Paměti kata Mydláře

Bylo to velice zajímavé čtení. Dokonce i tím, že to bylo psáno starší češtinou, to mělo svou autenticitu. A u některých slov byla dole vysvětlivka, co znamenají, to zas bylo příjemné. Černobílé ilustrace (kresby) byly pěkné, pracovala jsem v Umělecko-průmyslovém museu v Praze, kde byla katovna staroměstského kata, tak tím víc mě to zajímalo. Švédské války a vůbec Švédové byli vykresleni velmi důkladně, zmínka padla několikrát i o mé rodné Olomouci, i katolická církev byla vykreslena perfektně. To by si snad měli přečíst všichni katolíci! I třetí kat Jan Mydlář nakonec skončil na šibenici, čímž se ta posloupnost katů Janů Mydlářů v Praze přerušila. A definitivně skončila. A zajímavé bylo, že ne každý zemřel mečem kata, někteří byli sťati, jiní oběšeni, žena, která se snažila zbavit svého starého muže a otrávila ho, byla za živa zahrabána. To jsem třeba vůbec netušila! Tak skončila milá prvního kata Jana Mydláře Dorotka. A tyto práce vykonávali rovněž katové. Pak mě zaujalo, jak katové byli nejprve velmi ignorováni ostatní společností, museli chodit jen svou katovskou branou, v hospodě jim byla vykázána místa mimo ostatní hosty, kdo katovi podal ruku, tak se pošpinil, atd. Nikdo se neodvážil vejít do Prahy katovskou branou a kdyby kat použil jinou bránu než tu katovskou, neminul by ho trest peněžní i tělesný. To všechno se změnilo už za prvního Jana Mydláře, ale zejména za jeho syna Jana Mydláře juniora, kterých si všichni nakonec vážili a chovali se k nim jako k ostatním. Nebo