Apokryfy z našich bitevních polí.
Člověk je dějinami vláčen, často i proti své vůli
Autor, který 14 let pracoval jako válečný zpravodaj a dalších 15 let se zabýval válkami jako politik, ve své knize apokryfních povídek s pomyslným podtitulem „o pradávní české nejednotě“ čtenáře provádí českými bitevními poli od vyvraždění Slavníkovců, přes bitvu u Sudoměře, na Bílé hoře a u Hradce Králové až po osmašedesátý. O dob praotce Čecha nezažila naše země tak dlouhou dobu míru jako za posledních 50 let. Jak dlouho ještě tato doba potrvá?
Čtrnáct let pracoval Jaromír Štětina jako válečný zpravodaj. Dalších patnáct let se zabýval válkami jako politik.
„Prošel jsem, pozoroval a zkoumal asi dvacet válek. Sedm válek jsem vybral a napsal sedm povídek, které se v nich odehrávají. Kniha Sedmero královen je tedy povídková kniha. V každé ze sedmi povídek se objevuje přelud královny v šarlatových šatech. Ruce má rozpažené, jako mívají ti, kteří jsou připraveni někoho obejmout. Šarlatová královna navštívila tuto knížku sedmkrát. Úlevná a chránící, nadaná schopností podat pomocnou ruku hrdinům povídek, čtenářům i autorovi, když je jim ouvej. Proto jsem si ji vymyslel, aby zasvítila do temných příběhů válek. Aby mi pomohla s mými rozpaky a pochybnostmi. Aby nabízela záruku proti nenávisti. Aby tu byla, kdyby se démoni války znovu pokoušeli o svá vítězství. Její síla je v ženskosti. Dovolil jsem si každou z povídek opatřit samostatným doslovem, z něhož by mělo být zřetelné, jak povídka vznikla, proč autor líčí své hrdiny jako postavy magického realismu. Navíc může čtenář posoudit, kterak obstojí literární dílo ve srovnání s realitou.“
Autor provádí čtenáře bitevními poli 1. i 2. světové války, kurdské války, čečenské války, afghánské války, války o Gruzii a války o Ukrajinu.
Na zač. 90 let se vypravil novinář Jaromír Štětina s dalšími dobrodruhy po stopách pracovních táborů a zbylých gulagů na Dálném východě na Kolymu. Co vše zažili, viděli a slyšeli napsali do této útlé knížečky. Rozhovory s lidmi, kteří přežili 10, 15 nebo i 20 let v gulagu a pak byli nuceni žít ve vyhnanství zde za severním polárním kruhem. Bylo to jen krátké časové období, kdy byly otevřeny a zpřístupněny tyto tábory hrůzy a smrti. Nyní se v tichosti likvidují a v okruhu 80 km je to zakázaná zóna. Kniha obsahuje též 3 strany vysvětlivek, zkratek a táborového slangu.
ISBN 978-80-87864-90-6 (Jiří Brauner - Kartuziánské nakladatelství), ISBN 978-80-88245-04-9 (ERGO Brauner, s.r.o.).
Román o čtvrtém přikázání.
V novém románu Jaromíra Štětiny se prolínají životní příběhy čtyř přátel, horníků severočeského hnědouhelného dolu. Ve Velkodolu Maxim Gorkij pracuje na vrtné soupravě Ogar Charlie, někdejší emigrant a vrtmistr aljašských ropných polí Prudhoe Bay, syn porevolučního ruského uprchlíka Ivan Bunin, Chcípáček Václav, mírně retardovaný mládenec s dobrým srdcem, a obrovitý cikán Rafael Dežo Ursíny. Všichni mají účty s temnou dobou druhé poloviny minulého století. Najdete je na jámě, zastihnete je pít rum v hornické hospodě v Braňanech, radovat se v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, uvidíte je kopat šachtice při průzkumu ložiska safírů na Jizerce, spolu s nimi budete slavit 1. máj a pohanský svátek Mezinárodního dne žen, společně se můžete vypravit do vesnic zdevastovaných uhelnou těžbou. Poznáte tajemství podzemního labyrintu Richard 1 u Litoměřic.
