Čtvrtý svazek Borgesových spisů zahrnuje dvě sbírky raných esejů z třicátých let 20. století. Texty knihy Evaristo Carriego jsou věnovány ryze argentinským tématům, zejména starému Buenos Aires a jeho předměstí s poetikou tanga, soubojů na nože a jezdců, kteří mizí v pampě. Sbírka Diskuse pak přináší další základní témata Borgesova díla, mezi něž patří úvahy o čase a nekonečnu, ale především o knihách a literatuře.
Povídky Spisů I pocházejí z autorových prvních povídkových sbírek (Fikce, 1944; Alef, 1949) a patří k jeho nejznámějším dílům. Mistrovské texty jako Zahrada, ve které se cestičky rozvětvují, Babylonská knihovna či Alef zásadně ovlivnily několik generací čtenářů a spisovatelů a učinily z Borgese klasika fantastické prózy. Významnou polohu jeho tvorby představují povídky z argentinského prostředí. Pro českého čtenáře má pak specifické kouzlo povídka Tajný zázrak, kterou Borges umístil do Prahy.
Výbor z povídek argentinského autora představuje čtenáři prakticky celou autorovu povídkovou tvorbu. Pro autora je typické umění mystifikace, prolínání snu a skutečnosti, které v rámci literární fikce vytváří podobenství lidského údělu a věčné proměny postavení čověka ve světě náhod. Ve svých povídkách autor důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejích metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka.
V Borgesových fantastických povídkách dochází k popírání skutečnosti, respektive k nahrazení skutečnosti jinou. Soubor povídek největšího žijícího spisovatele Latinské Ameriky, rozdělený do oddílů Zahrada, v které se cestičky rozvětvují (1941), Artefakty (1944), Alef (1949) a zahrnující povídky fantastické, detektivní či přesněji kriminalisticko-fantastické povídky zasazené do argentinského prostředí městského i venkovského. Příběhy, v nichž autor suverénně rozehrává složitá témata tajnosti, hrůzy a chaosu, infikující duševní život dnešního člověka.
Výbor z hlavních básnických sbírek (Samoty, Kastilské pláně, Nové písně), doplněný verši z let občanské války, jednoho z klasiků moderní španělské literatury. Je výmluvným obrazem šíře a vzepětí jeho básnického nadání a spolu i obráží jeho zajímavý vývoj od poznání, jak bezvýchodné je uzavření se do kruhu samoty před veřejným děním, k aktivnímu přihlášení se k pracujícímu španělskému lidu, jeho citům a bojům.
Güiraldesovo vyprávění o mužích z argentinské pampy se stalo v poměrně krátké době jednou z mála klasických knih nejen argentinské, ale celé latinskoamerické literatury. Odvážní gaučové, honáci dobytka a krotitelé koní, poskytli sice svým drsným a nespoutaným životem náměty mnoha literárním dílům, vždyť jen sama Argentina má bohatou tzv. gaučovskou literaturu, ale Donu Segundu Sombrovi zajistila světový úspěch nejen tato ryze jihoamerická tématika, ale především vynikající kvality umělecké. Güiraldes dovedl zachytit ve svém díle celý ten prudký tep chlapské práce a chlapských zábav, dovedl vystihnout zvláštní náladu argentinských stepí se stády dobytka a osamělými usedlostmi, dovedl zvýraznit základní vlastnosti pravého gauča, jehož ideálním představitelem učinil tvrdého a přímého Dona Segunda Sombru a dovedl také obestřít své prosté líčení romantickým kouzlem a melancholickou jímavostí vzpomínek z mládí. Není tedy toto dílo dokumentárním historickým záznamem, nýbrž básnickou evokací lidí a příhod, která už dokázala zaujmout množství čtenářů a čtenářek v autorově rodné Argentině i v ostatním světě.
Varelův román Temná řeka je typickou ukázkou latinoamerické prózy zaobírající se sociální tématikou, napsán byl v roce 1943, v roce 1946 byl vydán a dočkal se v krátké době překladu do patnácti jazyků a také zfilmování. Zajímavá a daném teritoriu neobvyklá je ale celková kompozice, tvořená v podstatě třemi liniemi. Hlavní dějová a současně ideová linie románu popisuje život sběračů listů yerby (známý čaj maté) v pralesech na horním toku řeky Paraná se vším tím krutým prostředím, ve kterém lidská, morální a citová degradace člověka nezná mezí. Další linii tvoří paralelně vložené kapitoly nazvané střídavě V pasti a Dobývání (zřejmě inspirováno Steinbeckovými Hrozny hněvu), které jednak ukazují historické kořeny bezohledného vykořisťování jak lidí, tak i přírody nebo signalizují jako trvalý spodní proud rozvíjející se drama vlastního příběhu. Současně vytvářejí kontrast mezi krutou realitou děje a lyrickou básnivostí popisů přírody. Tento protiklad je zřejmě také zdrojem umělecké působivosti knihy. Nepochybně k úspěchu knihy přispěla i skutečnost, že Varela celou oblast Horní Paraná sám křížem krážem procestoval a seznámil se tak jak s přírodou, krásnou ale současně krutou, tak i se všemi možnými lidskými i společenskými typy a jejich způsobem života a proto dovedl jak prostředí tak jednotlivé postavy ve své knize tak výstižně vylíčit.
