Andrzej Stasiuk Knihy

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační "my" a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává "krásnou", v níž život na okraji a "mimo" oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola "Jak jsme táhli za Stasiukem".

Tři hry předního současného polského prozaika, esejisty a dramatika spojuje stejné téma: věčný střet divokého a necivilizovaného Východu s bohatým a znuděným Západem. V Noci transplantují německému obchodníkovi srdce polského zloděje aut. Obchodník se bojí divokého barbarského srdce, srdce nemůže vydržet v kleci západního těla. A do všeho vnáší zmatek zlodějova duše, která s jeho už bezduchým tělem vede spor... Temný les se odehrává v blízké budoucnosti, kdy za většinu obyvatel Západu pracují gastarbeitři. Věčný střet poddaných a pánů, chudých a bohatých, se zde mění v groteskní sci-fi, ironicky glosující dnešní stav západní civilizace. Autor nás baví burleskně zveličenými stereotypy, živým, nespisovným jazykem a černým humorem a přitom neskrývá, že stojí na straně obhroublých, ale lidských a upřímných „výchoďáků". Čekání na Turka je situováno na polsko-slovenskou hranici, kde bývalý pohraničník v důchodu, prodavačka alkoholu a chór pašeráků nostalgicky a rozzlobeně vzpomínají na doby, kdy byl hraniční přechod důležitým místem. I zde si Stasiuk pohrává s národními stereotypy, komplexy a s problematickými otázkami naší východoevropské i evropské identity. Publikace obsahuje informace o autorovi a studii o jeho díle, kterou napsal Michał Tabaczyński.

Moje Evropa má v sobě něco z dobrodružných příběhů dávných staletí, které se za dlouhých večerů sdělovaly převážně vyprávěním. Za takovýchto nekonečných večerů byl ostatně kdysi zavdán i podnět k sepsání této knížky, ke zmapování podivuhodně nestálého středoevropského prostoru na samém konci bouřlivého 20. století. Moje Evropa je společná dobrodružná výprava dvou přátel do tajůplného a takřka neprobádaného nitra kontinentu. Je to jednak výprava proti proudu minulého času, o jehož revizi se formou fragmentární rodinné kroniky pokouší přední ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč (1960), avšak tento ztracený čas je zároveň stále objevován ve své opakující se zpřítomnělé podobě v poněkud ospalých krajinách střední Evropy, kam nás unáší spolu s vodami Dunaje neobvyklý zeměpis jednoho z nejvýznamnějších současných polských prozaiků a publicistů Andrzeje Stasiuka (1960). Je to zpráva o existenci úžasného, malátného subkontinentu, který, ač zmítán dějinnými zvraty, přesto zůstává paradoxně trvale sám sebou: jediným kulturním prostorem, posledním útočištěm potulných básníků a spisovatelů.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační "my" a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává "krásnou", v níž život na okraji a "mimo" oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola "Jak jsme táhli za Stasiukem".

Knihou Cestou do Babadagu (Jadšc do Babadag, 2004) navázal Andrzej Stasiuk na knihu esejů Moje Evropa, kterou napsal spolu s přítelem, ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. V Cestou do Babadagu tak znovu otevírá a rozvíjí téma středoevropského „zeměpisu“. Stasiukovy texty jsou automobilovými deníky z krajin, „kam ještě nikdo nedojel, a tím spíše se nikdo nevrátil“. Nevypráví v nich příběhy o lidech, ani vlastní příběh osamělého poutníka. Stejně jako na fotografiích z cest, na nichž chybí jakékoli lidské postavy, nejsou ani zde žádní individualizovaní hrdinové. Hlavním hrdinou je zde Krajina jako taková, rozpálená letním sluncem, tonoucí v zimním soumraku a mlze, hluboké a temné vody Dunaje a Tisy. V krajinách Potisí a Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Moldavska, Dunajské delty či Albánie defilují říční prámy, venkovské obchůdky, volská spřežení, hraniční závory, celníci, taxikáři, Cikáni a jiné bájné národy. Vzniká tak svébytný filozofující cestopis, v němž je hybatelem úvah přemisťování se v prostoru pomalu mizející krajiny. Díla spisovatelů a filozofů jako Emil Cioran, Danilo Kiš nebo Ádám Bodor jsou jakoby „vzkazy v láhvi“, díky nimž pozvolna dešifruje „ikonu“, melancholickou fotografii André Kertésze. Za Cestou do Babadagu obdržel Stasiuk v roce 2005 prestižní polskou literární cenu Niké.

