Kniha je obrazem života v ghettu Terezín, kde byli v letech 1941–1945 vězněni především židovští vězni. Utitz zde zřizuje knihovnu a dočká se zde konce války. Popisuje situace a vztahy mezi lidmi a snaží se je zkoumat z hlediska psychologického. Provádí typologii lidí a nevyhýbá se ani negativnímu hodnocení. Tato studie vyšla už v roce 1947 a je hodnotná jak přímým svědectvím autora tak jeho rexlexí jako profesora filosofie a odborníka ve věcech psychologie.
Přítel Kischův podává v monografii dosud nejúplnější vylíčení osobnosti vynikajícího novináře.
Svazek otiskuje dvě studie pražského rodáka Emila Utitze, vynikajícího německého estetika, kritika, psychologa a filosofa kultury. První z nich, Dějiny estetiky z roku 1932, jsou podrobným výkladem estetické problematiky, který sipřes svou zkratkovitost ponechal plnou propedeutickou hodnotu. Druhýtext, přednáška Starořecká teorie umění jako úvod do evropské estetiky, je poslední Utitzovou prací (1956). Autor v ní doplňuje a upravuje své dosavadní Z něm. orig. Geschichte der Aesthetik a text něm. přednášky přel. Josef Čermák; K vyd. připr., doslov O Emilu Utitzovi a ediční pozn. naps. Miroslav Míčko; Studii Estetické dílo Emila Utitze naps. Karel Svoboda.
Emil Utitz (1883-1956), in Prag geboren und der Klassenprimus von Franz Kafka, war der einzige deutschsprachige Ordinarius für Philosophie, der ein Konzentrationslager überlebte und darüber als Philosoph schrieb. Wer eine authentische Erfahrungsauslegung und ein Philosophieren „nach Auschwitz“ sucht, findet bei ihm ein singuläres, hier bündig zugängliches Zeugnis. Neben seiner völlig verschollenen und vergessenen Broschüre Psychologie des Lebens im Konzentrationslager Theresienstadt von 1948 bietet diese eingehend kommentierte Edition zahlreiche weitere zugehörige Schriften und macht erstmals das philosophische Spätwerk des bedeutenden Ästhetikers und Charakterologen bekannt, der 1933 von der Universität Halle nach Prag vertrieben wurde und nach 1945 weiter hinter dem „Eisernen Vorhang“ lebte. Die ergänzte und kommentierte Wiederveröffentlichung möchte an die frühen Anfänge des Theresienstadt-Diskurses erinnern, eine vergessene Erfahrungsauslegung neu zugänglich machen, Utitz im Prager Herkunftsmilieu erinnern und seine philosophiegeschichtliche Sicht einer eigenständigen phänomenologischen Schule der böhmischen „Brentanisten“ dokumentieren.
