Gottfried Wilhelm Leibniz Knihy

Metafyzická rozprava byla sepsána v zimě 1685–1686, kdy Leibniz sloužil již desátým rokem u hannoverského dvoru, nejprve jako knihovník a pak také jako osobní poradce lankraběte Ernsta Augusta. Podle Leibnize je spisek výsledkem dlouhodobého přemítání – a vskutku lze říci, že představuje první soustavné, co možná úplné a vposled i zakládající podání Leibnizova myšlení před monadologickou tezí. Stran vzniku spisu Leibniz sám uvádí: „Sestavil jsem před nedávnem (nacházel jsem se totiž na místě, kde jsem pár dní neměl co na práci) drobnou metafyzickou rozpravu a rád bych k ní znal mínění pana Arnaulda. Pojednávám zde totiž o otázkách milosti, Božího spolupůsobení na tvory, povahy zázraků, příčiny hříchu a původu zla, nesmrtelnosti duše, idejí, a to způsobem, jenž podle všeho nabízí nové průzory, a může tak vysvětlit velké těžkosti". Takto se nit Metafyzické rozpravy odvíjí od dokonalostí Božích, přes otázku zázraků a universálního řádu, k pojmu individuální substance a kritice základů Descartovy fyziky, aby se následně prostřednictvím teorie zobrazení navrátila zpět k Božím atributům a kulminovala v kristologickém rozjímání. Vydání zahrnuje originální francouzský text podle Akademického vydání doplněný o některé poznámky na okraj, vsuvky, přeškrtnutá či vypuštěná místa z různých fází geneze textu; původní český překlad spolu s poznámkovým aparátem pořídili Jan Makovský a Martin Škára.

Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické sémantiky, metodologie, metafyziky a přírodní filosofie. Jednotlivá témata z uvedených oblastí jsou v textech představována (jak je pro Leibnize charakteristické) z rozličných úhlů pohledu a s rozličně kladenými důrazy. Výbor zahrnuje ucelenější systematizující podání, polemické a programové texty, texty týkající se logicko-sémantických a metafyzických základů reality a myšlení i filosoficky nejpodstatnější pasáže z Leibnizovy korespondence s jeho současníky. Nabízí i nový překlad Monadologie, jež v současnosti platí za nejznámější Leibnizův text.

Publikace, jež vyšla k 220. výročí založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie v Praze, je souborem esejů představujících jakousi autobiografii Národní galerie v Praze, jejíž existence je mimo jiné založená na aktu velkorysých gest dávání a sdílení. Eseje vzdávají hold otcům zakladatelům, jednotlivým donátorům a institucím, umělcům a sběratelům, kteří galerijním sbírkám poskytli ničím nepodmíněný dar či dočasnou výpůjčku, provedli směnu nebo galerijním sbírkám – od starých mistrů přes grafiku a kresbu, umění Asie a Afriky až po umění 19. století a moderní a současné umění včetně architektury – a návštěvníkům prospěli jakýmkoli jiným způsobem. Kniha zahrnuje také texty věnované historii sběratelství a formativní roli štědrosti a velkorysosti v procesu vzniku sbírkových institucí. Komplexní obrázek dokreslují výňatky z filozofických, literárních a básnických děl, které problematiku velkorysosti zasazují do širších ideových souvislostí.

Významný německý filozof zkoumá příčiny existence zla ve světě z hlediska víry v Boha coby svrchovaně dobré bytosti. Boha charakterizuje velikost a dobrota. Boží velikost má své kořeny ve všemohoucnosti a vševědoucnosti. Všemohoucnost zahrnuje jednak nezávislost Boha na jiných věcech, jednak závislost všech věcí na něm. Nezávislost Boha je patrná v jeho existenci a v jeho činnosti. Nezávislost v existenci spočívá v jeho nutnosti a věčnosti, rozuměj představuje jsoucno samo od sebe. V činnosti je nezávislý jednak co do přirozenosti, neboť je naprosto svobodný, a morálně, poněvadž není nikomu podřízen. Současné přírodovědecké objevy však odhalily zcela nový rozměr tělesného světa - makrokosmos i mikrokosmos. Klíčový prvek však přesto představuje pevná víra v Boží dokonalost, neboť v ní spočívá nejenom moc a moudrost, nýbrž také dobrota nejvyššího ducha, jež by měla iniciovat nápodobu Boží dobroty a spravedlnosti.

