Tvrdý Josef
Světlo světa spatřil 19. září 1877 v malé vesničce Tuř u Jičína, v Jičíně vystudoval gymnázium a profesor Oldřich Kramář v něm vzbudil zájem o psychologii a filozofii. Po maturitě roku 1896 nastoupil ke studiu filozofie, klasické filologie a francouzštiny na Karlově univerzitě. Rudolf Novák mu zadal státní práci O filosofii stoické, zatímco prof. Krejčí, kritický a přímý se podle něj špatně poslouchal a lépe se prý četl.
Masaryka si Tvrdý oblíbil už jako gymnazista, nyní mu byl osobností, s níž se musí „vypořádat každý mladý český filozof“ a psal u něj státní práci Proč učí Platon pedagogice ve spise o státě. Tvrdý si oblíbil i dánského filozofa Haralda Höffdinga a měl za to, že jeho práce o náboženství ukazují, jak v náboženské otázce „spojit Masaryka s Krejčím, případně jít za oba“. Promoval v roce 1901 a nastoupil jako učitel a později řádný profesor na Matiční gymnázium do Vyškova. Tady byl činný rovněž v Pokrokové straně a v Sokole.
Publikovat začal Tvrdý v roce 1901 sepsáním doslovu ke Smetanovým Pamětem kněze z církve vyobcovaného. Ve článcích s psychologickou tématikou hájil zprvu „psychofyzický paralelismus“ prof. Františka Krejčího, který později odmítl jako překonaný. Krejčího „psychologie bez duše“ chtěla být za každou cenu vědecká, empirická, ale Tvrdého možná spíše okouzlil Krejčí jako antiklerikál.
U prof. Františka Čády např. nedovedl pochopit, jak muž takového filozofického rozhledu mohl ulpět na protireformačním katolicismu. Postupně se Tvrdý vypracoval jako ten, kdo nejsystematičtěji a nejoriginálněji promyslel Masarykův pozitivismus. S pozitivismem byl totiž ten kříž, že svůj vědecký základ přeceňoval a vyzvedával i proti filozofii a současně se díky shromáždění i nejmarginálnějších faktů utápěl v podrobnostech, z nichž by mu vytvořit ucelený systém pomohla právě ona filozofie.
Tvrdý jako Masarykův žák u svého učitele vyzdvihoval zejména složku společenských věd týkajících se filosofie humanitní demokracie. Úzkoprsost pozitivismu se snažil překonat tím, že ho otevíral širším horizontům lidské tvořivosti. K onomu „zúrodnění“ pozitivismu využíval v logice pojem indukce, v přírodních vědách pojem nenadálé evoluce a zejména ve vědách o člověku pojem humanity. Vrcholem evoluce je podle něj lidstvo, které je schopné nahlížet svět a sebe sama sub specie aeterni (jak s oblibou říkával Masaryk). Bohužel právě svoji ideu humanity, v niž osobně pevně věřil jako ve smysl nejenom českých dějin, ale lidských dějin obecně, Tvrdý nemohl lépe propracovat.
Přitom víra v humanitu byla Tvrdému, jak píše Jiřina Popelová, „právě onou velikou myšlenkou syntetizující, která je novodobou náhradou náboženství a zároveň novým náboženstvím.“ Význam myšlení Josefa Tvrdého spočívá podle všeho zejména v tom, že se snažil překonat pozitivismus zevnitř, což se mu i pozoruhodně zdařilo. V listopadu 1920 získal Tvrdý doktorát filozofie a hned v květnu 1922 se habilitoval na FF MU spisem Filosofie náboženství. Protože však v Brně nedostal profesuru, odešel do Bratislavy, kde byl jmenován mimořádným a v roce 1930 řádným profesorem systematické filozofie. Působil tu až do nuceného exodu českých vzdělanců v roce 1939.
Zároveň však už i dříve působil jako soukromý docent v Brně. Přednášel tu a celá 30. léta řídil Státní pedagogickou akademii. Veden pedagogickými zřeteli napsal i práce Úvod do filosofie, Myšlenkový vývoj evropského lidstva a Logika. Tvrdého další práci ukončilo v prosinci 1941 jeho zatčení gestapem a krátce nato smrt v koncentračním táboře Mauthausen.