Panta rhei

V roce 1963, rok před svou smrtí, završil Vasilij Grossman svou tvůrčí dráhu románem Panta rhei. Poslední autorovo dílo je otřesnou obžalobou stalinského režimu, drama nesvobody promítnuté do časoprostoru ruských dějin. Hérakleitův výrok o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, nachází své strašné potvrzení v osobní zkušenosti Ivana Grigorjeviče, který se po třiceti letech strávených v sovětských pracovních táborech vrací na známá místa a ke známým liedem - a zjišťuje, že nic nemůže být jako dřív. Otřesné svědectví o stalinském teroru, tak jak je známe mj. z Černé knihy komunismu, je tu předestřeno uměleckou formou a v zobrazení hrstky konkrétních osudů jde dál než pouhý dokument: pro svou osobní, nanejvýš naléhavou zkušenost nenachází Grossmanův lágerník recipienta, neboť i život na svobodě byl nesvobodný, přestože jinak než v koncentráku, i lidi na svobodě svíral po celé trvání stalinismu smrtelný strach. Pro autora a jeho hrdinu není tím nejhorším prožité utrpení, ale samota, v níž s tímto utrpením zůstávají.