Nejaký Jura Vičík

Více o knize

Vítězné národy mají své historické hrdiny, zatímco poražené obvykle lumpy. Časem se však z obou stávají hrdinové, nebo alespoň nositelé Nobelových cen míru. Literární hrdinové jsou vzácnější. Velká řecká literatura se pyšní Odysseem, Španělé donem Quijotem, Francouzi Gargantuou a Pantagruelem, a Češi mají Kašpárka, Švejka a Járu Cimrmana. Valašsko však nemá tolik štěstí. V Hrubé Lhotě se v roce 1876 v rodině Jana Karafiáta narodili jen Broučci. Příběh Jury Vičíka začíná jeho podivuhodným narozením a pokračuje pohádkovým dětstvím a mládím, které se promění v dospělost plnou zápasů s těžkými dějinami. Děj je však v této knize až na druhém místě; klíčová je „melasa řeči“, jak ji nazval autor Jaroslav Kovanda. Vičíkova postava se v ní stává kormidelníkem, zatímco se objevují zmínky o zlínské baťovské kolonce Letná, koupališti Baťák, automobilech a motorkách na Zlínsku, a figurách zlínské galérky. Dále se tu vyskytují Zbožáky a Valašsko, od Karlovicka po Vizovice, s atmosférou let „zarajchových“ a padesátých. Příběhy Jury Vičíka jsou psány v jeho rodné valaštině, což může některé ctitele pražského dialektu a spisovné češtiny znepokojit. Ale jak jinak!