Andrzej Stasiuk Knihy

Tři hry předního současného polského prozaika, esejisty a dramatika spojuje stejné téma: věčný střet divokého a necivilizovaného Východu s bohatým a znuděným Západem. V Noci transplantují německému obchodníkovi srdce polského zloděje aut. Obchodník se bojí divokého barbarského srdce, srdce nemůže vydržet v kleci západního těla. A do všeho vnáší zmatek zlodějova duše, která s jeho už bezduchým tělem vede spor... Temný les se odehrává v blízké budoucnosti, kdy za většinu obyvatel Západu pracují gastarbeitři. Věčný střet poddaných a pánů, chudých a bohatých, se zde mění v groteskní sci-fi, ironicky glosující dnešní stav západní civilizace. Autor nás baví burleskně zveličenými stereotypy, živým, nespisovným jazykem a černým humorem a přitom neskrývá, že stojí na straně obhroublých, ale lidských a upřímných „výchoďáků". Čekání na Turka je situováno na polsko-slovenskou hranici, kde bývalý pohraničník v důchodu, prodavačka alkoholu a chór pašeráků nostalgicky a rozzlobeně vzpomínají na doby, kdy byl hraniční přechod důležitým místem. I zde si Stasiuk pohrává s národními stereotypy, komplexy a s problematickými otázkami naší východoevropské i evropské identity. Publikace obsahuje informace o autorovi a studii o jeho díle, kterou napsal Michał Tabaczyński.

Moje Evropa má v sobě něco z dobrodružných příběhů dávných staletí, které se za dlouhých večerů sdělovaly převážně vyprávěním. Za takovýchto nekonečných večerů byl ostatně kdysi zavdán i podnět k sepsání této knížky, ke zmapování podivuhodně nestálého středoevropského prostoru na samém konci bouřlivého 20. století. Moje Evropa je společná dobrodružná výprava dvou přátel do tajůplného a takřka neprobádaného nitra kontinentu. Je to jednak výprava proti proudu minulého času, o jehož revizi se formou fragmentární rodinné kroniky pokouší přední ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč (1960), avšak tento ztracený čas je zároveň stále objevován ve své opakující se zpřítomnělé podobě v poněkud ospalých krajinách střední Evropy, kam nás unáší spolu s vodami Dunaje neobvyklý zeměpis jednoho z nejvýznamnějších současných polských prozaiků a publicistů Andrzeje Stasiuka (1960). Je to zpráva o existenci úžasného, malátného subkontinentu, který, ač zmítán dějinnými zvraty, přesto zůstává paradoxně trvale sám sebou: jediným kulturním prostorem, posledním útočištěm potulných básníků a spisovatelů.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační "my" a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává "krásnou", v níž život na okraji a "mimo" oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola "Jak jsme táhli za Stasiukem".

Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak i zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do „epicentra metafory“ – na Východ nejvýchodnější – na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou. „Proto jsem tam musel jet, abych viděl, v co se změnil komunismus, jehož jsem byl dítětem. Prostě jeho konec v mé zemi se zdál příliš bezvýznamný a banální, než aby z něho mohl vzniknout nějaký příběh. Musel jsem se přesvědčit, že můj příběh je fragmentem něčeho většího.“ V Rusku nachází komunismus ve stádiu rozpadu, naproti tomu Čína svou schopností donekonečna reprodukovat svět představuje vyvrcholení i konec dějin. „Rusko bylo zdrojem, ale Čína se měla stát vlnou, která zalije svět.“ Přestože se Východ zásadně neliší od dosavadní Stasiukovy tvorby, reflexivní, stylisticky vycizelované a jemně melancholické, je možné v ní možné objevit nové rejstříky a stále hlubší sestup k samým kořenům bytí, které Stasiuk chápe jako bytí v pohybu. Jeho nomádská perspektiva je nesmírně osvěžující a myšlenkově podnětná a v době, kdy dialog mezi Východem a Západem naráží na vzájemná nepochopení, také velice potřebná.

