Jiří Weil Pořadí knih

Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách – Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938–1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Tento svazek – s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých – stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946–1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938–1959 (sv. 8). Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako „přechodný“ žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.

Was, wenn deine erste große Liebe dich nie wieder loslässt? Der Austausch mit der Londoner Performing Arts School stellt Jans Leben schlagartig auf den Kopf. Direkt beim Kennenlernen verknallt sich der schüchterne Abiturient bis über beide Ohren in seinen Gastschüler Julian. Allerdings weiß er nicht, ob der attraktive Brite ebenso wie er auf Männer steht. Bei den gemeinsamen Proben zur Inszenierung von Romeo und Julia kommen beide sich endlich näher. Nach Bauchkribbeln und Herzklopfen erleben sie das einmalige Gefühl des ersten Verliebtseins. Doch Jans tiefsitzende Angst vor Verletzung bringt das junge Glück in Gefahr. Verliert er nun den einen Menschen, von dem er schon so lange geträumt hat? Oder ist er für sein Happy End mit Julian zum ersten Mal bereit, furchtlos volles Risiko zu gehen?

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900–1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda. Weil ve své disertaci – v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením – usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech. Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8. Edice je doplněna vydavatelským aparátem a rejstříky.

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900–1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda. Weil ve své disertaci – v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením – usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech. Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8. Edice je doplněna vydavatelským aparátem a rejstříky.

V letech protektorátu byl Jiří Weil personou non grata, vystoupil pod pseudonymem nebo šifrou jen ojediněle, k soustavné publicistice se mohl vrátit až po konci druhé světové války a do roku 1948 pravidelně přispíval zejména do týdeníku Kulturní politika a měsíčníku Literární noviny (jejžspoluredigoval). Po kampani proti jeho románu Život s hvězdou (1949) a po vyloučení ze Svazu československých spisovatelů (1951) publikoval sporadicky stati, které souvisely s jeho prací ve Státním židovském muzeu v Praze, kde našel zaměstnanecký a zřejmě i lidský azyl. Oproti prvnímu a druhému svazku publicistiky, jejichž stati tematizovaly takřka výhradně literaturu a kulturu Sovětského svazu, se autorův zájem rozšířil na písemnictví domácí a na překlady z dalších literatur. Reflexe sovětského písemnictví ovšem neustala ani po přerušení spolupráce s komunistickými tiskovinami (Rudé právo, Tvorba) a autor své pojetí revoluční literatury v zásadě neměnil. Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Jiří Weil napsal Žalozpěv za 77.297 obětí v roce 1958 u příležitosti slavnostního setkání v Pinkasově synagoze, rekonstruované v památník obětem holocaustu. Dílo pozoruhodné hledáním literárního tvaru pro sdělení nesdělitelného napsal v době, kdy pracoval jako knihovník židovského muzea, kdy nemohl publikovat a kdy zároveň pracoval na slavném románu Na střeše je Mendelssohn, přeloženém do mnoha jazyků. První anglický překlad Žalozpěvu vznikal s pomocí J. Škvoreckého a J. Koláře, doslov napsal Jindřich Toman.

Další svazek Weilovy publicistiky obsahuje texty, které vznikly v letech 1933-1937. Zahrnuje tedy i období, které Weil strávil v Sovětském svazu (1933-35), odkud referoval o sovětské literatuře a kultuře.

První svazek publicistiky Jiřího Weila zahrnuje jeho práce od počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kde byl vyslán Komunistickou stranou Československa jako překladatel a lektor marxismu-leninismu. Publicistice jsou vyhrazeny tři svazky, které se snaží zachytit všechny aspekty Weilova novinářského působení, přičemž texty s převahou zpravodajského charakteru byly vynechány. Před vydáním prvního románu měl Weil za sebou téměř dvacet let novinářské činnosti, která úzce souvisí s jeho pozdější beletristickou tvorbou. Publicistika není oddělena do samostatné sekce, ale je zařazena mezi beletristické svazky jako č. 1, 3 a 8, podobně jako u jiných spisovatelů té doby. Weil nikdy neuspořádal svou publicistiku do knihy, přestože v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 malou knihu reportáží, které obsahovaly i dříve publikované články. Je možné, že jeho zdrženlivost pramenila z nevhodného vydavatelského klimatu od třicátých let 20. století až do konce padesátých let, nebo z přesvědčení, že jeho novinářské psaní nebylo dostatečně významné pro knižní vydání, zejména když se od poloviny třicátých let více zaměřoval na beletristický projev. Uspořádal a připravil k vydání Michael Špirit, který napsal ediční poznámku a komentáře.

A selection of children's poems and drawings reflecting their surroundings in Terezin Concentration Camp in Czechoslovakia from 1942 to 1944.

Voormalig bankbediende Josef Roubíček woont op een armzalige zolderkamer in bezet Praag. Hij heeft een slaapzak, een tafeltje, een potkachel, een stapel boeken en een aanloopkater, Thomas. In zijn gedachten spreekt hij met zijn grote liefde Růžena, met wie hij voor de oorlog een relatie had. Door zo min mogelijk op te vallen probeert hij het regime van nazi's te overleven. Het leven in de stad wordt steeds grimmiger. Hij wordt tewerkgesteld op een joodse begraafplaats aan de andere kant van de stad, moet een ster dragen, wordt bespot en vernederd in de tram en op straat op weg naar huis. Ondertussen worden om hem heen huizen in beslag genomen en mensen in groten getale op transport gezet. Toch blijft Josef denken dat het het beste is om de Duitse verordeningen te gehoorzamen. Totdat op een dag een gebeurtenis hem doet beseffen dat zijn manier van overleven niet de juiste is. Leven met de ster (1949) beschrijft op indringende en onorthodoxe wijze het lot van een joodse man tijdens de Tweede Wereldoorlog. De roman, een hoogtepunt uit het oeuvre van schrijver en journalist Jiří Weil (1900-1959), was in het communistische Tsjecho-Slowakije jarenlang verboden.