Výborně napsaný nový Štětinův román s detektivní zápletkou je o oné době, kdy se lámaly charaktery. Je o těch, kteří se tomu uměli postavit, i o těch, kteří to neuměli. Román nese autorovy biografické rysy. Řadu let na velkodole Maxim Gorkij u Bíliny pracoval. „Měl jsem štěstí,“ říká Jaromír Štětina, „komu se podaří tak zblízka poznat lidi, které doba nepokořila?“
Příběhy všech povídek se odehrávají na Frýdlantsku či v Jizerských horách, v místech, kde autor prožil dětství a mládí a kam se nepřestává vracet. Všechny se více či méně dotýkají druhé světové války, jsou inspirovány skutečnými osudy, ale podobnost jejich postav se skutečnými lidmi je dána imaginací.
Nová kniha rozhovorů s Jaromírem Štětinou volně navazuje na předchozí knihu nazvanou Život v epicentru (Portál, 2003). Kniha mapuje především posledních šest let života Jaromíra Štětiny, který se z válečného zpravodaje v roce 2004 stal senátorem. Základní otázkou, kterou se v celé knize zabývá, je brutalita moci, násilí, ovládání druhých. Předobrazem jednotlivých kapitol je jedenáct alegorických soch ctností a neřestí barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna z Kuksu u Dvora Králové nad Labem. Štětina se tak v jednotlivých kapitolách na pozadí různých současných i minulých událostí zamýšlí nad jednotlivými ctnostmi a neřestmi. Připomíná si dobu svých gymnaziálních let, prožitou ve Dvoře Králové, a časté návštěvy kuksovského braunovského špitálu, které pomáhaly formovat jeho životní postoje.
Pavla Hájková působí jako asistentka a mluvčí kanceláře senátora Jaromíra Štětiny.
Kniha popisuje podivuhodnou výpravu českých vodáků do hor Centrálního Hindúkuše v Afghánistánu v roce 2006. Je, po třiceti letech, jakýmsi volným pokračováním jiného vyprávění o plavbě na raftu zvaném Matylda knihy Jaromíra Štětiny S Matyldou po Indu.
Román o terorismu a o duši Ruska od známého novináře a reportéra. Jeho děj se odvíjí v realitě i v syrových končinách představivosti, v současnosti i v dávných vzpomínkách. Autor si do něj půjčil postavu, která prochází věky, tak jako my procházíme ulicemi. Díky ní se mu drsná vlákna znepokojivých příběhů nesplétají v provaz, z něhož se váže oprátka, ale v záchranné lano.
Epochální encyklopedie pekelných historií v Čechách.
Po čertech důkladná encyklopedie pekelných historií, ďábelských skutků a čertovin, jež zanechaly svůj otisk v dějinách, myslích i horninách Čech, je nejnovějším, veskrze unikátním a neocenitelným příspěvkem k české, evropské, ba i světové čertologické literatuře. Výprava za českými čerty urazila na své dlouhé tříměsíční pouti s koňským spřežením kolem celých Čech více než tisíc kilometrů.
Povídky, které se odehrávají od Kavkazu po Afriku, v českém pohraničí i v současném Afghánistánu, Iránu, na Sibiři i na Balkáně, v Americe i v Paříži, mají jedno společné - v krizové a vyhraněné situaci, jakou může přinést jen válka, jsou vítězové i poražení vedeni touhou po lásce, vědomě i nevědomky.
"Těším se na každé ráno," říká Jaromír Štětina v knižním rozhovoru. Jeho jméno je obvykle spojováno s válečnou žurnalistikou. S neomylným čichem na konflikty teprve se rodící se ocitá v epicentru dění. Knížka není jen o Štětinovi reportérovi, je současně i životním příběhem, členěným do kapitol odpovídajících jednomu dni - od rána do dalšího úsvitu - a zároveň symbolicky znázorňujících lidský život. Štětina vypráví o svém dětství v poválečných Sudetech, dále umožňuje čtenáři pohled do dob Štětiny geologa, který prožije v Íránu návrat Chomejního, nahlédne s protagonistou do tureckého vězení, na Indus, který splul s legendární Matyldou a stal se průkopníkem českého raftingu, na Sibiř... Jako by celý jeho předchozí život byl jakousi přípravou na roli válečného zpravodaje, dokumentaristy a spisovatele. Nic z toho, co prožil, není náhodné, vše má svou zákonitost, směr načrtnutý kdesi v nekonečnu.
