Rudolf Havel

21. 9. 1911, Praha † 9. 11. 1993, Praha

Literární historik a textolog Po studiích na klasickém gymnáziu v Brně a reálném gymnáziu v Hustopečích (maturita 1931) vystudoval češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Byl zde žákem Arne Nováka, Bohuslava Havránka a Romana Jakobsona. Absolvoval v roce 1936 (PhDr. roku 1946 prací Březina a Schopenhauer). 1936–37 vyučoval na klasickém gymnáziu v Brně, po výkonu vojenské služby působil 1939–41 jako středoškolský profesor na reálném gymnáziu v Litovli. 1941–48 pracoval v Kanceláři slovníku jazyka českého při České akademii věd a umění, kde napsal řadu hesel pro Příruční slovník jazyka českého. 1948 se stal jedním z prvních pracovníků nově založeného Ústavu pro českou literaturu (do 1952 součásti České akademie věd a umění, poté Československé akademie věd), 1953–58 byl jeho vědeckým tajemníkem. V letech 1952–56 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednášel a vedl praktická cvičení z ediční techniky. Úzce spolupracoval s Památníkem národního písemnictví: byl mj. spoluautorem stálé expozice dějin české literatury ve Strahovském klášteře a expozice Aloise Jiráska v letohrádku Hvězda, 1964 stál u zrodu ročenky Literární archiv, byl členem poradního sboru pro sbírkotvornou činnost Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Do důchodu odešel v roce 1971. Počínaje rokem 1939 publikoval v časopisech a novinách: Litovelský kraj, Právo lidu, Akord, List, Naše věda, Slovo a slovesnost, Naše řeč, Listy filologické, Literární noviny, Český jazyk, Obrana lidu, Česká literatura, Kultura, Tvorba, Dějiny a současnost, Krásná literatura, Zlatý máj, Rudé právo, Plamen, Český jazyk a literatura, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Kurýr Odeonu aj. Byl členem redakční rady spisů Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové, na nichž se také edičně a textologicky podílel. Literárněhistorickými a filologickými studiemi a články přispěl do řady sborníků a ročenek, mj. do rukopisných sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971) a Zdeňku Pešatovi k šedesátinám (1988). Autorovi přátelé připravili k jeho 70. narozeninám rukopisný sborník Rudolfu Havlovi (3 sv., 1981). – Havel užíval pseudonymů a šifer: Ravel, Reval, Ruvel; R. H., RH, rh, -rh-. Své jméno propůjčil Milanu Machovcovi pro překlad Dějin českých pikartů a adamitů Josefa Dobrovského (1978) a Milanu Jankovičovi pro výbor z poezie Josefa Václava Sládka Radost i hoře (1980). Těžiště Havlovy vědecké a odborné práce tvoří činnost textologická, lexikografická a ediční, při nichž se prakticky uplatnila autorova literárněhistorická a lingvistická erudice. Významný je Havlův redakční i autorský podíl na Slovníku českých spisovatelů (1964) a práce na dvou jeho pozdějších nevydaných modifikacích. Hesly přispíval i do Österreichisches biographisches Lexikon 1815–1950, který vydává Österreichische Akademie der Wissenschaften. Textologické znalosti Havel uplatnil jako redaktor a spoluautor úvodu do praktické textologie Editor a text. Stěžejní část jeho díla však představují edice děl českých klasiků. Zásadní význam mají jeho komentovaná vydání děl autorů národního obrození (Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Josef Jungmann, Jan Kollár) a vydání spisů významných prozaiků první poloviny 20. století (Ivan Olbracht, Vladislav Vančura). Havel byl rovněž editorem a spolueditorem vědeckých děl z oblasti literární historie, teorie a kritiky (Arne Novák, František Xaver Šalda), historie (František Palacký, Zikmund Winter) i přírodních věd (Jan Evangelista Purkyně), memoárů (Jan Kollár, Božena Němcová, Jaroslav Seifert) a korespondence (Alois a Vilém Mrštíkové, Jindřich Prucha). Řadu edic doprovodil úvodem či doslovem, popřípadě je sám přeložil. Zájem o umělecký překlad uplatnil jako spolueditor českých verzí básně Edgara Allana Poea Havran, ve vlastních překladech poezie se soustředil na vybraná díla autorů, vyžadujících zvláště citlivou práci s jazykem ( Alexandr Sergejevič Puškin, Edgar Allan Poe, Henry Wadsworth Longfellow, Rainer Maria Rilke, Christian Morgenstern, Paul Verlaine).