Introduces you to an unfamiliar Europe, grappling with the remnants of the Communist era and the arrival of capitalism and globalisation. This title offers original meditations on travel and memory.

V knize Haličské povídky Stasiuk popisuje kraj jihovýchodního cípu Polska — Haliče, společnost a život podhorských vesnic po roce 1989. Sbírka je vystavěna jako sled jednotlivých povídek, jejichž postavy přecházejí z příběhu do příběhu a uzavírají tak kruh malého beznadějného společenství, kolem něhož jde proces ekonomické i politické transformace jaksi mimo a dopadá na něj svými nejbanálnějšími rysy. Stasiuk žije v zapadlé vesnici Wolowiec v Nízkých Beskydech, kde se kromě psaní věnuje budování malého nakladatelství. Andrzej Stasiuk (nar. 1960) je polský prozaik, básník, esejista a literární kritik. Patří k mladé generaci literátů, která je známa jako „generace třicátníků“. Jde většinou o autory, kteří v době porevoluční psali do literárního časopisu „bruLion“ (jenž vznikl ve druhé polovině osmdesátých let). Je nositelem prestižního polského literárního ocenění — v roce 1995 získal cenu Nadace Košcielských.

Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak i zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do „epicentra metafory“ – na Východ nejvýchodnější – na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou. „Proto jsem tam musel jet, abych viděl, v co se změnil komunismus, jehož jsem byl dítětem. Prostě jeho konec v mé zemi se zdál příliš bezvýznamný a banální, než aby z něho mohl vzniknout nějaký příběh. Musel jsem se přesvědčit, že můj příběh je fragmentem něčeho většího.“ V Rusku nachází komunismus ve stádiu rozpadu, naproti tomu Čína svou schopností donekonečna reprodukovat svět představuje vyvrcholení i konec dějin. „Rusko bylo zdrojem, ale Čína se měla stát vlnou, která zalije svět.“ Přestože se Východ zásadně neliší od dosavadní Stasiukovy tvorby, reflexivní, stylisticky vycizelované a jemně melancholické, je možné v ní možné objevit nové rejstříky a stále hlubší sestup k samým kořenům bytí, které Stasiuk chápe jako bytí v pohybu. Jeho nomádská perspektiva je nesmírně osvěžující a myšlenkově podnětná a v době, kdy dialog mezi Východem a Západem naráží na vzájemná nepochopení, také velice potřebná.

Bílá vrána (1995) vypráví o výpravě pěti mužů do slovenských Beskyd, která pro některé z nich znamená útěk před realitou, pro některé se stává výpravou osudovou. Dějištěm jsou liduprázdné hory zapadané sněhem, ve hře základní lidské hodnoty. Román má zlověstnou tonaci, fatální vyústění, po celou dobu jsou hrdinové v ohrožení, které se stupňuje. Jde o "mužský" román plný prázdných lahví od alkoholu a vykouřených cigaret. Muži uvěznění ve své době a svém těle se s realitou i sebou samými snaží vypořádat po svém. Jde o román sentimentální i nevybíravý, Stasiuk klade otázky a nedává odpovědi. Za své dílo získal prestižní polské ocenění - Cenu Kościelských.

Autorský soubor povídek Svět pod Duklou lze označit za reflektivní prózu v pravém smyslu slova, za vyprávění s hlubším metafyzickým ponorem, jež propojuje mystické hledačství s motivem pouti krajinou. Městečko Dukla na polsko-slovenském pomezí a nevelká sídla v jeho okolí jsou pro Stasiuka bájnými končinami, „malou šachtou či vrtnou sondou“, s jejíž pomocí vypravěč opakovaně vstupuje do světa plného připomínek historie – té dobře známé a po léta omílané i té stejně intenzivně odsunované. Zaniklý svět Lemků, dávných a zmizelých obyvatel kraje, hrob šlechtičny s pohnutým osudem ukrytý v hloubi tichého kostela, rezivějící armádní technika jako ikona komunistické symboliky uměle vnesené do tohoto zapadlého koutu země, ale i žhavá současnost v podobě neúnavných překupníků, horlivých náboženských fanatiků nebo nekonečné šňůry kamionů táhnoucí se od ukrajinské hranice. To je jen několik z dlouhé řady motivů, které si Stasiuk pro své vyprávění zvolil. Delší prózu doplňují dokonale vybroušené krátké povídky, portréty lidí a života v přírodě nahlížené z neobvyklé perspektivy. Není proto od věci připomenout si Stasiukovo literární krédo: „Psát, škrtat, myslet, dívat se, naslouchat, psát a myslet, škrtat a zase škrtat...“