Karl Brunner Knihy

Karl Brunner legt eine kurzgefasste Kulturgeschichte des Mittelalters vor, die den gesamten Lebenskreis eines mittelalterlichen Menschen einbezieht: Körper und Gefühl, Geist und Seele, Haus und Burg, Schänke und Spital, Lohn und Lehen, Krieg und Fest, Stadt und Kathedrale, Märkte und Gärten, Kloster und Totenacker und schließlich das Paradies. Er führt seine Leser an die Tische der Bauern und die Tafeln des Adels, in die Bergwerke und in die Schreibstuben der Gelehrten und ebenso zu Juden, Muslimen, Ketzern und Priestern. Dabei erzählt er von Dirnen und Dichtern, von Liebenden und Asketen, von Musikern und Händlern, von Artus, Tristan, Dietrich von Bern und von den Kreuzrittern – und von vielem anderen mehr.

Martin Hilský píše: „Děj Othella lze převyprávět s větší či menší stručností jako příběh Maura, který ze žárlivosti uškrtí svou bílou ženu Desdemonu. Děj každé Shakespearovy hry samozřejmě lze převyprávět, ale každá taková dějová parafráze zastírá prostou, ale významnouokolnost, že každá Shakespearova hra obsahuje přinejmenším děje dva: děj v tradičním slova smyslu a děj řeči. (...) Zvláštností Othella je, že moc slova má v této hře zcela výjimečnou důležitost. Othello si získá lásku Desdemony silou svého slova. Jago Othellovu lásku promění v žárlivost opět silou slova. (...) Vítězství Jaga nad Othellem spočívá mimo jiné v tom, že Jago dokáže Othellovi vnutit svou rétoriku, svůj jazyk. Othello se v druhé polovině hry nenakazí jenom žárlivostí, ale také Jagovým jazykem. Othello vypovídá o rozpadu osobnosti, který se projevuje rozpadem jazyka.“

Slavná divadelní hra - tragédie Ediční poznámka Zdeňka Urbánka v knize k tomuto vydání z roku 1966: "Při práci na tomto překladu jsem zcela spolehl na text, poznámkový aparát a glosář cambridského vydání Hamleta (The Works os Shakespeare, The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark, CambridgeUniversity Press, 2 vydání, 1936), které redigoval profesor John Dover Wilson. Řídil jsem se jím důsledně i na několika místech, jež zůstávají z hlediska textové kritiky nebo výkladu podnes sporná a kde jsem měl sám pochybnosti o správnosti výkladu. Za velmi účinnou pomoc při úpravě konečného znění českého textu i při rozboru četných obtížných míst chci poděkovat Janu Grossmanovi. Neméně jsem zavázán za pročtení překladu i mnoha cenná upozornění Emanuelu Fryntovi. Pokud byl překladatelský záměr úspěšně splněn, je to i jejich zásluha, kde zůstaly nedostatky, zavinil je překladatel sám".