Erich Maria Remarque
22. červen 1898 – 25. září 1970
Erich Maria Remarque, vlastním jménem Erich Paul Remark, byl německý pacifistický spisovatel, jenž napsal mnoho děl o hrůzách války. Jeho nejznámějším románem je Na západní frontě klid (1928), kniha o německých vojácích v první světové válce, jež později posloužila za předlohu oscarového filmu. Jeho pacifismus a protiválečný přístup z něj udělal nepřítele nacistického režimu.
Erich Maria Remarque se narodil 22. června 1898 v německém Osnabrücku jako syn knihaře Paula Remarqua a jeho ženy Anny Marie. Vyrůstal se svými sestrami Ernou (1900, †1978), Elfriede (1903, †1943) a o dva roky starším bratrem Theodorem (*1896, †1901). Rodina Paula Remarqua patřila k nižší střední třídě a často se stěhovala. Povinnou školní docházku ukončil v roce 1912 a později na přání matky nastoupil do učitelského semináře. Zajímal se o poezii, výtvarné umění a hru na klavír. Na radu přítele, básníka a malíře Fritze Hörstemeiera, začal psát. Jeho prvním dílem byla kniha Von den Freuden und Mühen der Jugendwehr (1916), po níž následovala menší kniha Ich und Du (1918).
Po vypuknutí první světové války přerušil studia, byl odveden do armády a 22. listopadu 1916 vstoupil do německé armády (Reichswehr). Byl přidělen k 78. pěšímu pluku. Výcvik absolvoval v kasárnách v Caprivi u Osnabrücku a Celle. 12. června 1917 byl převelen na západní frontu do Ham-Lenglet, kterou však opustil 31. července 1917, kdy byl zraněn střepinami granátů na levé noze, pravém rameni a krku. Z 309. polní nemocnice svatého Josefa v Thorhutu byl převezen do nemocnice svatého Vincenta v Duisburgu, kde si krátil čas psaním básní a autobiografického románu Die Traumbude (1920). Z nemocnice byl propuštěn koncem října 1917. Vrátil se ke své jednotce v Osnabrücku, ale ještě před jejich přesunem na západ podepsali Němci příměří. Na začátku nového roku - vyznamenán Železným křížem I. třídy - začal znovu navštěvovat seminář a univerzitu ve vestfálském Münsteru, kterou absolvoval 25. června 1919. Z armády byl propuštěn 5. ledna 1919 a při této příležitosti se vzdal všech svých vojenských vyznamenání.
Remarque prožíval konec války skličujícím způsobem. Jeho matka bojující s rakovinou zemřela 9. září 1917. Dne 6. března 1918 zemřel jeho přítel Fritz Hörstemeier. Od srpna 1918 působil na základních školách ve vesnicích v okolí Osnabrücku. Koncem listopadu 1920 odešel z učitelského povolání a vrátil se do Osnabrücku. Zde se mu podařilo najít několik různých zaměstnání. Pracoval jako prodavač náhrobků, účetní, varhaník, obchodní cestující a učitel klavíru. Od března 1921 začal psát divadelní recenze do osnabrückých novin. V dubnu 1922 si našel místo redaktora v hannoverském časopise Echo Continental. Své práce začal nejprve podepisovat pseudonymem Erich Maria Remarque. Vedle novinářské práce se věnoval psaní svého dalšího románu Gam (1923-1924).
V době, kdy nacisté upevňovali svou moc v Bavorsku, pracoval Remarque (od roku 1925) jako redaktor v berlínských novinách Sport im Bild. Psal humoristické články převážně o motorismu. V Berlíně se seznámil se svou první ženou, tanečnicí a herečkou Ilse Juttou „Jeanne“ Zambonovou, s níž se oženil 14. října 1925. O pět let později se rozvedli. Podruhé se s Ilse oženil v roce 1938 kvůli její emigraci z Německa. Podruhé se rozvedli v roce 1957. Z E. M. Remarque se stával úspěšným spisovatelem. V novinách Sport im Bild vyšel další román Stanice na horizontu 1927 (slovensky Vábivé horizonty, 1999), který stejně jako většina jeho děl před vydáním románu Nic nového na Západě nepatřil k jeho lepším dílům. Sám autor později přiznal, že je rád, že jeho předchozí díla upadla v zapomnění.