Výbor z významné práce německého filozofa, ve které Leibniz předkládá své učení o monádách. Kniha obsahuje stručný životopis autora a vysvětluje jeho teorii poznání.

... dle vydání Paula Janeta z roku 1886. Úvodem, poznámkami a doplňky opatřil Frant. Krejčí.

Pacidius Philalethi je filosofický dialog o povaze změny a kontinua, přítomných v pohybu, složený more socratico v říjnu 1676 během plavby z Anglie do Holandska, na konci Leibnizových pařížských let. Mezi významnými objevy diferenciálního počtu a rovnicemi zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů, představujících hlavní vědecké přístupy doby, metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času. Zkoumá otázky a obtíže spojené se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí táhnou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek je zásadní nejen pro Leibnizovo chápání povahy kontinua a nekonečna, ale také pro budoucí vývoj filosofie monád a možnost založení infinitesimálního počtu. Dialog poskytuje cenný pohled na cesty a úskalí raně novověké přírodní vědy usilující o nekonečno a na labyrint Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu je připojena úvodní studie, která zkoumá místo dialogu v Leibnizově době a myšlení, a také problematiku kontinua mezi geometrií a fyzikou. Doprovodný komentář objasňuje některé detaily kriticko-historické povahy a rozšiřuje perspektivy probíraných otázek.

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

As a facsimile reprint of a scarce antiquarian work, this book preserves the original text while acknowledging potential imperfections from its age, such as marks and notations. Its publication reflects a dedication to cultural preservation and making historical literature accessible in high-quality modern editions. This commitment ensures that important works remain available for future generations to study and appreciate.

Der Discours de Métaphysique, entstanden 1686, ist die erste systematische Darstellung der philosophischen Weltanschauung des bereits vierzigjährigen Leibniz. Die Auseinandersetzung über die Grundgedanken dieses Textes eröffnete den bedeutsamen Briefwechsel mit Arnauld, der jetzt als Band 1 der Reihe „G. W. Leibniz: Philosophischer Briefwechsel“ lieferbar ist (siehe Seite 152).

In Anmerkungen zu einem bedeutenden Werk über den menschlichen Verstand habe ich mich entschlossen, eigene Gedanken zu formulieren. Nach intensiver Auseinandersetzung mit dem Thema und den behandelten Materialien halte ich es für sinnvoll, meine Überlegungen unter dem Titel "Neue Abhandlungen über den Verstand" zu veröffentlichen. Dies bietet mir die Gelegenheit, meine Ideen in einem geschätzten Kontext zu präsentieren und gleichzeitig die Arbeit eines anderen zu ergänzen, anstatt von Grund auf neu zu beginnen. Obwohl ich in vielen Punkten anderer Meinung bin, möchte ich die Verdienste des ursprünglichen Autors nicht schmälern. Vielmehr beabsichtige ich, aufzuzeigen, in welchen Aspekten ich von seiner Auffassung abweiche und warum ich dies für notwendig halte, um wesentliche Punkte der Thematik zu klären. Während der Verfasser viele wertvolle Einsichten bietet, sind unsere Systeme in der Tat grundlegend unterschiedlich. Seine Ansichten sind näher an Aristoteles, während meine mehr mit Platon verwandt sind, auch wenn wir uns in vielen Punkten von den Lehren beider Philosophen entfernen. Der Autor ist allgemein verständlicher, während ich gelegentlich gezwungen bin, komplexere Argumente zu formulieren.

Die Bhagavadgita ist eines der heiligsten Bücher der Hindus und wohl das in Indien am meisten gelesene. Sie verdankt ihre Beliebtheit dem echten religiösen Gefühl, das in ihr lebt, der edlen Begeisterung, mit der sie ihre untereinander oft recht verschiedenartigen und deshalb jeden Leser irgendwie ansprechenden Lehren vorträgt, und nicht zuletzt auch ihrem geringen Umfang von nur 700 Strophen. Der Name bedeutet „der Gesang (gita) des Erhabenen (bhagavad)“. Der Erhabene ist der Held Krischna, eine irdische Erscheinungsform des höchsten Gottes Vischnu.

