Boris Vian Knihy

Nedokončený román, který lze pro jeho ironický tón i zřetelnou parodičnost k americké drsné škole řadit k těm dílům, jež Boris Vian napsal pod pseudonymem Vernon Sullivan. 15. prosince 1950 dostává Boris Vian nápad na "román černé řady". Napíše synopsi, čtyři kapitoly a projekt opustí. Po více nežli šedesáti letech dali dědicové Borise Viana volnou ruku literárnímu spolku L'Oulipo, aby dopsal pokračování. Román čítá celkem šestnáct kapitol, z nichž první čtyři, nezměněny, jsou Vianovy. Nedílnou součástí knihy jsou "učené vysvětlivky", které jsou již plně dílem spolku L'Oulipo a v nichž se jednotliví autoři vyřádí v brilantním intelektuálním humoru, kdy se pokoušejí vysvětlit nevysvětlitelné, nebo naopak složitě popisují zcela triviální pitomost. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Podzim v Pekingu (vydaný v r. 1947) označil jiný velikán francouzské moderní literatury Raymond Queneau, jenž tehdy neznámého Viana navrhl za Transcendentálního satrapu Kolegia patafyziky, jako velký nedoceněný román. V prvém plánu ho lze číst jako příběh tragické lásky. Vianova nevyčerpatelná a vždy překvapivá výbušná fantazie však vytvořila mnohovrstevný příběh s mnoha jinotaji a symboly (symbol Boha či Osudu, symbol sebevraždy, života a smrti), bizarní logikou a humorem založeným převážně na jazyce. Vian, jakoby pro svou zábavu, shromáždil na poušti podivnou, různorodou společnost a nastolil mezi ní vztahy, vycházející z rafinovaně parodované analýzy. V poetické rovině demonstruje svévoli lidského osudu: svět, kde se může stát vše, a hlavně cokoli.... celý text

Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.

Sbírka povídek Podšité chvilky uzavírá česká vydání povídek Borise Viana. Tento výbor se skládá ze tří částí: první tvoří povídky ze samostatného souboru nazvaného Podšité chvilky (psaných v letech 1948–1949), druhou jeden z prvních Vianových pokusů, Pohádka pro průměrné lidi (1943), napsaná pro jeho budoucí ženu Ursulu Kubler. Třetí součástí tohoto výboru jsou Pornografické spisy (psaných v letech 1946–1956), jejichž téma usměrňuje všudepřítomný Vianův humor do patřičných mezí. Sem patří Vianova přednáška o pornografické literatuře a povídka Drankula.

Tuto prózu Borise Viana bychom mohli bez nadsázky nazvat mejdanovou. Jediným tématem knihy jsou nesčetné mejdany a takzvané surprise-party, které organizoval Vian a jeho přátelé v době následující krátce po osvobození Paříže. Hlavním hrdinou a tahounem mejdanů je Vianův kamarád z dětství Jacques Loustalot zvaný Major. Majorovy překvapivé akce a happeningy byly magnetem na holky, kvůli nimž se nakonec všechny mejdany konaly. Jeho nejzářnějším číslem bylo vyjmutí a polknutí skleněného oka, které bylo pozůstatkem Majorova úrazu z mládí. V neposlední řadě se čtenář dozví i zaručený plán, jak postupovat při balení holek a odrovnávání vyskytnuvších se soků v lásce.

Ve svém posledním románu Srdcerváč líčí Boris Vian s poetickou nadsázkou horor bezbřehé mateřské lásky, jež nakonec uvězní děti v klecích, aby si neublížily. Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne, zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.

Původně Boris Vian zamýšlel sepsat seriózního turistického průvodce. V roce 1950 ale text přepracoval, dodal mu literární pečeť svého humoru a fantazie a turisty takříkajíc hodil přes palubu. Výsledná kniha je svědectvím o úžasném uměleckém a intelektuálním životě této pařížské čtvrti v padesátých letech a jako ona je stejně vtipný, jiskřivý a plný fantazie. V dnes již legendárních jazzových sklepech a kavárnách se po válce scházeli hudebníci, malíři, spisovatelé a filozofové, z nichž se mnozí stali legendami druhé poloviny dvacátého století.... celý text

Holky nemaj ponětí je jeden ze čtyř románů, které originální francouzský autor vydal jako překlady z američtiny pod pseudonymem Vernon Sullivan. Velmi zdařile v něm paroduje a tak trochu ad absurdum dovádí vypravěčské postupy americké drsné školy detektivek, reprezentované tehdy především Dashiellem Hammettem a Raymondem Chandlerem. Vian v parodii okázale siláckého stylu vypravuje příběh Francise Deacona, flákače a drsňáka s lepší minulostí, který se nepáře s ničím a ze všeho nejméně s něžným pohlavím. Žije tak rychle, že to čtenář sotva stačí sledovat, pro ránu nejde daleko a především prožívá překotné erotické eskapády. Pak se ale přičiněním jedné z mnoha svých dívenek dostane do sporu s partou překupníků drog. A začíná tanec...

Výbor z básnické a písňové tvorby předního francouzského spisovatele přeložil, uspořádal a doslovem opatřil Jiří Dědeček.

Autor ve svém druhém sullivanovském románu provokujícím způsobem líčí problémy bělocha, který je přesvědčen, že má v žilách část černošské krve. Příběh sám – sex, krev a smrt – je na štíru s morálkou, je však dobře zkonstruovaný a výrazně antiliterární; v doslovu si autor vyřizuje účty s kritiky své první knihy.