Vzpomínky na překladatele Jaroslava Zaorálka

„Překladatel musí češtinu ovládat přinejmenším stejně dokonale, jak autor ovládá svou mateřštinu.“ Tato maxima dobře charakterizuje překladatele Jaroslava Zaorálka (1896–1947), který do češtiny převedl například monumentální Proustovo Hledání ztraceného času nebo Cestu do hlubin noci L. F. Célina, kde překlad podle některýchdokonce překonal originál. Geniální překladatel, který se podle očitých svědků doslova upracoval k smrti, neholdoval společenským kontaktům a neměl mnoho přátel. Měl však oddanou ženu Hedviku, sochařku, která po „Jarošově“ (jak mu říkala) smrti pečovala o jeho památku a připravila knihu sestavenou z vlastních vzpomínek prostřídaných zápisky z překladatelova deníku. Kniha vychází jako celek teprve nyní díky společnému úsilí Středočeského muzea v Roztokách u Prahy (kde Zaorálkovi žili) a Památníku národního písemnictví (PNP). Na knize se autorsky a editorsky podílel Lukáš Prokop z PNP. Rukopis je doplněn vysvětlujícími a někdy i korigujícími poznámkami. Dokument je emočně silným průhledem do dvou mimořádných tvůrčích životů spojených poutem lásky.