Bílá vrána (1995) vypráví o výpravě pěti mužů do slovenských Beskyd, která pro některé z nich znamená útěk před realitou, pro některé se stává výpravou osudovou. Dějištěm jsou liduprázdné hory zapadané sněhem, ve hře základní lidské hodnoty. Román má zlověstnou tonaci, fatální vyústění, po celou dobu jsou hrdinové v ohrožení, které se stupňuje. Jde o "mužský" román plný prázdných lahví od alkoholu a vykouřených cigaret. Muži uvěznění ve své době a svém těle se s realitou i sebou samými snaží vypořádat po svém. Jde o román sentimentální i nevybíravý, Stasiuk klade otázky a nedává odpovědi. Za své dílo získal prestižní polské ocenění - Cenu Kościelských.

Autorský soubor povídek Svět pod Duklou lze označit za reflektivní prózu v pravém smyslu slova, za vyprávění s hlubším metafyzickým ponorem, jež propojuje mystické hledačství s motivem pouti krajinou. Městečko Dukla na polsko-slovenském pomezí a nevelká sídla v jeho okolí jsou pro Stasiuka bájnými končinami, „malou šachtou či vrtnou sondou“, s jejíž pomocí vypravěč opakovaně vstupuje do světa plného připomínek historie – té dobře známé a po léta omílané i té stejně intenzivně odsunované. Zaniklý svět Lemků, dávných a zmizelých obyvatel kraje, hrob šlechtičny s pohnutým osudem ukrytý v hloubi tichého kostela, rezivějící armádní technika jako ikona komunistické symboliky uměle vnesené do tohoto zapadlého koutu země, ale i žhavá současnost v podobě neúnavných překupníků, horlivých náboženských fanatiků nebo nekonečné šňůry kamionů táhnoucí se od ukrajinské hranice. To je jen několik z dlouhé řady motivů, které si Stasiuk pro své vyprávění zvolil. Delší prózu doplňují dokonale vybroušené krátké povídky, portréty lidí a života v přírodě nahlížené z neobvyklé perspektivy. Není proto od věci připomenout si Stasiukovo literární krédo: „Psát, škrtat, myslet, dívat se, naslouchat, psát a myslet, škrtat a zase škrtat...“

Knihou Cestou do Babadagu (Jadšc do Babadag, 2004) navázal Andrzej Stasiuk na knihu esejů Moje Evropa, kterou napsal spolu s přítelem, ukrajinským spisovatelem Jurijem Andruchovyčem. V Cestou do Babadagu tak znovu otevírá a rozvíjí téma středoevropského „zeměpisu“. Stasiukovy texty jsou automobilovými deníky z krajin, „kam ještě nikdo nedojel, a tím spíše se nikdo nevrátil“. Nevypráví v nich příběhy o lidech, ani vlastní příběh osamělého poutníka. Stejně jako na fotografiích z cest, na nichž chybí jakékoli lidské postavy, nejsou ani zde žádní individualizovaní hrdinové. Hlavním hrdinou je zde Krajina jako taková, rozpálená letním sluncem, tonoucí v zimním soumraku a mlze, hluboké a temné vody Dunaje a Tisy. V krajinách Potisí a Podunají, Velké uherské nížiny, Sedmihradska, Bukoviny, Moldavska, Dunajské delty či Albánie defilují říční prámy, venkovské obchůdky, volská spřežení, hraniční závory, celníci, taxikáři, Cikáni a jiné bájné národy. Vzniká tak svébytný filozofující cestopis, v němž je hybatelem úvah přemisťování se v prostoru pomalu mizející krajiny. Díla spisovatelů a filozofů jako Emil Cioran, Danilo Kiš nebo Ádám Bodor jsou jakoby „vzkazy v láhvi“, díky nimž pozvolna dešifruje „ikonu“, melancholickou fotografii André Kertésze. Za Cestou do Babadagu obdržel Stasiuk v roce 2005 prestižní polskou literární cenu Niké.

