Z pohádky do pohádky

Ukázka z díla: Z pohádky do pohádky O perníkové chaloupce Honzíček a Ančička měli tak chudého tatínka a matičku, že často v jejich chaloupce nebylo ani kouska chleba. Dobré děti trpívaly hladem a rodičům toho bylo velmi líto. Radili se, co by měli dělat. "Bylo by nejlépe, kdybychom je zítra zavedli hluboko do lesa, aby nenalezli zpáteční cestu domů," pravil otec smutně. "Snad se Bůh nad nimi smiluje a sešle jim nějakého dobrodince, u něhož se jim lépe povede než u nás." Honzíček skrytý v koutečku vyslechl nepozorovaně tuto poradu. Ač se doma dobře neměl, byl přece jen u svých rodičů nejšťastnější a byl by je velice nerad opustil. I vstal druhého dne časně z rána, běžel k potoku a nasbíral si plné kapsy lesklých bílých oblázků. Když pak s rodiči a se sestřičkou kráčel lesem, pouštěl kamének za ka-ménkem, aby podle nich poznal, kudy se ubírali. Hluboko v lese rozdělali rodiče oheň, nařídili dětem, aby u něho čekaly, až se zase vrátí, a odešli přímo domů. Děti čekaly, pořád čekaly, už se stmívalo a měsíček se pomaloučku vyhoupl na oblohu, ale po tatínkovi a po mamince nebylo ani vidu, ani slechu nevraceli se. Ančička se dala do žalostného pláče. Honzíček jí těšil: "Neplač, Ančičko, vrátíme se sami domů. Uvidíš, že cestu najdu a že nezbloudíme." Ančička přestala plakat. Honzíček jí vzal za ručičku a šli. Kaménky, které ráno po cestě trousil, se svítily bíle v záři měsíčné, jako by byly ze stříbra. Podle nich poznal, kudy se má ubírat, a také šťastně bez nehody se dostal s Ančičkou k rodnému domečku. ...