Dušan Třeštík Knihy

Jeden z našich nejznámějších historiků a největší znalec problematiky počátků české kultury a státnosti se na základě celoživotního badatelského úsilí i znalosti všech dochovaných pramenů, ať se již jedná o církevní legendy, či nejstarší kroniky a anály, pokouší rekonstruovat počátky českého státu v 9.–10. století. Zvláštní kapitoly jsou věnovány rozboru prvních václavských a ludmilských legend, životním datům nejstarších Přemyslovců, problematice Bořivojova křtu i vraždy svatého Václava.

V právě vycházející knize Zápisník a jiné texty k dějinám jsme shromáždili všechny Třeštíkovy dasovské příspěvky od roku 2003 – mnohdy v nekrácené podobě – navíc v oddíle Dějiny pro každý den doplněné o další publicistické texty dotýkající se vzniku národa a státu. Kniha tak navazuje na předchozí úvahové práce Mysliti dějiny a Češi a dějiny v postmoderním očistci. Dále zde najdete rozhovory, které s historikem vedli redaktoři Mladé fronty Dnes (Viliam Buchert, Jan Jandourek, Luděk Navara), a také nevšední vzpomínky Třeštíkových přátel: Petra Maška, Zdeňka Petráně a Josefa Žemličky.

Inspirativní kniha Dušana Třeštíka shrnuje různorodé texty, všechny se však soustřeďují kolem tématu dějin a národa v jejich souvislostech „světových" i evropských. Kriticky se zamýšlí nad úlohou historiků v současném světě při jejich interpretaci dějin, všímá si naléhavé potřeby přiblížení minulosti při tvorbě současných idejí ve vtipných a zároveň kritických esejích a glosách o našich státních svátcích, svatém Václavovi, úloze Přemyslovského státu, Tomáše G. Masaryka, ale i současného politického dění v Česku. Nevyhýbá se ani úvahám nad rolí supervelmocí ve světě, nad teroristickými útoky v New Yorku či válce v Iráku.

Soubor esejů známého historika, jenž uvažuje o myšlenkové situaci současného světa a o úloze "nové historie" v ní. Podle autora se musíme vzdát primitivní představy, že dějiny jsou totožné s minulostí, a jsou tedy někde uloženy jako v zásadě hotové a uzavřené.

Tato publikace přibližuje osudy významných českých knížat a králů prostřednictvím zasvěceného výkladu a bohatého obrazového doprovodu. První část se zaměřuje na vznik a vývoj českého státu, zatímco druhá část představuje čtyřicet panovníků, kteří se nejvíce zapsali do českého historického povědomí. Součástí knihy jsou portréty Vladimíra Pechara, malované technikou reliéfní strukturáže, které byly úspěšně vystavovány v barokním refektáři dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze. Sbírka připomíná rodový strom od postavy Čecha přes Přemysla, Mojmíra a Svatopluka až k Přemyslovcům, Janovi Lucemburskému a Karlu IV. Závěr galerie symbolizuje podobizna Jiřího z Poděbrad, považovaného za posledního ryze českého panovníka. Kromě panovníků jsou zde zmiňovány i kněžny a královny, jako Ludmila, Drahomíra či Eliška Přemyslovna. Vladimír Pechar spolupracoval s historikem Dušanem Třeštíkem na výběru portrétovaných postav a jejich charakterizaci. I když se snažil vycházet z historických podkladů, jeho obrazy nejsou striktně realistické, což může přispět k jejich výstižnosti. Životy těchto mužů a žen, jejichž příběhy jsou zachyceny, zanechaly trvalou stopu v historii českého státu.

Kniha předkládá komplexní pohled na český přemyslovský stát ve 13. století. Sleduje vzestup a pán Přemysla Otakara II., zánik přemyslovského rodu po smrti Václava III. a rozvoj kolonizační aktivity spojený se vznikáním a vzestupem měst, charakteristický pro 13. století.

Sborník věnovaný přemyslovskému knížeti Boleslavovi II., s jehož vládou je spojen rozmach českého státu a vznik jeho významných institucí.

Publicistické texty našeho známého historika z let 1991—1998 jsou roztříděny do souborů s názvy Národ, Stát, Češi a Němci, Tradice, Pravdy, Mravnost a Křesťanství a církev.

Kniha je v jistém smyslu doplňkem k práci o Počátcích Přemyslovců, klade si však jiné cíle. Jde v ní o celou střední a jihovýchodní Evropu, v zásadě o široké okolí Karpatské kotliny, kde se na přelomu 8. a 9. století odehrál zásadní kulturní a společenský přelom vyznačený zejména přijetím křesťanství a vznikem prvních slovanských států. Tehdy vstoupila střední Evropa na tu cestu, která ji okolo roku 1000 již definitivně začlenila do společenství států a národů západního, latinského křesťanství. Pro vytvoření dnešní střední Evropy to byl vlastně její počátek.

