Balthus – Pozdní vzpomínky

Balthus: Pozdní vzpomínky jak je zaznamenal Alain Vircondelet Francouzský malíř Balthasar Klossowski de Rola (1908–2001), tvořící pod jménem Balthus, není v českém prostředí příliš znám, přestože jde o světově uznávaného umělce. Pozdní vzpomínky, které Balthus namluvil těsně před svou smrtí, nám přiblíží malířův dlouhý život, jímž prošla celá řada význačných uměleckých osobností 20. století, i jeho velmi osobité dílo. První knižní představení malíře v českém jazyce obsahuje vedle úvodní chronologické studie Františka Mikše také rozhovory s Balthusem a jeho japonskou manželkou Setsuko Ideta, které v roce 2000 a 2001 pořídil básník a redaktor Miloš Doležal. „Jednou děti nového tisíciletí pohlédnou na malířství naší doby a s překvapením zjistí, že dvacátému století, v němž se proslavilo tolik různých škol, vládli dva solitéři: Balthus a Picasso.“ Paul Lombard „Kolem Balthusova jména bylo naneseno množství bulvárních mýtů, kunsthistorických zkratek a povídaček o tajemném muži záhadného života… Jeho umělecká cesta vzbuzovala jak obdiv, tak i prudké odmítání. Nebyl však odmítán z důvodů tak typických pro umělce 20. století, jako je šokující novost formy, ale právě pro svoji figurativní klasičnost vycházející z tradice a řemesla. Odmítán byl však nikoli jen nesmiřitelnými modernisty, ale i zapálenými moralisty. Erotické napětí a obnaženost dívčích těl na jeho mnohých obrazech ony ,neposkvrněné‘ pohoršovala.“ Miloš Doležal „Redukování Balthuse pouze na figurativního malíře erotických obrazů adolescentních dívek je nesmysl už proto, že je autorem mnoha jiných vynikajících děl nejrůznějších žánrů: záhadných městských scén, skvělých a originálních portrétů, podmanivých krajin a zátiší prozářených světlem. Ale i u samotných obrazů dívek je toto tvrzení problematické, neboť stěží můžeme mluvit o jednoznačném erotickém vyznění. Spíše by bylo vhodnější říci, že jsou to plátna velmi dvojznačná a záhadná; jeho dívky jsou cudné i smyslné současně, z jejich zasněného zmatku dospívání vyzařuje jak andělská nevinnost, tak erotická vyzývavost. A právě v tom tkví jejich podmanivá síla, o čemž malíř nepochybně věděl.“ František Mikš „Drama mezi tradicí a modernou, mezi vnitřním životem a smyslovým okouzlením, mezi spirituálním vytržením a žádostivostí těla, mezi řeholní kázní a nevázanou svobodou. To je Balthusův osobitý tón, nezaměnitelný příspěvek k dějinám výtvarného umění 20. století. Ztracený ráj, dětství, adolescence jako konec nevinnosti, nevyčerpatelná energie Erota, spirituální světlo – to jsou zdroje, ze kterých Balthus při malování vycházel. Hluboce poučen tradicí, technikou malby středověkých mistrů, avšak s rozdíravými otázkami moderny.“ Miloš Doležal