Boris Vian Knihy

Nedokončený román, který lze pro jeho ironický tón i zřetelnou parodičnost k americké drsné škole řadit k těm dílům, jež Boris Vian napsal pod pseudonymem Vernon Sullivan. 15. prosince 1950 dostává Boris Vian nápad na "román černé řady". Napíše synopsi, čtyři kapitoly a projekt opustí. Po více nežli šedesáti letech dali dědicové Borise Viana volnou ruku literárnímu spolku L'Oulipo, aby dopsal pokračování. Román čítá celkem šestnáct kapitol, z nichž první čtyři, nezměněny, jsou Vianovy. Nedílnou součástí knihy jsou "učené vysvětlivky", které jsou již plně dílem spolku L'Oulipo a v nichž se jednotliví autoři vyřádí v brilantním intelektuálním humoru, kdy se pokoušejí vysvětlit nevysvětlitelné, nebo naopak složitě popisují zcela triviální pitomost. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Podzim v Pekingu (vydaný v r. 1947) označil jiný velikán francouzské moderní literatury Raymond Queneau, jenž tehdy neznámého Viana navrhl za Transcendentálního satrapu Kolegia patafyziky, jako velký nedoceněný román. V prvém plánu ho lze číst jako příběh tragické lásky. Vianova nevyčerpatelná a vždy překvapivá výbušná fantazie však vytvořila mnohovrstevný příběh s mnoha jinotaji a symboly (symbol Boha či Osudu, symbol sebevraždy, života a smrti), bizarní logikou a humorem založeným převážně na jazyce. Vian, jakoby pro svou zábavu, shromáždil na poušti podivnou, různorodou společnost a nastolil mezi ní vztahy, vycházející z rafinovaně parodované analýzy. V poetické rovině demonstruje svévoli lidského osudu: svět, kde se může stát vše, a hlavně cokoli.... celý text

Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text

Sbírka povídek Podšité chvilky uzavírá česká vydání povídek Borise Viana. Tento výbor se skládá ze tří částí: první tvoří povídky ze samostatného souboru nazvaného Podšité chvilky (psaných v letech 1948–1949), druhou jeden z prvních Vianových pokusů, Pohádka pro průměrné lidi (1943), napsaná pro jeho budoucí ženu Ursulu Kubler. Třetí součástí tohoto výboru jsou Pornografické spisy (psaných v letech 1946–1956), jejichž téma usměrňuje všudepřítomný Vianův humor do patřičných mezí. Sem patří Vianova přednáška o pornografické literatuře a povídka Drankula.

Tuto prózu Borise Viana bychom mohli bez nadsázky nazvat mejdanovou. Jediným tématem knihy jsou nesčetné mejdany a takzvané surprise-party, které organizoval Vian a jeho přátelé v době následující krátce po osvobození Paříže. Hlavním hrdinou a tahounem mejdanů je Vianův kamarád z dětství Jacques Loustalot zvaný Major. Majorovy překvapivé akce a happeningy byly magnetem na holky, kvůli nimž se nakonec všechny mejdany konaly. Jeho nejzářnějším číslem bylo vyjmutí a polknutí skleněného oka, které bylo pozůstatkem Majorova úrazu z mládí. V neposlední řadě se čtenář dozví i zaručený plán, jak postupovat při balení holek a odrovnávání vyskytnuvších se soků v lásce.

Ve svém posledním románu Srdcerváč líčí Boris Vian s poetickou nadsázkou horor bezbřehé mateřské lásky, jež nakonec uvězní děti v klecích, aby si neublížily. Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne, zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.

Původně Boris Vian zamýšlel sepsat seriózního turistického průvodce. V roce 1950 ale text přepracoval, dodal mu literární pečeť svého humoru a fantazie a turisty takříkajíc hodil přes palubu. Výsledná kniha je svědectvím o úžasném uměleckém a intelektuálním životě této pařížské čtvrti v padesátých letech a jako ona je stejně vtipný, jiskřivý a plný fantazie. V dnes již legendárních jazzových sklepech a kavárnách se po válce scházeli hudebníci, malíři, spisovatelé a filozofové, z nichž se mnozí stali legendami druhé poloviny dvacátého století.... celý text

Holky nemaj ponětí je jeden ze čtyř románů, které originální francouzský autor vydal jako překlady z američtiny pod pseudonymem Vernon Sullivan. Velmi zdařile v něm paroduje a tak trochu ad absurdum dovádí vypravěčské postupy americké drsné školy detektivek, reprezentované tehdy především Dashiellem Hammettem a Raymondem Chandlerem. Vian v parodii okázale siláckého stylu vypravuje příběh Francise Deacona, flákače a drsňáka s lepší minulostí, který se nepáře s ničím a ze všeho nejméně s něžným pohlavím. Žije tak rychle, že to čtenář sotva stačí sledovat, pro ránu nejde daleko a především prožívá překotné erotické eskapády. Pak se ale přičiněním jedné z mnoha svých dívenek dostane do sporu s partou překupníků drog. A začíná tanec...

Výbor z básnické a písňové tvorby předního francouzského spisovatele přeložil, uspořádal a doslovem opatřil Jiří Dědeček.

Druhá kniha, kterou Boris Vian napsal pod pseudonymem Vernon Sullivan po skandálním románu Naplivu na vaše hroby. Děj románu provokujícím způsobem líčí problémy bělocha, který žije v přesvědčení, že mu v žilách koluje část černošské krve.