Gottfried Wilhelm Leibniz Knihy

Metafyzická rozprava byla sepsána v zimě 1685–1686, kdy Leibniz sloužil již desátým rokem u hannoverského dvoru, nejprve jako knihovník a pak také jako osobní poradce lankraběte Ernsta Augusta. Podle Leibnize je spisek výsledkem dlouhodobého přemítání – a vskutku lze říci, že představuje první soustavné, co možná úplné a vposled i zakládající podání Leibnizova myšlení před monadologickou tezí. Stran vzniku spisu Leibniz sám uvádí: „Sestavil jsem před nedávnem (nacházel jsem se totiž na místě, kde jsem pár dní neměl co na práci) drobnou metafyzickou rozpravu a rád bych k ní znal mínění pana Arnaulda. Pojednávám zde totiž o otázkách milosti, Božího spolupůsobení na tvory, povahy zázraků, příčiny hříchu a původu zla, nesmrtelnosti duše, idejí, a to způsobem, jenž podle všeho nabízí nové průzory, a může tak vysvětlit velké těžkosti". Takto se nit Metafyzické rozpravy odvíjí od dokonalostí Božích, přes otázku zázraků a universálního řádu, k pojmu individuální substance a kritice základů Descartovy fyziky, aby se následně prostřednictvím teorie zobrazení navrátila zpět k Božím atributům a kulminovala v kristologickém rozjímání. Vydání zahrnuje originální francouzský text podle Akademického vydání doplněný o některé poznámky na okraj, vsuvky, přeškrtnutá či vypuštěná místa z různých fází geneze textu; původní český překlad spolu s poznámkovým aparátem pořídili Jan Makovský a Martin Škára.

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

Výbor z významné práce německého filozofa, ve které Leibniz předkládá své učení o monádách. Kniha obsahuje stručný životopis autora a vysvětluje jeho teorii poznání.

Pacidius Philalethi je filosofický dialog o povaze změny a kontinua, přítomných v pohybu, složený more socratico v říjnu 1676 během plavby z Anglie do Holandska, na konci Leibnizových pařížských let. Mezi významnými objevy diferenciálního počtu a rovnicemi zachování pohybu nabízí rozprava Pacidia (Leibnize samotného) a jeho druhů, představujících hlavní vědecké přístupy doby, metafysickou analýzu pohybu, změny, prostoru a času. Zkoumá otázky a obtíže spojené se stavbou kontinua, které se filosofickou tradicí táhnou od doby Zénónovy a nesou jméno labyrint. Řešení těchto otázek je zásadní nejen pro Leibnizovo chápání povahy kontinua a nekonečna, ale také pro budoucí vývoj filosofie monád a možnost založení infinitesimálního počtu. Dialog poskytuje cenný pohled na cesty a úskalí raně novověké přírodní vědy usilující o nekonečno a na labyrint Leibnizovy metafyzické invence. K českému překladu je připojena úvodní studie, která zkoumá místo dialogu v Leibnizově době a myšlení, a také problematiku kontinua mezi geometrií a fyzikou. Doprovodný komentář objasňuje některé detaily kriticko-historické povahy a rozšiřuje perspektivy probíraných otázek.

... dle vydání Paula Janeta z roku 1886. Úvodem, poznámkami a doplňky opatřil Frant. Krejčí.

Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické sémantiky, metodologie, metafyziky a přírodní filosofie. Jednotlivá témata z uvedených oblastí jsou v textech představována (jak je pro Leibnize charakteristické) z rozličných úhlů pohledu a s rozličně kladenými důrazy. Výbor zahrnuje ucelenější systematizující podání, polemické a programové texty, texty týkající se logicko-sémantických a metafyzických základů reality a myšlení i filosoficky nejpodstatnější pasáže z Leibnizovy korespondence s jeho současníky. Nabízí i nový překlad Monadologie, jež v současnosti platí za nejznámější Leibnizův text.

Publikace, jež vyšla k 220. výročí založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie v Praze, je souborem esejů představujících jakousi autobiografii Národní galerie v Praze, jejíž existence je mimo jiné založená na aktu velkorysých gest dávání a sdílení. Eseje vzdávají hold otcům zakladatelům, jednotlivým donátorům a institucím, umělcům a sběratelům, kteří galerijním sbírkám poskytli ničím nepodmíněný dar či dočasnou výpůjčku, provedli směnu nebo galerijním sbírkám – od starých mistrů přes grafiku a kresbu, umění Asie a Afriky až po umění 19. století a moderní a současné umění včetně architektury – a návštěvníkům prospěli jakýmkoli jiným způsobem. Kniha zahrnuje také texty věnované historii sběratelství a formativní roli štědrosti a velkorysosti v procesu vzniku sbírkových institucí. Komplexní obrázek dokreslují výňatky z filozofických, literárních a básnických děl, které problematiku velkorysosti zasazují do širších ideových souvislostí.

Významný německý filozof zkoumá příčiny existence zla ve světě z hlediska víry v Boha coby svrchovaně dobré bytosti. Boha charakterizuje velikost a dobrota. Boží velikost má své kořeny ve všemohoucnosti a vševědoucnosti. Všemohoucnost zahrnuje jednak nezávislost Boha na jiných věcech, jednak závislost všech věcí na něm. Nezávislost Boha je patrná v jeho existenci a v jeho činnosti. Nezávislost v existenci spočívá v jeho nutnosti a věčnosti, rozuměj představuje jsoucno samo od sebe. V činnosti je nezávislý jednak co do přirozenosti, neboť je naprosto svobodný, a morálně, poněvadž není nikomu podřízen. Současné přírodovědecké objevy však odhalily zcela nový rozměr tělesného světa - makrokosmos i mikrokosmos. Klíčový prvek však přesto představuje pevná víra v Boží dokonalost, neboť v ní spočívá nejenom moc a moudrost, nýbrž také dobrota nejvyššího ducha, jež by měla iniciovat nápodobu Boží dobroty a spravedlnosti.