V knize Haličské povídky Stasiuk popisuje kraj jihovýchodního cípu Polska — Haliče, společnost a život podhorských vesnic po roce 1989. Sbírka je vystavěna jako sled jednotlivých povídek, jejichž postavy přecházejí z příběhu do příběhu a uzavírají tak kruh malého beznadějného společenství, kolem něhož jde proces ekonomické i politické transformace jaksi mimo a dopadá na něj svými nejbanálnějšími rysy. Stasiuk žije v zapadlé vesnici Wolowiec v Nízkých Beskydech, kde se kromě psaní věnuje budování malého nakladatelství. Andrzej Stasiuk (nar. 1960) je polský prozaik, básník, esejista a literární kritik. Patří k mladé generaci literátů, která je známa jako „generace třicátníků“. Jde většinou o autory, kteří v době porevoluční psali do literárního časopisu „bruLion“ (jenž vznikl ve druhé polovině osmdesátých let). Je nositelem prestižního polského literárního ocenění — v roce 1995 získal cenu Nadace Košcielských.

During his travels in Albania, Stasiuk listens to Fado, reflecting its melancholy and gentle defiance. His 24 meditative narratives span from southern Poland to Montenegro, exploring themes of mobility and escape from one's history. He suggests that travel, especially in the footsteps of admired writers, is a profound pilgrimage that enriches life.

"Pawel, a young businessman in debt to loan sharks, wakes up one April morning in a sea of debris, broken glass, ripped upholstery, and clothes spilling out of the wardrobe. He turns to two friends for help: Bolek, a former coal miner, now a drug dealer who lives in tasteless luxury; and Jacek, an addict, who is himself on the run through Warsaw, a washed-out city, a hostile landscape of apartment blocks, railroad stations, wild gardens, factories, and suburban wastelands." "Here Andrzej Stasiuk portrays a generation of Poles, freed from outdated ideologies but left feeling adrift and disconnected from family, neighbors, and friends. At once existential crime fiction and a work of art, Nine establishes Strasiuk as a major voice in European literature."--BOOK JACKET.

Zorniger hat Andrzej Stasiuk nie über Polen und den Westen geschrieben als nach seiner jüngsten Reise durch Südosteuropa. Zurück aus den „Ländern mit ausgeprägter Persönlichkeit“, wo Minarette neben Minen- und Gräberfeldern stehen, stößt er sich an obszönen Widersprüchen im eigenen Land: Nach Märtyrertum dürsten, aber zwischen zwanzig Chipssorten und erschwinglichen Tunesien-Angeboten wählen − wie paßt das zusammen? Sieht Polen nicht längst aus wie ein zurückgebliebenes Deutschland? Bleibt der Südosten deshalb ein nie einzuholendes Ziel, weil den Reisenden dort eine Realität anspringt, die zu Hause verdrängt oder neutralisiert ist? Reisebilder und Reflexionen, Rhapsodie und Pamphlet − Andrzej Stasiuk radikalisiert in seinem neuen großen Prosatext seine Kunst des scharfen Blicks und der pointierten Poesie.

