Tanec o život

Alois Marhoul píše básně o zákeřné nemoci, s níž bojuje, o pochybnostech, které ho přepadnou pokaždé, když se pokouší definovat složitost lidského bytí. Přes všechna neblahá tušení však dochází k základní jistotě, kterou pro něho představuje domov, poznání, že i po šestačtyřiceti letech manželství může prožívat "rozkoš bez rizika", reprodukovanou třeba jen ze zdánlivě obehrané, ale dosud nekončící melodie s důvěrným refrénem: "Ještě jsme spolu, ještě žijem..." I z tohoto důvodu pak může v závěrečném verši prohlásit, že "zatím je dobře". Neboť s "námi celý život je / příjmením Láska / vlastním jménem Naděje".