In den 90 Paragraphen der sogenannten Monadologie gibt Leibniz eine begriffliche Fassung und perspektivische Auslegung der Grundbegriffe seiner Metaphysik, die durch ihre Stringenz und deduktive Geschlossenheit die Position des Autors in der Philosophiegeschichte wesentlich bestimmt haben. Hier findet sich nicht nur eine ausführliche Diskussion seines „Monade“-Begriffs, sondern auch die Verbindung zur „prästabilierten Harmonie“, in der die Gesetze des Körpers und der Seele zur Übereinstimmung kommen. Die neue, zweisprachige Ausgabe ist ausführlich kommentiert. Sprachen: Deutsch, Französisch

Bis vor kurzem wurde deutsche Philosophie fast ausschließlich mit Kant und seinen Nachfolgern assoziiert, während frühere Entwicklungen oft ignoriert oder als Wolffianismus und Dogmatismus abgetan wurden. Selbst Leibniz, dessen französische Sprache vielen ein Dorn im Auge war, wurde als Tradition betrachtet, und sein Einfluss auf die Neuzeit wurde kaum gewürdigt. Kant galt als der Schlüssel zur deutschen Philosophie, doch auch er geriet zunehmend in den Hintergrund. In den letzten zehn Jahren hat sich dies jedoch gewandelt. Eine bemerkenswerte bibliographische Aktivität hat begonnen, und es werden zahlreiche Editionen vergriffener Meisterwerke aus verschiedenen Epochen veröffentlicht. Dies hat auch den Schriften der vorkantischen Periode neue Aufmerksamkeit beschert. Leibniz' Werke wurden erstmals vollständig gesammelt veröffentlicht, und seine Biographie sowie deutsche Schriften sind erschienen. Selbst Wolff, lange Zeit verachtet, erfährt eine Renaissance durch die Veröffentlichung seiner Selbstbiographie und die Ankündigung einer Gesamtausgabe. Scholastiker werden wiederentdeckt, und Philosophen wie Feuerbach schätzen Leibniz und Bayle. Zudem sind die neu erschienenen Gesamtausgaben von Kant, Fichte und Mendelssohn Teil dieser literarischen Wiederbelebung.

Die Neuausgabe bietet eine überarbeitete Fassung des 1925 von Artur Buchenau übersetzten Textes, der sorgfältig auf Grundlage der Gerhardt'schen Ausgabe der Originaltexte redaktionell bearbeitet wurde. Zusätzlich enthält das Werk ein Register der Schriften und Namen, das eine gezielte Recherche und ein besseres Verständnis der Inhalte erleichtert.

Die kulturelle Bedeutung dieses Werkes wird von Wissenschaftlern hervorgehoben, da es einen wichtigen Beitrag zum Wissen der Zivilisation leistet. Es wurde aus dem Originalartefakt reproduziert und bleibt so nah wie möglich am ursprünglichen Text. Leser können originale Urheberrechtsvermerke, Bibliotheksstempel und andere Notationen erwarten, die die historische Relevanz und den Ursprung des Werkes unterstreichen.

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) war ein bedeutender deutscher Philosoph und Mathematiker der Aufklärung. In seinem Werk behandelt er die Übereinstimmung von Glauben und Vernunft, die Güte Gottes, menschliche Freiheit und den Ursprung des Übels sowie die Verteidigung Gottes' Gerechtigkeit.

"Gott ist die Urmonade" erläutert die Leibnizsche Monadenlehre, die besagt, dass alle Monaden von der Urmonade ausgehen und nur durch sie erschaffen oder zerstört werden können. Leibniz zielt darauf ab, die metaphysischen Aspekte seines Systems französischen Gelehrten näherzubringen.

Die Sammlung von Ernst Cassirer präsentiert die Hauptschriften von Gottfried Wilhelm Leibniz, einem bedeutenden Vertreter der Systemphilosophie. Sie beleuchtet seine Auseinandersetzung mit wissenschaftlichen Problemen seiner Zeit und den universalistischen Charakter seiner Philosophie, insbesondere in Bezug auf Methodologie, Ethik und Rechtsphilosophie.