Kniha se zaměřuje na střední a jihovýchodní Evropu na přelomu 8. a 9. století, kdy došlo k zásadnímu přelomu spojenému s přijetím křesťanství a vznikem prvních slovanských států. Tento historický okamžik znamenal začátek cesty střední Evropy k integraci do společenství západního, latinského křesťanství kolem roku 1000. Impulsem pro tuto změnu byl výboj Karla Velikého do Panonie v roce 791, který zničil avarský kaganát. Pro Slovany v této oblasti představovalo setkání s kulturou Franků zásadní šok. Na nově vzniklé hranici se rychle utvořilo živé sociální a kulturní společenství mezi slovanskými „barbary“ a Franky, což zásadně proměnilo slovanskou společnost během jednoho desetiletí. Klíčovými aktéry těchto změn byli mobilní a mezinárodně provázaní slovanští knížata, která byla součástí demokratické struktury svých kmenů. Pouze na Moravě a později v Chorvatsku se knížata ujala vlády, přijala křesťanství a založila státy. Slované se sami dožadovali křtu, aby se kulturně vyrovnali mocné říši, a museli si vybojovat svou nezávislost. Kniha podrobně analyzuje události od počátku avarských válek až po nástup Svatopluka na Velké Moravě, což znamenalo vítězství „slovanské“ koncepce politického uspořádání střední Evropy.

Po celý rok 2006 žil Michal Horáček napůl v současnosti a napůl v dějinách. A to proto, aby nejčerstvější dění porovnal s děním podobným, byť časově mnohdy vzdáleným. Možnosti a rozhodnutí aktérů událostí, které právě hýbaly českou politikou, společností a životem vůbec, pak vystavil srovnání s možnostmi a rozhodnutími dávných japonských samurajů, ruských revolucionářů nebo španělských conquistadorů stejně jako s činy osobností českého středověku. Svou paralelu posléze poměřil tím, co se dnes už příliš nenosí: přísným morálním metrem. Tak se stalo, že jeho originální eseje - psané pondělí co pondělí pro Hospodářské noviny - sice bouří vratkými vášněmi a náladami času přítomného, ale nesou i pečeť úvahy nadčasové.

Podtitul: (7.–10. století). Tři studie ke Starým pověstem českým. Tentokrát se autor ponořil do časů ještě starších, do světa mýtů a pověstí, zahalujících počátky českých Slovanů v šestém a následujících staletích. Kromě originálních nápadů se opírá především o komparativní metodu s množstvím analogií mířící do nejrůznějších částí Evropy. Postupně se tak zabývá indoevropskými mýty o stvoření světa, lidí a o prvních králích – tedy vznikem spořádané společnosti. Dalšími tematickými okruhy jsou pověst o dobytí či zaujetí země, tj. o příchodu Čechů a jim v protikladu Chorvatů, přemyslovská pověst o Přemyslu Oráči, pověst o založení Prahy, pověst o hadačce Libuši a založení Prahy, nakonec pak nastolovací rituál.

Kniha přináší studie přinášející objevný výklad ojedinělých maleb z 12. století na zdech znojemského hradního kostela. Kniha přináší erudovaný historický i uměleckohistorický pohled, který koriguje vlnu řady fantastických a nesmyslných výkladů, které malby v poslední době vyvolaly.

Nejstarší český letopisec Kosmas se narodil kolem poloviny 11. století a zemřel 21. října 1125. Ve svém díle Kronika Čechů shromáždil dostupné údaje z ústní a literární tradice, historických pramenů i vlastní zkušenosti a vytvořil poutavý, i když ne vždy pravdě odpovídající obraz prvopočátků a rané historie etnika, jež vybudovalo český stát. Kosmas tak zformuloval prvotní podobu státní ideje, jež se v určitých aspektech uplatňuje i v současné době. DOTISK.

Kniha, která nechce být ani biografií nejstaršího českého kronikáře, ani pojednáním o jeho „Kronice“, nýbrž portrétem jeho osobnosti na pozadí kulturních dějin Evropy raného středověku a z prahu vývoje české národnív zdělanosti. Kosmas jako „intelektuál“ své doby spjatý s celoutehdejší evropskou vzdělaností a silně angažovaný v domácích, českých problémech.

První syntetické zpracování dějin české společnosti, kultury a umění v období od konce 9. do poloviny 13. stol.

Na základě všestranného kritického rozboru písemných pramenů (analistické kompilace, legenda Fuit in provincia Bohemorum, nejstarší václavská a ludmilská legenda) se autor pokouší o řešení chronologie prvních Přemyslovců, atím i českých dějin druhé poloviny 9. a počátku 10. století vůbec.

Kosmas (asi 1045 – 21. října 1125) byl prvním známým českým kronikářem, autorem Kroniky české (Chronica Boemorum) a v letech 1120 až 1125 děkanem pražské kapituly při sv. Vítu. Erudovaný historik si v této monografii vzal za úkol přiblížit "Kosmův myšlenkový svět, posuzovaný z hlediska vývoje evropské vzdělanosti v raném středověku". Vedle vlastní studie opatřil autor zasvěceným komentářem i jednotlivé úryvky z Kosmova díla. Tvorbu děkana pražské kapituly hodnotí ze zorného úhlu historikovy i literátovy práce a současně ukazuje charakteristické rysy pozvolného zrodu novodobějšího společenského vědomí.

První syntetické zpracování dějin české společnosti, kultury a umění v období od konce 9. do poloviny 13. stol.

Studie o Kosmově kronice, založená na novém přístupu ke středověkému dějepisectví. Autor se zde snaží ukázat, že středověká dějepisná díla nejsou jen souborem zpráv o událostech, nýbrž že jsou to i díla literární, která dění v reakcích lidí odrážejí. Takto pojímá autor i Kosmovu kroniku; zařazuje ji do vývoje literárních druhů středověkého dějepisectví a zevrubně se věnuje Kosmově literární technice. Ukazuje, že kronikář usiloval především o dokonalé dílo literární než o dílo historické. Studie zahrnuje tyto hlavní kapitoly: I. Kosmas a jeho kronika, II. Kosmova kronika jako literární dílo, III. Kosmův svět.