Gottfried Wilhelm Leibniz Knihy

Metafyzická rozprava byla sepsána v zimě 1685–1686, kdy Leibniz sloužil již desátým rokem u hannoverského dvoru, nejprve jako knihovník a pak také jako osobní poradce lankraběte Ernsta Augusta. Podle Leibnize je spisek výsledkem dlouhodobého přemítání – a vskutku lze říci, že představuje první soustavné, co možná úplné a vposled i zakládající podání Leibnizova myšlení před monadologickou tezí. Stran vzniku spisu Leibniz sám uvádí: „Sestavil jsem před nedávnem (nacházel jsem se totiž na místě, kde jsem pár dní neměl co na práci) drobnou metafyzickou rozpravu a rád bych k ní znal mínění pana Arnaulda. Pojednávám zde totiž o otázkách milosti, Božího spolupůsobení na tvory, povahy zázraků, příčiny hříchu a původu zla, nesmrtelnosti duše, idejí, a to způsobem, jenž podle všeho nabízí nové průzory, a může tak vysvětlit velké těžkosti". Takto se nit Metafyzické rozpravy odvíjí od dokonalostí Božích, přes otázku zázraků a universálního řádu, k pojmu individuální substance a kritice základů Descartovy fyziky, aby se následně prostřednictvím teorie zobrazení navrátila zpět k Božím atributům a kulminovala v kristologickém rozjímání. Vydání zahrnuje originální francouzský text podle Akademického vydání doplněný o některé poznámky na okraj, vsuvky, přeškrtnutá či vypuštěná místa z různých fází geneze textu; původní český překlad spolu s poznámkovým aparátem pořídili Jan Makovský a Martin Škára.

Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické sémantiky, metodologie, metafyziky a přírodní filosofie. Jednotlivá témata z uvedených oblastí jsou v textech představována (jak je pro Leibnize charakteristické) z rozličných úhlů pohledu a s rozličně kladenými důrazy. Výbor zahrnuje ucelenější systematizující podání, polemické a programové texty, texty týkající se logicko-sémantických a metafyzických základů reality a myšlení i filosoficky nejpodstatnější pasáže z Leibnizovy korespondence s jeho současníky. Nabízí i nový překlad Monadologie, jež v současnosti platí za nejznámější Leibnizův text.

Publikace, jež vyšla k 220. výročí založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie v Praze, je souborem esejů představujících jakousi autobiografii Národní galerie v Praze, jejíž existence je mimo jiné založená na aktu velkorysých gest dávání a sdílení. Eseje vzdávají hold otcům zakladatelům, jednotlivým donátorům a institucím, umělcům a sběratelům, kteří galerijním sbírkám poskytli ničím nepodmíněný dar či dočasnou výpůjčku, provedli směnu nebo galerijním sbírkám – od starých mistrů přes grafiku a kresbu, umění Asie a Afriky až po umění 19. století a moderní a současné umění včetně architektury – a návštěvníkům prospěli jakýmkoli jiným způsobem. Kniha zahrnuje také texty věnované historii sběratelství a formativní roli štědrosti a velkorysosti v procesu vzniku sbírkových institucí. Komplexní obrázek dokreslují výňatky z filozofických, literárních a básnických děl, které problematiku velkorysosti zasazují do širších ideových souvislostí.

Významný německý filozof zkoumá příčiny existence zla ve světě z hlediska víry v Boha coby svrchovaně dobré bytosti. Boha charakterizuje velikost a dobrota. Boží velikost má své kořeny ve všemohoucnosti a vševědoucnosti. Všemohoucnost zahrnuje jednak nezávislost Boha na jiných věcech, jednak závislost všech věcí na něm. Nezávislost Boha je patrná v jeho existenci a v jeho činnosti. Nezávislost v existenci spočívá v jeho nutnosti a věčnosti, rozuměj představuje jsoucno samo od sebe. V činnosti je nezávislý jednak co do přirozenosti, neboť je naprosto svobodný, a morálně, poněvadž není nikomu podřízen. Současné přírodovědecké objevy však odhalily zcela nový rozměr tělesného světa - makrokosmos i mikrokosmos. Klíčový prvek však přesto představuje pevná víra v Boží dokonalost, neboť v ní spočívá nejenom moc a moudrost, nýbrž také dobrota nejvyššího ducha, jež by měla iniciovat nápodobu Boží dobroty a spravedlnosti.

Výbor z významné práce německého filozofa, ve které Leibniz předkládá své učení o monádách. Kniha obsahuje stručný životopis autora a vysvětluje jeho teorii poznání.

... dle vydání Paula Janeta z roku 1886. Úvodem, poznámkami a doplňky opatřil Frant. Krejčí.

Pacidius Philalethi je filosofický dialog o povaze změny a kontinua, přítomných v pohybu, složený more socratico v říjnu 1676 během plavby z Anglie do Holandska, na konci Leibnizových pařížských let. Mezi významnými objevy diferenciálního počtu a rovnicemi zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů, představujících hlavní vědecké přístupy doby, metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času. Zkoumá otázky a obtíže spojené se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí táhnou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek je zásadní nejen pro Leibnizovo chápání povahy kontinua a nekonečna, ale také pro budoucí vývoj filosofie monád a možnost založení infinitesimálního počtu. Dialog poskytuje cenný pohled na cesty a úskalí raně novověké přírodní vědy usilující o nekonečno a na labyrint Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu je připojena úvodní studie, která zkoumá místo dialogu v Leibnizově době a myšlení, a také problematiku kontinua mezi geometrií a fyzikou. Doprovodný komentář objasňuje některé detaily kriticko-historické povahy a rozšiřuje perspektivy probíraných otázek.

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

This volume contains papers that represent Leibniz’s early thoughts on the problem of evil, centering on a dialogue, the Confessio philosophi, in which he formulates a general account of God’s relation to sin and evil that becomes a fixture in his thinking. How can God be understood to be the ultimate cause, asks Leibniz, without God being considered as the author of sin, a conclusion incompatible with God’s holiness? Leibniz’s attempts to justify the way of God to humans lead him to deep discussion of related topics: the nature of free choice, the problems of necessitarianism and fatalism, the nature of divine justice and holiness. All but one of the writings presented here are available in English for the first time.

The Yale Leibniz is a series of books containing texts and translations of the works of G.W. Leibniz. The series is intended to produce neither a complete edition of Leibniz's writings nor a comprehensive selected works edition...The focus of the series is Leibniz's philosophical thought, but this is interpreted broadly enough to include not only his metaphysics and epistemology, but also his theology, his physics, and even aspects of his mathematics.