„Adžamal“ (Petra Procházková) a „Svět podle Hobbese“ (Jaromír Štětina) jsou „reportáží“ z místa, které oba autoři poznávali bezprostředně několik měsíců. Jaký je současný Afghánistán? Jak se žije tamějším rodinám, dětem, ženám? Odpověď podávají autoři v příbězích dvou žen-matek. A jak říká vypravěč druhé z povídek: „Nikdo z nás evropských filosofů, politologů, sociologů či dokonce vládců není schopen ponížení chudobou pochopit, protože nám chybí zkušenost autopsie. Teprve když jsem se stal součástí oné bezradné masy, mohl jsem přestat odsuzovat matky, které nechávaly slabší děti přirozenému výběru smrti, aby měly víc jídla pro ostatní...“
Silné příběhy lidí dohnaných krutostí válečného konfliktu mimo "vlastní" společnost. Autoři se ve svých povídkách (Poprava věc veřejná, Vykradači hrobů) vyslovují k tématu vzpoury jedince proti světu zla, moci a násilí. Texty poukazují také na vztah mezi západní a islámskou civilizací. Metaforou i mementem se Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi stala Čečna a osudy tamějších obyvatel.
Příběhy z Ruska, Sibiře, Čečny, Afganistánu, ale také z Činy, Honkongu a Indie vznikly z potřeby autora vyrovnat se s drastickými zážitky z válečných konfliktů, ve kterých pracoval jako zpravodaj. Hrdiny jeho povídek jsou zejména lidé, kteří si i v nouzi dokázali zachovat svou lidskost a naději, proto nejsou všechny texty tragické, některé jsou dokonce o lásce.... celý text
Začátkem února 1980, rok po tom, co dosáhli pólu, sestupovali po schůdcích letadla na letišti Heathrow. Přiletěli do Londýna, kam byli pozváni jako kandidáti na mezinárodní cenu „Za odvahu ve sportu“. Vpředu soustředěně kráčí vedoucí výpravy Dmitrij Šparo, za ním ostatní: Jurij Chmelevskij, Anatolij Melnikov, Vladimír Leděňov, Vadim Davydov, Vladimir Rachmanov a Vasilij Šiškarjov. Sedm statečných, kteří jako první lidé dokázali dojít po ledu k severnímu pólu z euroasijského kontinentu.
Autor tentokrát zavádí čtenáře do zcela jiného prostředí, než je svět divokých peřejí v knize S Matyldou po Indu. Odjíždí do Íráku jako prospektor hledat v pohoří Zágros alumíniovou rudu. Dopodrobna poznává tento zapomenutý kout zeměkoule, žije s kočovnými Bachtijáry, Lory a Kaškajci uprostřed nádherné přírody, ale kataklyzmata lidských svárů otřásají zemí i hrdiny příběhu. Štětinovo vyprávění je dramatické, syrové, hluboce lidské, snad proto, že byl jedním z mála cizinců, kteří na vlastní kůži od začátku až do konce prožili revoluci, která svrhla nejstarší císařství světa.
Altajské eposy. Epické příběhy, které před dávnými časy vznikaly ústním podáním mezi obyvateli hornaté části Střední Asie, jsou dojemné a někdy až kruté. Jejich hrdinové žijí na zemi, ale také létají vzduchem nebo je nalezneme v podzemí, mívají přátele mezi zvířaty, se kterýmirozmlouvají, a mohou se přeměňovat.
V druhé polovině 20. století zbylo na mapě světa už jen málo bílých míst. Pralesy byly probádány, většina horských velikánů vylezena. Pozornost průkopníků se obrátila do hlubokých údolí, protékaných divokými zpěněnými řekami. Skupina Čechoslováků v čele s Ing. Jaromírem Štětinou začala pomýšlet na údolí nejhlubší, na údolí řeky Indu. Vymysleli speciální plavidlo, dnes už proslulou Matyldu, kterou nejprve vyzkoušeli na velehorských peřejích v Altaji. V roce 1975 se jim konečně splnil dávný sen a po mnoha překážkách stanuli na břehu legendárního veletoku. A tak expedice Indus 1975 jako první na světě proplula na Matyldě nejhlubší údolí světa a dosáhla tak světového prvenství.
Kniha vypráví o pěti výpravách do asijských končin. Do Západního Mongolska v roce 1964, o Expedici Delgerchan, expedici do Ruského Altaje roku 1968 a roku 1972 a vědecko-sportovní expedici Indus-Harámoš do Himaláje roku 1970.
