Bajky

V předmluvě k prvnímu vydání bajek vykládá La Fontaine svůj záměr: vybral jen pár starověkých historek o zvířatech a oživil je novými rysy, aby je přizpůsobil vkusu současníků, a zejména aby jim skytl mravní naučení, vyplývající z každého příběhu. Zvířata pomáhají básníkovipoučovat člověka. Ezop, Phaedrus, Babrius, Ignatius Magister, bajkáři minulých věků, jsou La Fontainovi vzorem; a přesto z nich v jeho básních zůstala jen holá dějová kostra, všechno ostatní je La Fontainovým duševním majetkem. Odpoutal se od svých předchůdců, našel si vlastní tón, skoro již vynalezl nový literární druh. Co bylo u jeho vzorů chladné a bezduché, jen suše mravoučné, to se teď u La Fontaina stává samou přírodou, žije a vytváří si vlastní vesmír vjemů a citů. Nikdo z klasiků sedmnáctého století nedovedl tak dokonale spojit klasický vkus s moderním cítěním. Staří mistři bajky kladli důraz na morálku, La Fontaine pohlíží na život a lidské slabosti shovívavěji: bajka se u něho z mravoučné lekce proměnila v drama, barvitou satiru a celá soudobá společnost tu vytváří scenérii. Básník má soucit s prostými lidmi, váží si u nich charakteru a přátelství. Jeho filosofie je shovívavá k lidským chybám. Bajkářova díla proto nestárnou, zůstávají předmětem obdivu jedné generace za druhou, ryzím ztělesněním francouzského ducha.