Mario Praz Pořadí knih

Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují. Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické „imagery“ na téma pohlaví. Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována „kráse Medúzy“, tj. kráse, jež budí děs či smutek – motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D’Annunzia. Druhá kapitola je věnována metamorfózám „Satana“, prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, „osudových mužů“ či ve fenoménu vampyrismu. Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, „La belle dame sans merci“ a „Byzanc“. Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D’Annunziovi a jeho „smyslné lásce ke slovu“. Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii.

This book is a provocative, original study of the major plays of Shakespeare; more than that, however, it is one of the few critical works to have strongly influenced theatrical productions. Peter Brook and Charles Marowitz are among the many directors who have acknowledged their debt to Jan Kott, finding in his analogies between Shakespearean situations and those in modern life and drama the seeds of vital new stage-conceptions. Readers all over the world― Shakespeare Our Contemporary has been translated into nineteen languages since it appeared in 1961―have similarly found their responses to Shakespeare broadened and enriched. Mary McCarthy called the work "the best, the most alive, radical book about Shakespeare in at least a generation."

The classic study of the timeless relationship between literature and the visual arts In his search for a common link between literature and the visual arts, Mario Praz draws on the abundant evidence of mutual understanding and correspondence they have long shared. Praz explains that within literature, each epoch has “its peculiar handwriting or handwritings, which, if one could interpret them, would reveal a character, even a physical appearance,” and while these characteristics belong to the general style of a given period, the personality of the writer does not fail to pierce through. Praz contends that something similar occurs in art. He shows how the likeness between the arts within various periods of history can ultimately be traced to structural similarities that arise out of the characteristic way in which the people of a certain epoch see and memorize facts aesthetically. Mnemosyne, at once the goddess of memory and the mother of the muses, presides over this view of the arts. In illustrating her influence, Praz ranges widely through Western sources, providing an incomparable tour of the literary and pictorial arts.

Eine Sammlung von Essays, herausgegeben und mit Anmerkungen versehen von Max Looser, umfasst 412 Seiten.

Paintings, watercolors, and sketches show the interiors of Greek and Roman, medieval, Renaissance, and Victorian homes in England and Europe