In der Herausgabe der Philosophischen Werke von G. W. Leibniz in deutscher Übersetzung hat Ernst Cassirer in den Jahren von 1904-1915 eine wichtige Aufgabe gesehen, der er sich mit großer Sorgfalt widmete. Insbesondere seine Zusammenstellung und erläuternde Kommentierung der von A. Buchenau übersetzten Hauptschriften zu Grundlegung der Philosophie (1904; 1906) auf der Grundlage der von C. I. Gerhardt edierten mathematischen und philosophischen Schriften von G. W. Leibniz bot zum ersten Male unter dem Gesichtspunkt der gedanklichen Entwicklung des Systems einen umfassenden deutschsprachigen Konspekt des Gesamtwerks, der bis heute nicht überboten wurde. Zusammen mit der 1915 erschienenen Neuübersetzung der Neuen Abhandlungen über den menschlichen Verstand und der 1925 nachgereichten Theodicée (von A. Buchenau) gilt die hier wieder zusammengeführte, vollständig redaktionell bearbeitete vierbändige Werkausgabe in Lehre und Forschung als maßgeblich. „. für den philosophisch Interessierten ist die vorliegende Ausgabe mit Sicherheit ein zuverlässiger Einstieg [.]. wahrscheinlich noch immer die beste Auswahl.“ Deutsche Tagespost

Gottfried Wilhelm Leibniz »Philosophische Schriften« Kleine Schriften zur Metaphysik Die Theodizee Neue Abhandlungen über den menschlichen Verstand Schriften zur Logik und zur philosopischen Grundlegung von Mathematik und Naturwissenschaft

Leibniz hatte einen entscheidenden Einfluss auf die deutsche Aufklärung und die klassische Literatur, und seine Philosophie wird im zwanzigsten Jahrhundert zunehmend neu entdeckt und diskutiert. Der Insel Verlag veröffentlicht eine fünfbändige, zweisprachige Ausgabe von Leibniz' Werken und Briefen, die grundlegende philosophische Schriften sowie eine umfassende Auswahl aus seinem umfangreichen Briefcorpus umfasst. Mit etwa 20.000 überlieferten Briefen an rund 1.100 Adressaten stellt sein Briefwechsel eine der umfangreichsten Korrespondenzen des 17./18. Jahrhunderts dar. Er zeigt, wie der vielseitig gebildete Gelehrte bereit war, sich im Dialog der Argumente zu engagieren. Neben John Locke korrespondierte Leibniz mit vielen bedeutenden Philosophen seiner Zeit und popularisierte seine Ansichten in zahlreichen Briefen an interessierte Zeitgenossen. Bei der Auswahl der Briefe, die aufgrund des Umfangs eine Herausforderung darstellt, wird auf Themen der Metaphysik geachtet und darauf, dass wichtige Briefpartner angemessen repräsentiert sind. Zudem werden weniger bekannte Adressaten berücksichtigt, die durch ihre berufliche Tätigkeit neue Perspektiven auf philosophisches Denken eröffneten. So entsteht ein breites kulturgeschichtliches Panorama im Austausch zwischen Leibniz und Persönlichkeiten wie Simon Foucher, Philipp Jacob Spener, Sophie von Hannover und anderen.

Diese beiden 1714 von Leibniz verfaßten Schriften geben eine elementare Einführung in die Grundlagen seines philosophischen Systems. Mit der Lehre von der Monade als dem Prinzip der Einzigartigkeit jedes Seienden entwickelt Leibniz einen Gedanken, der für die Entfaltung des gesamten neuzeitlichen Denkens tragend wird: den Gedanken der Individualität. Der französische Text folgt, auch in der Rechtschreibung, der kritischen Ausgabe von Robinet, Paris 1954. Hinzugefügt wurden in Fußnoten die bemerkenswerten Differenzen zwischen Gerhard und Robinet, außerdem die im Originaltext vorhandenen Hinweise auf entsprechende Stellen der Theodicée. Dem deutschen Text liegt die Übersetzung von Buchenau zugrunde, die hier stellenweise korrigiert wurde.