemi a spekulacemi politických sil různého zabarvení – od reakčních monarchistů po profesionální revolucionáře, ale jeho logika jim zůstává skryta. Odkud se bere ten fanatismus „svaté války“, ta schopnost aktivizovat masy bez příslibu materiálních výhod a podřídit jejich život jedinému cíli kolektivní spásy? Na tuto znepokojivou otázku hledá Vargas Llosa odpověď jako moderní romanopisec – snaží se najít v minulých událostech román, zvládnout realitu uměleckou imaginací a obnažit její přítomný smysl. Doslov napsal Jan Hloušek.

Román o dospívání a osamění mladých chlapců žijících v internátu Vojenského gymnasia v Limě. Tuhá kázeň, vojenská disciplína a tvrdost většiny nadřízených zrovna tak jako vzájemná krutost chlapců, mezi kterými obstojí jen silný jedinec, vedou až k tragické a nevysvětlené smrti studenta. Kniha mladého peruánského spisovatele, která nese mnoho biografických prvků, vyvolala velký ohlas a byla přeložena do mnoha jazyků. V Limě byla kniha veřejně spálena na dvoře Vojenského gymnasia Leoncia Prada, kde se odehrává děj románu.

„Nezdá se to, ale jedná se o knihu autobiografickou. Popisuje můj vlastní intelektuální a politický příběh, cestu vedoucí od marxismem a sartrovským existencialismem načichlého mládí až k liberalismu ve zralém věku přes přehodnocení demokracie, k němuž mi pomohly knihy spisovatelů jako Albert Camus, George Orwell nebo Arthur Koestler. K pozdějšímu liberalismu mě posunuly jisté politické zkušenosti, ale především myšlenky sedmi autorů, kterým jsou věnovány tyto stránky: Adam Smith, José Ortega y Gasset, Friedrich von Hayek, Karl Popper, Isaiah Berlin, Raymond Aron a Jean-François Revel.“ Mario Vargas Llosa

Město s rázovitým předměstím Mangacherií na okraji peruánské pouště, kde se večer co večer snáší písečný déšť a stíny neslyšně kloužou k osvětleným oknům Zeleného domu, nevěstince, odkud se občas ozývají tklivé tóny harfy, i to je Piura v jednom okamžiku svých dějin, v dobách následujících po příjezdu tajemného cizince dona Anselma. Piura je však i město s moderními třídami, kam sotvakdy zabloudí slepý harfeník Anselmo a jeho nerozluční přátelé Mladík Alejandro a Chlapák nebo čtveřice povalečů, kteří se hrdě nazývají frájové. Na východ odtud, za hřebeny And, se potom rozkládá „zelené peklo“ tropického pralesa v povodí Maraňonu, jednoho z přítoků Amazonky, kde dosud domorodí Huambisové, Aguarunové a Shaprové žijí na úrovni doby kamenné, třebaže v jejich blízkosti rachotí motorové čluny obchodníků, vojáků a policistů, ale i lidí prchajících před zákonem. Do těchto dvou míst nás zavádí autor ve svém složitém, mnohovrstevném toku vyprávění, aby na pestré mozaice lidských osudů zachytil příběhy Indiána Juma, kdysi obávaného Japonce Fushíi či bývalé klášterní chovanky Bonifacie a seržanta, kteří mohou, ale nemusí být totožní s piurskou nevěstkou Divoškou a povalečem Litumou.

Satirický román si bere na mušku byrokratické řízení v armádě i pokryteckou morálku celé společnosti.

Flora Tristánová a Paul Gauguin. Dvě osobnosti, které zavrhly měšťácké pohodlí a jistoty a jejichž údělem se stalo hledání ráje. Dva revolucionáři, kteří urputně a bezohledně šli za svým ideálem. Dva vizionáři, kteří za svůj sen neváhali položit život. V románu Ráj je až za rohem žijící klasik hispanoamerické literatury Mario Vargas Llosa líčí životní osudy legendárního francouzského malíře a jeho u nás méně známé babičky, jež byla významnou sociální reformátorkou a předchůdkyní levicového feminismu, a nabízí tak mnohovrstevnatý pohled na téma utopií v 19. století. A vzdává mimo jiné hold své vlasti, neboť společné kořeny obou hrdinů se nacházejí v Peru.

V této své nejvtipnější knize z roku 1977 se Vargas Llosa, už světově proslulý spisovatel, vrací do dob svého mládí, kdy pracoval v rozhlasové redakci v Limě a při tom stíhal několik dalších zaměstnání, aby si vydělal na živobytí. V osmnácti letech se tehdy bláznivě zamiloval do své daleko starší „tetičky“ a proti vůli rodiny se s ní oženil. Autobiograficky podložený příběh se v knize prolíná s fiktivními rozhlasovými seriály geniálního psavce Pedra Camacha, vypravěčova kolegy z rádia, což jsou s humorným nadhledem líčené barvité historky o zločinech, incestních láskách, šílenství a všemožných katastrofách. V závěru knihy pak obě linie splynou a rozesmátý čtenář neví, kdo je větší šílenec a jestli brakovou literaturu píše Camacho, nebo sám život.

Román, který obsahuje řadu autobiografických prvků a který je inspirován zážitky z autorovy účasti v antropologické expedici, nás seznamuje s indiánským kmenem Mačigengů, který žije roztroušen v nesmírných prostorech amazonského pralesa a s jeho svéráznou a primitivní kulturou, která jeudržována díky tajemné existenci vypravěčů. Není o nich známo nic bližšího, jen domněnky a dohady. Postupně však vyvstává jejich obraz, ze kterého je patrné, že tvoří jakousi kolektivní paměť národa, instituci, která pomocí příběhů a legend stmeluje roztroušené a ohrožené společenství.