Do světa profesionálních spisovatelů ho uvedl román Im Westen nichts Neues 1929 (slovensky Nic nového na Západě 1968). Paradoxně první oslovený nakladatel, noviny Sport im Bild, jej odmítl vydat. Majitel nakladatelství Fisher Verlag si nebyl jistý, zda lidé mají zájem číst o válce, která skončila před deseti lety. Román nakonec vyšel na pokračování v konkurenčních novinách Vossische Zeitung, za což byl Remarque od Fishera okamžitě vyhozen. V dubnu vydal další válečnou knihu Der Weg zurück, 1931 (česky Cesta zpět, 1967), v níž popisoval návrat vojáků z fronty a jejich obtížné začleňování do společnosti. V roce 1931 se přestěhoval do Švýcarska a za peníze z prodeje knih a filmů si koupil vilu Casa Monte Tabor v Porto Ronco u jezera Maggiore (Ticino, Švýcarsko), kde se v roce 1932 usadil natrvalo a později poskytl útočiště dalším německým emigrantům. Obrovský úspěch jeho děl z něj udělal bohatého muže. Kromě své vily se stal majitelem luxusního vozu Lancia, dopřával si vybrané jídlo a pití a byl štědrý ke svým manželkám. Zejména k mladé herečce Ruth Albě. Po několik desetiletí nakupoval, sbíral a prodával obrazy, sochy, starožitnosti, orientální koberce a další umělecké předměty. Jeho sbírka zahrnovala obrazy Vincenta Van Gogha, Pabla Picassa, Edgara Degase a Paula Cézanna, díla P. Cézanna a dalších. A. Renoira, Rubense a dalších.
Pálení knih nacisty neminulo ani Remarqueovy romány Nic nového na Západě a Cesta zpátky. Fašistická propaganda proti Remarquovi šířila nepravdivé informace, z nichž se mnohé dochovaly dodnes. Například mýtus o jeho původním jménu. Nacisté vytvořili příběh o Židu Kramerovi, který „nikdy nebyl ve válce, a proto jeho román Na západě nic nového, který napsal pod pseudonymem Remarque, nepopisuje skutečnou situaci Němců na západní frontě“. Jméno Ericha Paula Kramera najdeme dokonce v ediční poznámce k románu Na západě nic nového (2002) nebo ve školních učebnicích. Faktem zůstává, že Erich Paul Remark se narodil 22. června 1898 v Osnabrücku. Svůj pseudonym pravděpodobně převzal z frankofonní transkripce příjmení svého pradědečka Johanna Adama Remarqua. V roce 1935 ho osobně navštívil říšský maršál Hermann Göring a nabídl mu návrat do Třetí říše. Remarque odmítl, stejně jako většina umělců, kteří se rozhodli opustit Německo. Své rozhodnutí potvrdil dalším úspěšným románem Drei Kamaraden, 1936 (česky Tři přátelé, 1965), jehož hlavní myšlenkou je přátelství a láska, a ani v tomto románu se nedokáže ubránit svým pacifistickým myšlenkám, které dráždily nacismus.
