Paul-Marie Verlaine byl francouzský básník spojený se symbolismem a jedním z nejvýznamnějších představitelů poezie fin de siècle. Jeho dílo, které klade důraz na nuance a jemnost, inspirovalo mnoho skladatelů. Ve své básni "Art Poétique" popisuje dekadentní styl a zdůrazňuje důležitost jemných náznaků a závojů v poezii. Verlaineho životní dráhu poznamenaly osobní tragédie a boj s různými závislostmi, které však nezastínily jeho literární odkaz.
Knihu veršů jednoho z prokletých uspořádali Petr Kopta a Jan Vladislav, který je také autorem úvodní eseje, životopisných poznámek a ediční poznámky. Kniha je doplněna dobovým obrazovým materiálem, vzpomínkami současníků, Verlainovými dopisy a dalšími dokumenty vybranými a přeloženýmiopět Janem Vladislavem. Jednotlivé básně jsou překlady z dílen našich nejznámějších básníků a celá kniha patří ke špičce toho, co v KPP vyšlo.
14 básní klasika moderní francouzské poezie s ilustracemi Oty Janečka Podkladem pro vydání knihy básní se stal bibliofilní tisk Sedm básní Paula Verlaina, který vydal Klub přátel umění ve Zlíně v roce 1978 díky architektovi Šebestiánu Zelinovi. Pro knižní vydání byl výběr básní rozšířen na čtrnáct. Vše ostatní zůstalo nezměněno - výtvarný doprovod Oty Janečka i zvolené mistrovské překlady Františka Hrubína. Kniha je i jistým dokumentem o úrovni krásných tisků v sedmdesátých letech. Kniha má 48 stran o rozměru 120x165 mm, 10 celostránkových barevných reprodukcí grafických listů Oty Janečka, pevnou koženkovou vazbu.
Poprvé vychází v češtině kompletní básnické dílo Paula Verlaina v překladu Gustava Francla. Překladatel se věnuje po celý život překládání francouzské poezie a překlad Verlainova díla je vskutku významným počinem a stane se obohacením literárního fondu překladových děl. Osobnost Paula Verlaina a jeho díla upoutává čtenáře dlouhá desetiletí a do jedinečného světa poezie a jejího kouzla uvádí stále nové a nové čtenáře.
Čtyři roky před smrtí, v roce 1892, vydává francouzský básník Paul Verlaine knihu veršů, nazvanou Intimní liturgie. „Tato nevelká knížka, jež se obrací k nevelké čtenářské elitě,“ píše v úvodu básník, „je doplněním, ba odvažuji se říci vyvrcholením dosti významného a rozlehlého díla, o němž se autor domnívá, že odpovídá jeho opravdovému vztahu k víře.“ Sbírka je soukromým, intimním vyznáním křesťana, který si v těžké životní chvíli uvědomil, že až dosud byla jeho víra formální a nedostatečná. Básně lze rozdělit do dvou skupin, které se vzájemně prostupují. V jedné autor evokuje hlavní svátky liturgického kalendáře, v druhé pak veršem parafrázuje hlavní části mše. Bezprostředním popudem k básníkově konverzi se staly dvě události, které tvrdě zasáhly do Verlaineova života. Obě znamenaly ztrátu bytostí, k nimž byl básník citově vázán. V červenci 1873 Verlaine v hádce postřelil svého přítele Arthura Rimbauda, a třebaže zranění nebylo vážné, ocitl se básník na dva roky ve vězení. V dubnu 1874 rozhodl soudní tribunál departamentu Seine o rozluce Verlaineova manželství s Matyldou Mautéovou, která si podle rozsudku měla podržet i jejich syna. Když toto rozhodnutí předával ředitel věznice v belgickém Monsu Verlainovi, vyžádal si básník útěchu od kněze. Zároveň poprosil o katechismus.
Výběr z nejkrásnějších milostných veršů velkého francouzského básníka je skvělou ukázkou šíře autorovy obraznosti jak námětové, i co do zvolené formy.
Prokletí básníci je rozsáhlá esej Paula Verlaina vydaná roku 1884 jako pocta těmto autorům: Tristan Corbière, Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé, Marceline Desbordes-Valmorová, Auguste Villiers de l'Isle Adam a sám Paul Verlaine – pod pseudonymem Pauvre Lélian, kterou přeložil, bibliografickou a ediční poznámku napsal Adolf Kroupa. Vložené texty překládala celá plejáda našich překladatelů. Místo předmluvy Šaldova stať Několik „Prokletých básníků“.
Básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla. Paul Verlaine byl jako člověk jedno velké, zraňované, trpící a bezmocné srdce. Díval se na vše nikoli očima a rozumem, ale právě prizmatem srdce, jež se muselo utíkat ke snu. O „pádech srdce“ říká sám básník, že, „byly jedinými prvky té bouře, kterou byl jeho život“. Tyto životní bouře se ovšem transformovaly v neuvěřitelně podobu básnickou, která neměla zdánlivě nic společného se životem tuláckého bohéma, který své zmatky utápěl v alkoholu. Nelze říci, že by Verlaine netoužil po klidném životě. Několikrát se o to pokoušel. Vždy ale naprosto bezúspěšně, po krátkých intermezzech pokorných návratů, pokání, odhodlání a rozběhů vzdát toto chabé úsilí o spořádaný život. Také na konci života, ve svých padesáti letech, hledá sny a útěchu v alkoholu, který ho sráží níž a níž, až se octne doslova na chodníku, kde se ho ujmou dvě ženy, jejichž existence je s chodníkem spjata. Ač je kněžkami chodníků spíše využíván, Verlaine se zamiluje do jedné z nich a vytvoří básnickou sbírku Elegie. Ale i básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla všem milovníkům Verlainovy tvorby naznačuje, že je psal básník, jehož sen musel ustoupit před tvrdou realitou marného, tragicky končícího života.
Slavný a pro nejmladší české básníky po první světové válce objevitelský význam mající překlad plejády francouzských básníků od Ch. Baudelaira přes generaci „prokletých" až k vrcholům symbolismu. Doslov napsal Vítězslav Nezval, k vydání připravil, ediční poznámku a vysvětlivky sestavil dr. Miroslav Halík. Jedenácté vydání.
Nový Hrubínův výbor překladů slavného francouzského básníka Verlaina, jehož dílo patří k pokladům světové kultury. Překlady jsou převážně z prvních pěti Verlainových sbírek (z Básní saturnských, z Galantních slavností, z Blahé písně, z Písní beze slov a z Moudrosti, tři básněz knihy Dávno a nedávno a jedna z pozůstalosti).
Přeložil a uspořádal Jan Vladislav. Výběr dopisů Paula Verlaina a jeho přátel.
