Hnutí revoluční mládeže 1968-1970
Autoři
Více o knize
Text knížky nás v autorově úvodu a pak především v rozsáhlém výboru dokumentů seznámí s příběhem organizace, vytvořené za těchto okolností (především) mladými lidmi (hlavně studenty), kteří se snažili i v nepříznivých podmínkách pokračovat v boji proti okupaci – ale nejen proti ní. Organizace, inspirovaná trockismem i jinými levicovými proudy, totiž pokládala i Dubčekovo vedení za nepřijatelnou nadvládu byrokracie, jen mírnější a snad i s lepšími úmysly. Díky tomu byla více imunní vůči iluzím a polovičatostem a přitažlivá i pro radikální odpůrce režimu, kteří přinejmenším dnes tvrdí, že je neinspirovala ani tak radikálně levicová ideologie, jako spíš radikalita odporu. V Hnutí revoluční mládeže byli vedle řady dalších aktivní například Petr Uhl, Ivan Dejmal, Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta. Hnutí revoluční mládeže ale rozhodně není významné jen proto. Patřilo rovněž k nemnohým aktivitám, které během dvacátého století rozvíjely v českém prostředí myšlenky svobodomyslné a přitom radikální levice. Myšlenky, kterým se podařilo inspirovat celou řadu společenských posunů (ovšem povýtce spíše v kulturní a myšlenkové než v politické a ekonomické sféře). Hnutí revoluční mládeže publikovalo během relativně krátkého období své existence (rozpustilo se kvůli oprávněnému podezření z policejní infiltrace v prosinci 1969) letáky, sborník teoretických textů a v první řadě svůj manifest, datovaný 2. prosince 1968 a předznamenávající svými názory pozdější (a pochopitelně mnohem propracovanější a i dnes velmi zajímavý) Program společenské samosprávy Petra Uhla a kolektivu. V manifestu hnutí prohlašovalo, že v Československu byla sice provedena socialistická revoluce, jejích výsledků se ale zmocnila vrstva byrokratů, která uchvátila politické panství nad společností a tím změnila socialismus (tedy režim, ve kterém má být jediným vládcem a zároveň vlastníkem výrobních prostředků společnost jako celek) v parodii na sebe sama. Proto byla třeba politická (nikoli sociální) revoluce, která odstraní panství parazitující byrokratické vrstvy a zamění jej za co nejširší lidovou samosprávu, která vytvoří podmínky pro spravedlivou a všechny zahrnující správu společnosti a jejího vlastnictví a zároveň pro co nejširší osobní rozvoj a seberealizaci každého jednotlivce. Tato vize se lišila nejen od mnohých autoritářských konceptů, ale v jiných otázkách třeba také od názorů Egona Bondyho, který se domníval, že byrokracie není pouhou vládnoucí vrstvou, ale vládnoucí třídou se vším všudy (a, že systém, který vytvořila, může být přes všechnu svou odpornost historicky nosnější než západní liberální kapitalismus – což je teze, kterou vzhledem k vývoji v Číně stále nemůžeme pokládat za irelevantní, ovšem za strašidelnou ano). – Můžeme dodat, že je zajímavé, že když v Československu v roce 1989 skutečně došlo k politické revoluci, nepodařilo se zabránit v tom, aby nebyla postupně následována ne společenskou samosprávou, ale novou, kapitalistickou sociální revolucí, spočívající v privatizaci, ne ve skutečném zespolečenštění. Těžiště přínosu Hnutí revoluční mládeže ale nespočívalo v těchto teoretických úvahách, publikovaných v rozvinuté podobě převážně později. Šlo především o apel na veřejnost, aby nerezignovala, neunikala do soukromí a postavila se okupaci čelem. Zároveň je zde pozorovatelný patrný rozpor – hnutí oslovovalo veřejnost, vyzývalo ji ale k zakládání konspiračních buněk, což se ukázalo jako neschůdná cesta pro drtivou většinu tehdejší české společnosti. Je mimochodem velmi zajímavé, že i v hluboce konspiračních podmínkách hnutí usilovalo o maximálně demokratické struktury. Druhým významným přínosem je solidarita, chápaná mezinárodně a nesektářsky. Mezinárodně – proto demonstrace solidarity s vyhošťovanými barmskými studenty. A nesektářsky – proto podpora i těch proudů v opozici, které hnutí tvrdě kritizovalo, pokud se staly oběťmi perzekuce. Tato nesektářská solidarita se stala později jedním ze základů jejich účasti na disentu. Samo Hnutí revoluční mládeže ale stalo i (a především) objektem cizí solidarity - a obětí tvrdých perzekucí. Právě revoluční, konspirativní organizace názorově nonkonformní mládeže se stala ideálním terčem velmi tvrdé režimní represe (coby marginální skupina, u níž se podobně jako z jiných důvodů u ‚vlasatých chuligánů‘ z undergroundu neočekávala přílišná solidarita českého prostředí). Pažout ukazuje na ohromnou mezinárodní solidaritu – od kampaní organizovaných trockistickými internacionálami, protesty akademických hodnostářů a dalších vážených z Berlína (odkud pocházela a kde studovala Sybille Plodgstedt, souzená aktivistka hnutí) až po petice podepsané např. existencialistickým spisovatelem Jeanem Paulem Sartrem, historikem surrealismu Mauricem Nadeauem či anarchokomunistou Danielem Guérinem. Trochu zamrzí, že nevěnoval příliš velký prostor české solidaritě se stíhanými. Pažoutova publikace je především výborem dokumentů, k němuž je připojen komentovaný seznam literatury a pramenů a sedmadvacetistránkový historický úvod. Ten je bezesporu velmi kvalitní, zejména srovnáme-li jej s povrchní prací Pavla Pečínky Pod rudou vlajkou proti KSČ, jíž Pažout o mnoho úrovní převyšuje. Sympatická je i snaha pustit v maximální možné míře ke slovu dobové dokumenty a nechat tím pádem značnou část závěrů na čtenáři. Přesto lze vzhledem k zajímavosti tématu doufat, že autor nezůstane u této publikace (a několika zajímavých článků v různých sbornících) a přijde s rozsáhlejším původním příspěvkem o české radikální levici daného období. Kniha má i rejstřík, který lze u mnoha jiných odborných publikací citelně postrádat. Je velká škoda, že knížka je (pokud je autorovi těchto řádek známo) prakticky nesehnatelná v běžné knihkupecké síti a zájemci si o ni asi budou muset napsat přímo na Ústav soudobých dějin.