Epiktétova nauka o mravním jednání, zejména o mravní sebevýchově člověka, podává po způsobu takzvané diariblé, filosofické rozpravy, čas od času kořeněné anekdotami, citáty z básníků, názornými a mnohdy drastickými příklady, alegoriemi, apostrofami, personifikacemi a zejména hojnýmidialogy, neztratila podnes na své působnosti a na ceně.
Epiktétova Příručka doplněná o fragmenty jeho Rozprav obsahuje zásady stoické filosofie a představuje kontury jejího pohledu na svět. Lidská mysl musí být podle stoiků schopna rozlišit kam až sahá boží vliv, od toho, co je v dosahu jednání každého člověka. Třetí část této knihy představuje některé myšlenky nejstarších reprezentantů této filosofické školy např. Zénóna či Chrýsippa, zarámována tu souhlasnými komentáři Senecovými, jinde jízlivými poznámkami Ciceronovými. Primárním úkolem knihy není představit souvislý výklad stoického učení, ale být svému čtenáři užitečnou pomůckou a dopomoci mu k pokroku směrem k blaženosti. Tedy k životu zcela svobodnému a pokojnému, oproštěnému od bolesti, ale i neuvážené slasti. Aby u svého čtenáře takového pokroku mohl dosáhnout, představuje Epiktétos nejen přísnou stoickou doktrínu, ale také menší krůčky, důvtipné a prozíravé rady a mentální cviky, založené na bystrém pozorování lidské psychiky.
O životě Epiktéta toho víme málo spolehlivého. Již starověké zprávy o něm jsou hodně nepřesné a odporují si. Ani jeho věk není bezpečně zjištěn; obecně se může říct, že žil v druhé polovině 1. Století a v prvé polovině 2. Století, tedy asi 50-130 po Kr. Pocházel z Frýgie, v Římě otročil v domě jakéhosi Epafrodita. Pán poznav jeho nadání dal ho vyučovati ve filosofii u Musonia Rufa. Epiktétos se oddal filosofii stoické. Byv propuštěn na svobodu vyučoval v Římě a těšil se velké přízni a oblibě. R. 94 byl spolu s jinými filosofy vypovězen a odstěhoval se do Nikopole, kde zemřel. Jeho učení je učení staroattické stoy namířené na cíl praktický. Jádrem je výklad o dobru a zlu. Epiktét učí, že dobro a zlo jsou věci zcela závislé na naší vůli. Vrchol dobra je rozumný způsob praktického života. Člověk žije ve společnosti, proto se všechno myšlení i konání musí řídit zřetelem společenským. Lidé jsou špatní, protože nevědí, co je dobré. Snášejme tedy chyby bližních a nehněvejme se na ně. I špatní jsou nutnou součástí světa řádně řízeného božskou prozřetelností. Šťasten je ten, kdo dobře plní úkol od Boha určený; v tomto konání dobra nemůže mu překážet nikdo. Poznámky: podle původního vydání u Bohuslava Hendrycha v Praze roku 1938
The complete surviving works of Epictetus, the most influential Stoic philosopher from antiquity. “Some things are up to us and some are not.” Epictetus was born into slavery around the year 50 CE, and, upon being granted his freedom, he set himself up as a philosophy teacher. After being expelled from Rome, he spent the rest of his life living and teaching in Greece. He is now considered the most important exponent of Stoicism, and his surviving work comprises a series of impassioned discourses, delivered live and recorded by his student Arrian, and the Handbook, Arrian’s own take on the heart of Epictetus’s teaching. In Discourses, Epictetus argues that happiness depends on knowing what is in our power to affect and what is not. Our internal states and our responses to events are up to us, but the events themselves are assigned to us by the benevolent deity, and we should treat them—along with our bodies, possessions, and families—as matters of indifference, simply making the best use of them we can. Together, the Discourses and Handbook constitute a practical guide to moral self-improvement, as Epictetus explains the work and exercises aspirants need to do to enrich and deepen their lives. Edited and translated by renowned scholar Robin Waterfield, this book collects the complete works of Epictetus, bringing to modern readers his insights on how to cope with death, exile, the people around us, the whims of the emperor, fear, illness, and much more.
