Viktor Suvorov Pořadí knih (chronologicky)

Wiktor Suworow jak zwykle w świetnej formie! Doskonałe uzupełnienie AKWARIUM - największego hitu Suworowa. Służby specjalne byłego Związku Radzieckiego nieodmiennie budzą fascynację. W swej najnowszej książce Wiktor Suworow opisuje je od podszewki. Były rezydent GRU w Genewie we właściwym sobie gawędziarskim stylu opowiada, jak - krok po kroku - zostawało się szpiegiem. Dowiadujemy się zatem, jak typowano kandydata, jak go kształcono, na jaką placówkę mógł trafić (lepszy Waszyngton czy Pekin - to wcale nie takie oczywiste), jakie zadania mógł tam otrzymywać i jaką rolę w jego życiu odgrywała żona. Poznajemy szczegółowo struktury GRU, sposoby werbowania agentów i zażartą rywalizację z odwiecznym wrogiem, czyli KGB. Mnóstwo detali, przykłady akcji, także autentycznych - wszystko to sprawia, że Szpieg, czyli jest swego rodzaju kompendium pracy radzieckich służb specjalnych, a zarazem arcyciekawą lekturą.

Historia, struktura i tajemnice Zarządu Wywiadowczego Sztabu Generalnego Armii Radzieckiej czyli GRU. Dopóki w 1978 r. autor tej książki, oficer GRU, nie uciekł do Wielkiej Brytanii, na Zachodzie o radzieckim wywiadzie wojskowym wiedziano tyle co nic. Suworow musiał przekazać oficerom MI5 niemal wszystkie podstawowe wiadomości: o strukturze GRU i jej siatek wywiadowczych, werbunku i metodach zdobywania informacji, łączności z agentami, sposobach przesyłania zdobyczy do ZSRR, a także często nieznanych na Zachodzie dokonaniach tej służby. Tak powstała ta książka barwna, dowcipna, anegdotyczna, a zarazem jeżąca włos na karku, zwłaszcza gdy pomyśleć, że GRU po ćwierćwieczu od jej wydania najwyraźniej rozkwita.

Porážka, závěrečný díl trilogie Poslední republika Viktora Suvorova, slavného „skandalisty“ druhé světové války, podává čtenáři vysvětlení, proč Sovětský svaz tuto válku nevyhrál, nýbrž naopak prohrál. Kriticky hodnotí rovněž sovětskou a ruskou historiografii druhé světové války. Autorovi nelze upřít mimořádnou poutavost celého díla i přes jeho kontroverzní hodnocení událostí. Proto jsou jeho knihy vydávány v četných překladech.

В книге, нарушающей все табу и запреты, собраны лучшие исследования и аналитические материалы, подтверждающие правоту Виктора Суворова

Im „Eisbrecher“ gelang Suworow der Nachweis der Existenz einer langfristigen, ideologisch begründeten Angriffsabsicht auf seiten Stalins, im „Tag M“ rekonstruiert der Autor die konkreten Angriffsvorbereitungen auf Mittel- und Westeuropa zu einem exakt festgelegten Zeitpunkt. Der Tag „M“ bezeichnet den Zeitpunkt der offiziellen Mobilmachung (russ.: mobilizacija), wie es der spätere Generalstabschef der Roten Armee, Boris M. Schaposchnikow, in einem grundlegenden militärtheoretischen Werk definiert hatte. Suworow unterscheidet zwei Stufen: Erstens die heimliche Vorbereitung für den Tag „M“, die einsetzt, nachdem politisch der Beginn der kriegerischen Auseinandersetzungen festgelegt wurde, zweitens die offene Mobilmachung, die am Tag „M“ beginnt und direkt in Kampfhandlungen übergehen muß. Der Autor trägt eine Fülle von Details zusammen, um den Nachweis zu führen, daß die UdSSR unter Stalin seit August 1939 ihre rüstungs- und militärstrategischen Aktivitäten konsequent auf die Eröffnung eines Angriffskrieges gegen Deutschland und Westeuropa im Juli 1941 ausrichtete. In den Niederlagen der Roten Armee ab Sommer 1941 sieht Suworow entscheidende Indizien dafür, daß die nicht auf Defensive eingestellten Sowjetstreitkräfte vom Präventivschlag der deutschen Wehrmacht zu einem Zeitpunkt überrascht wurden, als sie ihren eigenen Offensivaufmarsch noch nicht beendet hatten.

Proč zaútočil Hitler na Sovětský svaz? V této publikaci autor srovnává nejen obnosti J. V. Stalina a A. Hitlera, přičemž ukazuje, jak jejich rozhodnutí ovlivňovala vývoj událostí v Evropě, ale také provádí srovnávání obou armád, jejich výzbroje, organizace a připravenosti na válku. V srpnu 1939 podepsali Hitler a Stalin pažemi Ribbentropa a Molotova pakt o rozdělení Polska. Tento pakt vedl Hitlera neodvratně do situace, kdy musel vést vleklou válku, což bylo samo o sobě katastrofou. Ponecháme-li ovšem stranou, že Německo vedlo tuto válku na několika frontách najednou, což tuto katastrofu zdvojnásobilo. Vše, co po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop následovalo, jsou už je detaily, jen jednotlivá zastavení na Hitlerově cestě k sebevraždě. Hitler neprohrál válku v prosinci 1941, ba ani v srpnu, ani v červenci. Prohrál ji v srpnu 1939... Pro mnohé kontroverzní autor knih o druhé světové válce se v této publikaci zaměřuje nejen na srovnávání osobností J. V. Stalina a A. Hitlera, přičemž ukazuje, jak jejich rozhodnutí ovlivňovala vývoj událostí v Evropě, ale také provádí srovnávání obou armád, jejich výzbroje, organizace a připravenosti na válku.

Kniha Můj život v sovětské armádě jako by měla být potvrzením dávného výroku ruského klasika L. N. Tolstého o tom, že život je nesmyslné zlo... V kontextu brežněvovských ozbrojených sil nabývají tato slova náhle úplně nového a zničujícího významu. Před čtenářem se doširoka otevírá brána absurdního světa ideologické zaslepenosti, ledové necitelnosti i agresivního, ničím nekorigovaného buranství; světa, který neoplácí podle toho, co si kdo zaslouží, ale podle toho, co na něj v ruské ruletě osudu zbude; samotná předsíň pekla, kde zbývá jediná možnost záchrany - útěk.