4 tipy Knihobotu: Richard Cisler

Čevengur

od ruského spisovatele Andreje Platonova, o němž Stalin prohlásil, že je to „talentovaný spisovatel, ale svině“, je mnohovrstevnatý román balancující mezi utopií, antiutopií a metafyzickou alegorií. Tragikomicky zobrazuje hledání ráje na zemi skrze komunismus, který obyvatelé města Čevengur vnímají jako posmrtný život, kde se stírá hranice mezi smrtí a životem. V českém překladu Anny Novákové vyniká Platonovův poetický jazyk, oscilující mezi spisovnou normou a vulgární syrovostí.

Román se zaměřuje na střet lidových hrdinů s revolucí a vykresluje Platonova jako kritického pozorovatele porevoluční ruské společnosti. Původně přesvědčený revolucionář se postupně stává prorokem krachu revolučního experimentu, kdy „ruský prostý člověk“ vkládá do revoluce naděje na univerzální spravedlnost, aniž by chápal její důsledky. Hrdinové čekají od revoluce spásu, ale jejich nadšení naráží na tragiku života a nevyhnutelnou katastrofu.

Platonovova vyprávěcí technika, připomínající lidové vypravěče, skládá příběh z několika fragmentů a vytváří tak uvolněnou románovou strukturu. Tento přístup, inspirovaný mýty a pohádkami, odráží Platonovovu osobní reflexi revoluce. I přes groteskní vyznění celého románu zůstává Čevengur hlubokou metafyzickou úvahou o lidské existenci a ztroskotání revolučního experimentu.

Čarovná hora

Thomase Manna je nejen klasickým příkladem evropského Bildungsrománu – tedy románu o výchově a formování jedince –, ale také satirickým komentářem tohoto žánru. Hlavní postava Hans Castorp opouští svůj domov, aby v sanatoriu v horách prožil hlubokou proměnu. Setkává se s uměním, kulturou, politikou, lidskou zranitelností a láskou, což jsou typické prvky románů o dospívání. V rozsáhlém románu Mann navíc zkoumá čas, hudbu, nacionalismus a společenské změny, přičemž Castorpova izolace v sanatoriu poskytuje panoramatický pohled na předválečnou evropskou civilizaci a její problémy.

Mann věnuje zvláštní pozornost subjektivnímu prožitku vážné nemoci a postupné institucionalizaci, což odráží i tehdejší rostoucí vliv freudovské psychoanalýzy. Castorpovo zkoumání psychických hlubin a nemocí je klíčové pro jeho charakterový vývoj. Sám Mann v roce 1953 v eseji uvedl, že Hans Castorp "musí projít hlubokou zkušeností nemoci a smrti, aby dosáhl vyššího zdraví a moudrosti." Tento motiv je klíčový pro celou jeho cestu od nevědomého mládí k širšímu pochopení světa.

V románu se také odráží vliv Nietzscheho skepticismu k moderní lidské společnosti, který Mann využívá v dialozích mezi postavami, zejména mezi humanistou Settembrinim, jezuitou Naphtou a lékařským personálem sanatoria. Castorp je tak postupně konfrontován s rozmanitými ideologiemi doby osvícenství, avšak zatímco tradiční Bildungsroman by vrcholil Castorpovým dosažením dospělé moudrosti a pevného světonázoru, Čarovná hora končí jeho anonymním osudem vojáka na bojišti první světové války, což podtrhuje tragiku moderního člověka ztraceného v chaosu dějin.

Velký sešit

Ágoty Kristóf, první díl její slavné trilogie, představuje syrový příběh dvou bratrů-dvojčat, kteří během posledních let druhé světové války a začátku komunismu vyrůstají u babičky ve venkovském městečku v Maďarsku. Bratři jsou morálně nevyhranění (lžou, vydírají, vraždí), ale jejich chování je zároveň projevem čisté etické naivity. Jejich pomoc ostatním je nesentimentální a neosobní: pomáhají, protože to je třeba, nikoli ze soucitu nebo laskavosti. Tento postoj vytváří kontrast k okolnímu světu, který je plný cynismu a brutality.

Román je plný extrémních scén, které čtenáře konfrontují s absurditou lidského chování. Bratři se potýkají s postavami, jako je hladový dezertér nebo německý důstojník, a jejich interakce zkoumá hranice lidské morálky. Přestože jejich činy působí chladně a odtažitě, jde o jakousi formu „kantovské etiky“: jednají podle toho, co je nezbytné, bez jakékoli osobní vazby nebo zájmu. Tato naivita a nezaujatost bratří zdůrazňuje kontrast s okolní krutostí.

Kristóf svým minimalistickým stylem vytváří silné napětí mezi chladným odstupem a hlubokým morálním podtextem. Bratři, kteří dokonce chladnokrevně splní babiččino přání o usmrcení, jsou na první pohled „monstra bez empatie“, avšak jejich činy jsou výsledkem zvrácené, avšak neúprosné etické logiky. Velký sešit tak  představuje fascinující zkoumání lidské morálky v extrémních situacích.

Kniha Einsteinovy hodiny a Poincarého mapy od Petra Galisona se zabývá historickým a teoretickým kontextem vzniku speciální relativity, a to především prostřednictvím analýzy časových měření a synchronizace hodin na přelomu 19. a 20. století. Autor zpochybňuje tradiční představy o Einsteinově genialitě jako o osamělém mysliteli, a místo toho klade důraz na to, že objev relativity byl výsledkem souhry různých myšlenek z oblasti fyziky, filozofie a praktického inženýrství.

Galison se soustředí na roli Henri Poincarého, významného francouzského matematika a fyzika, který byl klíčovou postavou v otázkách měření času. Jeho práce na mezinárodních standardech času byla zásadní pro chápání simultaneity. Kniha také podrobně popisuje spory mezi různými zeměmi o určení nultého poledníku a zavedení světového času, které odrážely širší geopolitické zájmy.

Dalším důležitým tématem je rozvoj elektricky synchronizovaných hodin, které se staly klíčovými pro fungování železnic a telekomunikací. Autor ukazuje, jak se Einstein, pracující jako patentový úředník v Bernu, setkával s těmito technologiemi, a jak jeho každodenní zkušenosti s těmito systémy ovlivnily jeho myšlení o čase a simultaneitě.

Kniha končí analýzou, jak se Poincaréovy a Einsteinovy myšlenky vyvinuly ve speciální teorii relativity, přičemž Galison poukazuje na to, že bez praktických zkušeností a technických inovací by takový skok v myšlení nebyl možný. Einsteinovy hodiny, Poincaré mapy je tak nejen historií vzniku speciální relativity, ale také komplexní analýzou vztahu mezi vědeckým myšlením a praktickými technologiemi, které utvářely moderní chápání času.