Fantastický středověk

Jurgis Baltrušaitis (zemřel 1988), francouzsky píšící historik umění litevského původu, je v českých zemích téměř neznámý. Podíváme-li se ale například do orientační bibliografie k jednotlivým heslům Encyklopedie středověku (česky 2002, 2. vydání 2008), kterou editovali Jacques Le Goff a Jean-Claude Schmitt, narazíme u hesla Tajemno na citaci jeho dvou studií, kterým vévodí Baltrušaitisova nejznámější práce Fantastický středověk, která vyšla poprvé již v roce 1955. Samotný název knihy Fantastický středověk může být sice trošku zavádějící, ale ve skutečnosti se čtenář již po přečtení několika stran ponoří do tajuplného a pestrého světa středověkého umění, které vzniklo spolupůsobením bohaté palety různorodých vlivů, od antiky přes křesťanství a islám až po umění staré Indie a Číny. Autor se prezentuje jako veliký znalec starověkého a hlavně středověkého umění, přičemž se neomezuje pouze na umění evropské. Na řadě příkladů dokládá pomocí srovnávací metody původ jednotlivých fantaskních prvků, které se objevily ve středověkém, hlavně gotickém umění. Tyto prvky postupně v Evropě zdomácněly natolik, že byly dlouho považovány za čistě středověké. Baltrušaitis si všímá cest, kterými se jednotlivé vlivy do středověkého umění dostaly. Dá se říci, že otevírá zájemcům o středověk oči. Díky jeho „pomoci" se středověké vizuální prameny začínají ukazovat ve zcela novém světle. Autor vytvořil z většinou okrajové výzdoby uměleckých památek hlavní „hrdiny" celé své studie. Nejprve si všímá antických vlivů, které se dostaly do gotického umění prostřednictvím glyptiky a numismatiky. Představuje čtenáři plejádu antických gryllů (nestvůr tvořených z různých částí lidských a zvířecích těl), kteří došli v gotice výrazného uplatnění. Další vlna nových podnětů, které středověké umění časem přijalo za své, přišla pak z muslimského světa. Zajímavá je kapitola o oblibě předmětů arabského původu, o jejich napodobování a zejména o vlivu orientálního textilnictví na evropskou uměleckou produkci. Velkým zdrojem inspirace pro středověké umělce bylo rovněž umění čínské. Na řadě příkladů dokazuje Baltrušaitis dálnovýchodní vlivy. Zamýšlí se hlouběji nad styky, které existovaly mezi středověkou Evropu a Čínou. Začíná přímými kontakty na evropském území po vpádu Tatarů v 1. polovině 13. století a končí zprávami cestovatelů, kteří mířili směrem na východ většinou za obchodem. Poslední a hlavně bohatou studnicí inspirace pro evropské umění středověku byla Indie. Jurgis Baltrušaitis není časově „omezen" jen středověkem, ale jeho záběr je velice široký, pracuje s vizuálními a také písemnými prameny od starověku až po 18. století. Některým „známým" umělcům se věnuje podrobněji, a to hlavně pracím Hieronyma Bosche, na jehož malbách a kresbách před námi defilují četné fantastické bytosti, o nichž se autor ve své práci zmiňuje, a to v podobě, jak nám je zprostředkovalo a uchovalo středověké umění. Kniha přibližuje středověký svět umění a také myšlení z jiné strany a stále platí za jednu ze základních prací k celé problematice.