Jeden z najwybitniejszych polskich pisarzy i najbardziej niezwykłych postaci życia literackiego, laureat Nike Andrzej Stasiuk w rozmowie-rzece z Dorotą Wodecką, dziennikarką „Gazety Wyborczej” i autorka książek „Mężczyźni rozmawiają o wszystkim” oraz „Polonez na polu minowym”.nOd trzech lat Dorota Wodecka nagrywa swoje rozmowy z pisarzem, które są zarazem opowieściami o jego życiu, jak i książkach, gdyż - jak mówi Stasiuk „Moje życie jest moim zawodem”. Rozmawiają więc o kobietach, miłości, podróżach, literaturze, Polsce, samochodach, Rosji, polityce, śmierci, Rosji i islamie. Dzięki Wodeckiej wyruszamy do Wołowca, gdzie Stasiuk osiadł, odwiedzamy jego owce i pisarską pracownię, ale przede wszystkim odbywamy podróż po jego pamięci i odwiedzamy miejsca, do których dotarł w trakcie swoich literackich podróży, od Albanii po rosyjską Czytę. nKsiążce towarzyszyć będą zdjęcia Adama Golca, który ilustrował m.in. ostatnią książkę Joanny Bator „Wyspa łza”

Kaum jemand versteht so viel vom Unterwegssein als Lebensform wie der polnische Schriftsteller Andrzej Stasiuk. Seine fünfzig Stücke kurzer Prosa über das Reisen spielen in den wenig besiedelten Gegenden an der polnisch-ukrainischen Grenze, in der sibirischen Steppe, sie entführen uns bis nach China und in die Mongolei. Ein Buch über entwurzelte Künstler aus der lemkisch-slowakischen Provinz (Andy Warhol und Nikifor aus Krynica), die Arm in Arm über den Broadway schlendern. Impressionen und Meditationen über das Ende der Sesshaftigkeit, eine Liebeserklärung an den unbetretenen, unbeschriebenen Raum, an die mongolische Steppe, die »reinste« Landschaft, wo es nichts gibt außer Himmel und Erde. Ein Brevier für erfahrungshungrige Leser, denen der Gedanke an eine Welt jenseits der eigenen einen Stich ins Herz versetzt.

Andrzej Stasiuks Zyklus umfasst zwölf miteinander verbundene Geschichten, beginnend mit Kindheitserinnerungen, die das Magische und Erotische erkunden. Die Erzählungen, die wie Kapitel eines Entwicklungsromans wirken, zeigen junge Menschen, die zwischen Leben und Tod balancieren, und verwandeln ihre Traurigkeit in große Literatur.

Debiut książkowy Andrzeja Stasiuka. Proza więzienna. Jeden z krytyków nazwał te opowiadania „epifaniami spod celi”. Alegoryczna opowieść, zbudowana na indywidualnym doświadczeniu, jest wizją człowieka zamkniętego w mentalnym więzieniu budowanym przez autora z naturalistycznym zapamiętaniem. Tytułowe mury symbolizują paradoksalnie szczelinę - możliwość ucieczki do biblijnego miasta - interpretacyjnego klucza. Ruch po klaustrofobicznej przestrzeni celi, ale i własnego ciała, zdobywa tu nowy wymiar jako podróż metafizyczna, niosąca ze sobą nadzieję oczyszczenia.

Gorący czerwiec 1941 roku. Jasne księżycowe noce, niskie bagienne łąki, cienisty sad i zimna żyła rzeki, która podzieliła świat na pół. Na jednym brzegu Niemcy, żelazny wąż czołgów, ciężarówek, maszyn. Na drugim Rosjanie. Pośrodku wiejski przewoźnik, który z jednego brzegu na drugi wozi nocą każdego, kto zapłaci. Żydowskie rodzeństwo, które w drodze do wyśnionej Ziemi Obiecanej, chowa się w stodole tuż obok kałuż świńskich wnętrzności. Chłopcy z partyzantki, wierzący jeszcze, że wojna jest przygodą, wykonują wyroki, których nie rozumieją. Ich dowódca czeka na rozkazy. Zanim nadejdą, każe liczyć czołgi i nad kolejnym butelkami bimbru, wśród roju much przekonuje, że już wkrótce będzie po kolana brodził we krwi wrogów. Wszyscy przychodzą do kobiety, przykucniętej, bosej, hardej. Czekają, upał mąci umysły. A pewien mały chłopiec widzi, słyszy i zapamiętuje to wszystko: grzmot nadlatujących samolotów, drżenie ziemi. Po latach narrator próbuje opowiedzieć historię, której nie opowiedział mu ojciec.

