Epiktétova nauka o mravním jednání, zejména o mravní sebevýchově člověka, podává po způsobu takzvané diariblé, filosofické rozpravy, čas od času kořeněné anekdotami, citáty z básníků, názornými a mnohdy drastickými příklady, alegoriemi, apostrofami, personifikacemi a zejména hojnýmidialogy, neztratila podnes na své působnosti a na ceně.
Epiktétova Příručka doplněná o fragmenty jeho Rozprav obsahuje zásady stoické filosofie a představuje kontury jejího pohledu na svět. Lidská mysl musí být podle stoiků schopna rozlišit kam až sahá boží vliv, od toho, co je v dosahu jednání každého člověka. Třetí část této knihy představuje některé myšlenky nejstarších reprezentantů této filosofické školy např. Zénóna či Chrýsippa, zarámována tu souhlasnými komentáři Senecovými, jinde jízlivými poznámkami Ciceronovými. Primárním úkolem knihy není představit souvislý výklad stoického učení, ale být svému čtenáři užitečnou pomůckou a dopomoci mu k pokroku směrem k blaženosti. Tedy k životu zcela svobodnému a pokojnému, oproštěnému od bolesti, ale i neuvážené slasti. Aby u svého čtenáře takového pokroku mohl dosáhnout, představuje Epiktétos nejen přísnou stoickou doktrínu, ale také menší krůčky, důvtipné a prozíravé rady a mentální cviky, založené na bystrém pozorování lidské psychiky.
O životě Epiktéta toho víme málo spolehlivého. Již starověké zprávy o něm jsou hodně nepřesné a odporují si. Ani jeho věk není bezpečně zjištěn; obecně se může říct, že žil v druhé polovině 1. Století a v prvé polovině 2. Století, tedy asi 50-130 po Kr. Pocházel z Frýgie, v Římě otročil v domě jakéhosi Epafrodita. Pán poznav jeho nadání dal ho vyučovati ve filosofii u Musonia Rufa. Epiktétos se oddal filosofii stoické. Byv propuštěn na svobodu vyučoval v Římě a těšil se velké přízni a oblibě. R. 94 byl spolu s jinými filosofy vypovězen a odstěhoval se do Nikopole, kde zemřel. Jeho učení je učení staroattické stoy namířené na cíl praktický. Jádrem je výklad o dobru a zlu. Epiktét učí, že dobro a zlo jsou věci zcela závislé na naší vůli. Vrchol dobra je rozumný způsob praktického života. Člověk žije ve společnosti, proto se všechno myšlení i konání musí řídit zřetelem společenským. Lidé jsou špatní, protože nevědí, co je dobré. Snášejme tedy chyby bližních a nehněvejme se na ně. I špatní jsou nutnou součástí světa řádně řízeného božskou prozřetelností. Šťasten je ten, kdo dobře plní úkol od Boha určený; v tomto konání dobra nemůže mu překážet nikdo. Poznámky: podle původního vydání u Bohuslava Hendrycha v Praze roku 1938
The complete surviving works of Epictetus, a pivotal Stoic philosopher from antiquity, present profound insights on personal agency and moral self-improvement. Born into slavery around 50 CE, Epictetus became a philosophy teacher after gaining his freedom. Following his expulsion from Rome, he dedicated his life to teaching in Greece. His influential works include a series of discourses, recorded by his student Arrian, and the Handbook, which encapsulates the essence of Epictetus's teachings. Central to his philosophy is the idea that happiness hinges on understanding what is within our control and what is not. While our internal states and reactions are ours to manage, external events are determined by a benevolent deity, and we should regard them, along with our bodies, possessions, and relationships, as indifferent—striving to make the best use of them. The Discourses and Handbook serve as practical guides for self-improvement, detailing the necessary work and exercises for enriching one’s life. Edited and translated by esteemed scholar Robin Waterfield, this collection offers modern readers valuable perspectives on coping with challenges such as death, exile, interpersonal relationships, and the unpredictability of life.
