Paměti carevny Kateřiny II.

Mezi Berlínem a Lipskem se nachází malé městečko Zerbst, které tvořilo na počátku 17. století spolu s pěti vesnicemi v okolí knížectví Anhalt-Zerbst. Zde se 2. května 1729 narodila princezna Sofie Frederika, později známá jako ruská carevna Kateřina II. Veliká. Pocházela ze zcela bezvýznamného a chudého rodu. Bezdětná ruská carevna Alžběta I. (doba vlády: 1741-1761) ji však vybrala jako manželku pro svého synovce Petra, jehož určila jako svého následníka (později car Petr III. 1761-1762). V roce 1744 přijíždí na pozvání Alžběty I. kněžna Johanna Zerbtská se svou patnáctiletou dcerou Sofií, která přijala v Rusku pravoslaví a jméno Kateřina Alexejevna a krátce nato se stala manželkou tehdy sedmnáctiletého Petra. Paměti jsou vedeny od příjezdu Kateřiny II. na ruský carský dvůr do roku 1758. Na konci je ještě přiložen dopis Kateřiny Stanislavu Poniatowskému, ve kterém se snaží distancovat od převratu v roce 1762. Milan Švankmajer však na základě dlouholetého studia dané problematiky odhaluje jinou skutečnost. Kateřina II., nechala svého manžela jednoduše odstranit, aby se záhy mohla chopit moci. V dopise Poniatowskému píše, že Petr III. zemřel v důsledku záchvatu mrtvice, navíc prý trpěl těžkou hemeroidní kolikou. Na důkaz tohoto údajného kolapsu nechala provést pitvu, která tyto skutečnosti měla potvrdit. Kateřina II. byla velmi oblíbena širokou ruskou veřejností a navíc měla obrovskou podporu gardových pluků, které jí dopomohly k trůnu. Kateřina zde píše otevřeně o svém manželství. Svého muže Petra představuje jako dětinského a poněkud hloupého člověka, milujícího pouze své vojáky, popřípadě ještě i některou z dvorních dam. Ale jak podává v doslovu M. Švankmajer, ani Kateřina nebyla úplně vzornou manželkou. Poctivému čtenáři jistě neujde, že Pavel I. nebyl z lože manželského, jeho otcem byl patrně hrabě Sergej Saltykov. O této skutečnosti se dozvěděla i Alžběta I., reagovala však zcela klidně: „Pokud je to bastard, není prvním v mé rodině.“ Z toho vyplývá, že posledním panujícím Romanovcem nebyl Mikuláš II., zavražděný bolševiky v roce 1918 i s celou rodinou a sloužícími, ale Petr III., zavražděný v roce 1762 v pevnosti Ropša poblíž Petrohradu (to vše za tichého souhlasu Kateřiny II). Paměti carevny Kateřiny II. nejsou koncipovány jako autentické svědectví o době a událostech. Události a děje jsou však spíše jakousi kulisou, na jejímž pozadí líčí Kateřina II. první období svého života u ruského dvora, než se zmocnila trůnu v roce 1762. Panovnice popisuje toto období jako nešťastné, staví se do role utiskované velkokněžny. Milan Švankmajer, v současnosti asi nejfundovanější osobnost naší historie, zabývající se ruskými dějinami v době vlády Kateřiny II., nastiňuje poněkud jiný obraz (napsal k Pamětem doslov a rovněž samostatnou práci Kateřina II.). Za zmínku jistě stojí, že Kateřininy Paměti byly ihned po její smrti na příkaz následníka trůnu Pavla I. zapečetěny a přísně střeženy ve státním archivu v Petěrburku. Zveřejnění se dočkaly díky indiskreci vysokých státních úředníků teprve po více než padesáti letech. Poprvé vyšly v Londýně v roce 1858, o rok později pak i v Moskvě.