Z Dziennika pisanego później: "Jadąc przez Banja Lukę, rozmyślałem o niej. Wśród, ruin, grobów i pól minowych. Rozmyślałem o tym, jak leży na wznak między Wschodem a Zachodem. Leniwa i senna. W tych nieśmiertelnych brzózkach. Na piachu. Dłubie nosie, kręci kulki i marzy o własnym losie. O przyszłym zamążpójściu, o dawnych gwałtach albo że pójdzie do klasztoru. W Banja Luce o tym myślę, gdy pada deszcz i szukam wylotówki na Chorwację, na Węgry, bo już wracam. Myślę o niej w Jajcu i myślę w Travniku. Jak się czasami przewraca na bok w tych wiekuistych brzózkach, w tych piaskach wieczystych, wspiera na łokciu i patrzy na widnokrąg, gdzie się podnoszą pokusy wielkich miast, brylantowe wieżowce, chorągwie z pięknymi herbami firm globalnych i gdzie światło lucyferycznie odbija się od chmur, składając w obcojęzyczne napisy głoszące chwałę nadchodzącego wyzwolenia, które niczym bezlitosna fala zatopi stare, a ocali nowe. Za to ją kocham. Za to patrzenie. Za to leżenie na boku. I sobie obiecuję, że jak tylko wrócę z tych beznadziejnych Bałkanów, to ją zaraz opiszę. Kilometr po kilometrze, hektar po hektarze, gmina po gminie, wymieniając te wszystkie nazwy jak zaklęcia, jak modlitwy, jak litanie, arko przymierza, domie złoty, wieżo z kości gdzieś koło Małkini, gdzieś koło Bełżca".

O babce, która wierzyła w duchy, o starym psie, pisarzu z Izdebek i przyjacielu, z którym złaził Grochów i przejechał pół Polski - Stasiuk pisze o umieraniu i namacalności życia, o materialności wspomnień, o bliskości śmierci i jej wiecznej niedostępności. Bury kot zwija się w kłębek w cieple stygnącego ciała starej suki, babka, 'cała w czerni, szczupła i spokojna', przechodzi do świata, który zawsze był obok, Guścio choć niewiele już może powiedzieć, złośliwie pluje pestkami. A przyjaciel, 'odlatując przez komin', przynosi zapach pociągu do Łupkowa, dzikich jabłoni na ulicy Makowskiej i chłodnej wiosny w portowym Piranie. Cztery opowiadania Andrzeja Stasiuka to boleśnie piękna opowieść o śmierci, o zwyczajnej kropce na końcu życia. 'Kiedyś nas nie będzie. Są ludzie i zdarzenia, które pomagają nam przyzwyczaić się do tej myśli. Bo to w końcu przychodzi. I to tak jakoś szybko i zwyczajnie, jakby zawsze było obok'. Andrzej Stasiuk Grochów to ważne miejsce w życiu Andrzeja Stasiuka i zarazem tytuł jednego z czterech opowiadań, z których ten tomik się składa. - Książka jest napisana niezwykle zwięzłym i nieskomplikowanym językiem. Stasiuk nie wymyśla tych historii, wraca pamięcią do bliskich mu istot - pisze nie tylko o ludziach. Michał Nogaś, 'Program III Polskiego Radia' Opowiadania z ilustracjami Kamila Targosza.

Ukraina, Rosja, Azja.Narrator napotyka ludzi, duchy i policjant�w. Ale przede wszystkim opowiada o swojej miłości do samochod�w.Snuje sowizdrzalską elegię na odejście silnika spalinowego.

Powieść. Bohaterowie starzeją się, ale nie poddają. W ucieczce i w pościgu przemierzają kraje, przemycają ludzi, ratują swoje porwane przez wcielonego diabła kobiety i mówią, bez końca opowiadają straszne, smutne i śmieszne historie. Czy im się uda? Czy ocaleją?

