Ptáci vykolejili z brázd

Otevřít knihu básní. Vkročit do neznámé krajiny. Básnická krajina Žanety Lichtenbergové je střídmá, ale nikoliv strohá. Úsporná, na debut až nečekané ukázněná poezie jde po dřeni prožitku. Je třeba číst pozorně, postupovat soustředěné úvozem slov. A není to lehké, nejde se snadno; za slovy je cítit napětí jako struna, které se při čtení opatrně dotýkáme, aby nepraskla. Mnoho se tu děje v exteriéru. V prvním celku nazvaném Líšnice dominuje příroda, druhý oddíl se odehrává ve Městě. Třetí — zdánlivě nejvíce intimní, ale intimita je tu přítomna všude — je pohybem v sobé, v krajině duše. Krajina je obrazem i metaforou dětství, ale také blízkou bytostí s vlastní vůlí. A možná nejzajímavěji: vědomým tělem. Na malé ploše je tu vyslovováno mnoho, silné jsou oblouky k pointě. V poslední strofě či verši se často odehrává těžiště příběhu nebo se otevře celý nový příběh jako průrva či výhled po namáhavém výstupu; až se chce zalapat po dechu. Prvotiny mohou být hledáním a experimentováním. Nikoliv však tady. Autorka ví, čeho chce v poezii dosáhnout. A umí to také nechat spatřit. Jitka N. Srbová