Autonomie / Autonomy

Václav Magid je na jedné straně výrazným umělcem a teoretikem, který naplňuje představu o levicové angažovanosti, na straně druhé však jeho kritika cílí na určitou instantní snadnost dnešního uměleckého a politického aktivismu. V r. 2014 byl nominován na Dorothea von Stetten Kunstpreis udělovanou Muzeem umění v Bonnu a v r. 2013 vystavoval na 12. Lyonském bienále současného umění. Výstava Autonomie výběrově shrnuje tvorbu Václava Magida (*1979) za poslední tři roky. Přestože Magid patří k nejvlivnějším umělcům působícím na české scéně, nabízí PLATO vůbec první možnost širší konfrontace s několika autorovými projekty, které z různých stran a s využitím rozdílných metodických postupů ohledávají jeho základní témata. Práce Z tajných složek estetické výchovy (2013) byla představena v pražské Galerii Kostka, Nevyřešené problémy formy (2013) byly součástí výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2013, projekt 12 pohybů (2014) měl premiéru v rámci výstavy Dorothea von Stetten Kunstpreis v Kunstmuseu Bonn a bude k vidění v České republice poprvé, Epimenidovy lekce (2014) uvedla pražská Galerie Fotograf a Autonomie (2015) je zcela nové dílo. Většina tvorby Václava Magida se vztahuje k otázce po statutu uměleckého díla a povaze umělecké praxe. Určující perspektivou je vlastně spor o autonomní či heteronomní povahu umění, vystupňovaný v posledním desetiletí zmnožením uměleckých aktivit odvolávajících se na princip politického či sociálního aktivismu. Jako paralelní a neméně významný aspekt jeho díla vystupuje konstatování de facto ohraničeného či omezujícího repertoáru formálních postupů a strategií postkonceptuálního umění (archivní či didaktický obrat v umění nevyjímaje). Aporie vyvstávající z modernistického étosu promýšlení autonomie umění (v kantovské linii) konfrontovaného s heteronomní povahou uměleckého díla jako sociálního faktu či konstruktu a bludný kruh formálních či „technických“ parametrů současné umělecké praxe, zahrnující i kritiku institucionálního kontextu, ústí u Václava Magida v paradoxní snaze ukázat či ztělesnit uměleckým dílem, co to znamená, že něco je uměním v době, která od něj vyžaduje buď sociálně-politický podíl na změně, anebo zdůrazňuje jeho afirmativní funkci. Umělcův základní modus operandi charakterizuje kontrapozice textu a obrazu stejně jako využívání ikonografického repertoáru ruské avantgardy či derivátů socialistického realismu ovlivňujících sovětskou společnost na všech úrovních. Jeho principem je i vtažení teorie či diskurzivního pole a vizuality formující veřejný/ politický, respektive intimní/ privátní prostor do procesu ustavení svébytné umělecké výpovědi, která umožňuje zpřítomnit aporetickou povahu ne-uměleckých (politických či teoretických) obsahů pouze tak, že je odpojíme z původního kontextu a můžeme je „kontemplovat“ jako součást uměleckého díla.