„A gdy Heniek zjeżdża z góry, to jego przyczepka wygląda jak atak starodawnej kawalerii: barwy, proporce i furkot wśród płonących drzew jesieni, wśród czerwieni i złota naprzeciw suchego wschodniego wiatru, jak szarża lekkiej brygady, jak kłus pancernej chorągwi z chrzęstem, pobrzękiwaniem i skrzypem obluzowanych blach i szumem powiewających sztandarów, ale przed mostem musi przyhamować i do wsi wtacza się już całkiem dostojnie, powiewnie i cicho. Staje w ognistej plamie września, wysiada i czeka obok swojego kramu, a silnik paruje rozgrzanym olejem jak zgoniony mechaniczny koń. Lecz wokół jest pusto. Zjawiają się tylko dwa psy. Obwąchują koła, obsikują i obwąchują znowu, żeby sprawdzić, czy nie zrobiły jakiegoś błędu, jak wszystkie psy na całym świecie wszędzie tam, gdzie toczą się gumowe koła aut. Potem wolno idą do swoich spraw i Heniek zostaje sam wśród wiatru. Nie dzieje się nic. Tylko nie wiadomo skąd pachnie olchowym dymem. Światło przedpołudnia przenika przez tiule i szyfony, przez nylony i koronki, tonie w fałdach bawełny i na koniec przepada w sukiennych draperiach jak w ciemnej wodzie”. Fragment

"Turek jak to Turek. Znów stoi u bram i dybie na nasze, polskie. Jest jednak pewien postęp, bo tym razem Turek jest kobietą."Stasiuk"Tragikomedia Czekając na Turka pokazuje ludzi, którzy czują się wykluczeni, bo nie chcą postępu. Jest w niej coś z Becketta i Mrożka."Bartosz Marzec, RzeczpospolitaSztuka została napisana w ramach projektu "After the Fall - Europe After 1989", realizowanego przez Goethe Institut, Staatschauspiel Dresden i Theaterbüro Mülheim i współfinansowanego przez niemieckie Federalne Ministerstwo Spraw Zagranicznych i zostła wystawiona (premiera: 19 czerwca 2000) przez Stary Teatr w Krakowie w reżyserii Mikołaja Grabowskiego (wystąpili: Iwona Bielska, Paulina Poślednik, Piotr Głowacki, Zbigniew W. Kaleta, Wiktor Loga-Skarczewski, Jan Peszek, Jacek Romanowski, Krzysztof Wieszczek; muzyka Mikołaj Trzaska).Wydanie dwujęzyczne. Wersja sceniczna i niemieckie tłumaczenie na zlecenie Goethe-Institut.

Osnowa fabularna tej książeczki - śmiesznej, a zarazem melancholijnej - jest prosta: od kilkunastu lat Andrzej Stasiuk jako pisarz odbywa tury objazdowe po krajach niemieckojęzycznych. Czyta, odpowiada na pytania, wraca do hotelu, rano wsiada w pociąg, idzie na spotkanie, czyta, odpowiada na pytania, wraca do hotelu...

Zbiór opowiadań. Ciemna, niepokojąca proza o zmysłowym doświadczaniu świata. Niewinność, erotyzm, cielesność, upadek — jednym słowem najstarsze obsesje świata. Nominacja do Literackiej Nagrody NIKE 1997.

In der Beskiden-Chronik blickt Andrzej Stasiuk auf das heutige Polen und dessen Wandel. Ausgehend von seinem Heimatdorf reflektiert er in Feuilletons und poetischen Miniaturen über polnische und weltweite Themen. Stasiuk zeigt sich als scharfsinniger Beobachter, der auch Reisen und Natur in seinen Betrachtungen einbezieht.

Komédia o ľuďoch, ktorí snívajú o starých časoch.