Voda pro slony

Jacob Jankowski sice o svých vzpomínkách nemluvil, ale v jeho devadesátileté paměti zůstávaly. Přechovával v ní vzpomínky na dobu, kdy ho osud hodil do vlaku, v němž měl domov cirkus Benzini – nejúžasnější podívaná na světě. Vzpomínky na svět zalidněný podivíny a klauny, který byl plný zázraků, bolesti, zloby a vášně. Na svět s vlastními úzce vymezenými iracionálními pravidly, s vlastním pojetím života i smrti. Svět cirkusu byl pro Jacoba zároveň spásou i peklem. Přišel do něho, protože ho opustilo štěstí – zůstal bez rodiny a bez peněz a netušil, jak dál, dokud nepřistál na své lokomotivou tažené „lodi komediantů“. Právě začínala krize a každý v tomhle třetiřadém cirkuse byl rád, že má alespoň nějakou práci. Marlenu, hvězdu volné drezúry koní, sem přivedla láska k nesprávnému muži, řediteli zvěřince s násilnickými sklony. Slonice Rosie se k cirkusu dostala jako obrovská šedivá naděje, nové číslo, které mělo cirkus zachránit. Jenže s Rosie nebylo možné žádné číslo nacvičit, nebyla schopná poslechnout ani jednoduché příkazy. Pouto, které mezi touto nesourodou trojicí vzniklo, bylo založené na lásce a důvěře a nakonec bylo pro všechny tři jejich jedinou nadějí na přežití.