Po Hitlerově okupaci Polska a Francie se Remarque v roce 1939 přestěhoval ze Švýcarska do Spojených států. Z tohoto období pocházejí jeho romány Liebe Deinen Nächsten, 1941, a Arc de Triomphe, 1946 (slovensky Vítězný oblouk, 1947, 1963, 1974), v nichž popisuje svůj život na útěku přes Evropu do Spojených států. Jeho sestra Elfrieda pronásledování neunikla. „Tvůj bratr nám možná unikl, ale ty ne,“ prohlásil Roland Freisler, předseda civilního soudu a zarytý nacista, který ji obvinil ze zločinů proti Hitlerovi a režimu a odsoudil k trestu smrti. V roce 1943 byla v Berlíně popravena stětím. Zanechala po sobě manžela a dvě děti. Remarque se o smrti své sestry dozvěděl až po válce. V jejím rodném městě je po ní od roku 1968 pojmenována ulice Elfriede-Scholz-Straße. Ve Spojených státech se Remarque setkal s mnoha známými kulturními osobnostmi. Remarque měl několik vášnivých milostných vztahů s populárními hollywoodskými herečkami Marlene Dietrichovou, Natashou Paleyovou, Gretou Garbo, Lupe Velez a bývalou manželkou Charlieho Chaplina Paulette Goddardovou, která se stala jeho poslední ženou. Vzali se 25. února 1958 v Brandfordu (Connecticut, USA).
Nové kontakty znamenaly také nové příležitosti pro zfilmování jeho románů. Během války Remarque spolupracoval na různých filmových projektech a v roce 1941 měl premiéru film Tak končí naše noc (režie John Cromwell) natočený podle románu Liebe Deinen Nächsten. Kromě filmu a psaní se Remarque věnoval charitativní činnosti v rámci organizace European Film Found, která podporovala nemajetné emigranty v USA, a pořádal výstavy své rozsáhlé sbírky obrazů. S blížícím se koncem války se věnoval psaní románu Zeit zu leben und Zeit zu sterben (1958). V něm na pozadí bojů druhé světové války popsal zápas německého vojáka, který pochyboval o správnosti myšlenek, za něž položil život. Přestože kniha vyšla až po válce, jednalo se stále o citlivé téma. Remarque musel román několikrát přepracovat. V Německu vyšel v cenzurované podobě. Do Evropy se Remarque vrátil až po devíti letech, v květnu 1948. Při té příležitosti navštívil svého otce Paula Remarqua, který později v roce 1954 ve věku 95 let v Německu zemřel. Dozvěděl se všechny podrobnosti týkající se smrti jeho sestry Elfriede. Tyto skutečnosti zřejmě vedly k napsání románu z koncentračního tábora Der Funke Leben (1952). Do rodného Osnabrücku se znovu vrátil téměř po dvaceti letech, v roce 1952. V Německu se neusadil, žil střídavě v Americe a ve Švýcarsku.
Později se Remarque věnoval psaní článků a románů, například Der schwarze Obelisk, 1952 (slovensky Černý obelisk, 1980) a Der Himmel kennt keine Günstlinge, 1961 (slovensky Nebe nezná favority, 1971) nebo Die Nacht von Lisbon, 1962 (slovensky Noc v Lisabonu, 1973). Pracoval na divadelních hrách Die letzte Act, Die letzte Station nebo Die Heimkehr des Enoch J. Jones a na filmových projektech. V roce 1958 byl do kin uveden film Čas milovat a čas umírat (režie Douglas Sirk) - adaptace románu Zeit zu leben und Zeit zu sterben (slovensky Čas žít a čas umírat, 1958). Remarque v tomto filmu ztvárnil postavu učitele Pohlmanna. Práce na filmu ho zastihla ještě v roce 1962, kdy se jako konzultant scénáře zúčastnil natáčení válečného eposu o vylodění v Normandii The Longest Day. Přestože za svého života nezískal Nobelovu cenu, na kterou byl dvakrát nominován (září 1929, 1930), získal Möserovu medaili, kterou mu v roce 1963 udělilo město Osnabrück. O čtyři roky později obdržel Großes Verdienstkreuz, nejvyšší ocenění Spolkové republiky Německo za zásluhy. Stal se čestným občanem Ronca a Ascony ve Švýcarsku. S přibývajícím věkem se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Prodělal několik infarktů, byl mu diagnostikován Menierův syndrom a cukrovka. Zemřel 25. září 1970 v nemocnici ve švýcarském Locarnu na selhání srdce. Je pohřben na hřbitově v Porto Ronco.