Mirek Čejka Pořadí knih (chronologicky)

Text Historie pochází z roku 1579 a je dochován asi ve čtyřech opisech, z nichž je pro edici relevantní vlastně jen jeden, a to rukopis z Cerroniho sbírky v Brně; je zřejmě nejstarší a byl pořízen anonymním bratrským opisovačem roku 1625. Dílo je nedocenitelným dokladem bratrské interní historiografie 16. století, dobové memoárové a věcné literatury i polemického apologeticko-teologického žánru. Edice je tedy autentickým zdrojem poznání významných historických událostí a pronásledování Jednoty bratrské po válce šmalkaldské a nahrazuje zcela nevyhovující a dnes již koneckonců nedostupný pokus o prezentaci tohoto díla Františkem Bednářem (Jakub Bílek: Jan Augusta v letech samoty. 1548 – 1564. Praha [Laichter] 1942. Sloupové pamětní. Kniha třetí). U Bednáře nejde ani o edici ve vlastním slova smyslu; je to spíše textová koláž s velkým množstvím svévolných subjektivních změn, jazykových a interpretativních náhrad a interpolací. Naše edice tedy vychází z nejspolehlivějšího rukopisu a má poměrně omezený kritický aparát, jde tedy o edici studijní.

Z díla předního představitele bratrské reformace, biskupa, básníka, překladatele, jazykovědce a hudebního teoretika Jana Blahoslava vydáváme čtyři díla mravoučná a polemická, která spojují erudici s múzičností a rétorickým uměním. Texty jsou opatřeny bohatým poznámkovým aparátem a propracovanými vysvětlivkami. Svazek obsahuje polemiky a traktáty: O původu jednoty bratrské a řádu v ní (1547), Spis o zraku, jak člověk zrakem, to jest viděním a hleděním, sobě neb jiným škoditi může (1550), Corrolarium additum anno 1567 die 17. Februari (tzv. Filipika proti misomusům, 1567), Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův (1571). Součástí svazku je také komentář, který umožňuje i čtenáři, jenž není podrobně obeznámen s českou literaturou šestnáctého století, lépe porozumět vydávaným dílům.

Publikace přináší edici dvou dosud nevydaných staročeských utrakvistických děl Jakoubka ze Stříbra: O Boží krvi a Zpráva, jak Sněm konstantský o svátosti večeře Kristovy nařídil.

Přelomová kniha v pohledu na metaforu a také jedno ze základních děl takzvané kognitivní vědy. Poprvé vyšla v roce 1980 a od té doby v dalších a dalších vydáních i v překladech do mnoha jazyků. Metafora byla od Aristotela chápána jako inovace v rámci jazyka; autoři Metafor však soudí, že je to jazyk, jenž se děje v rámci metafor, a tudíž že metafora ne představuje pojem pro „ozvláštnění“ naší každodenní reality, ale je spíše jejím modelem. Metafory se podle Johnsona a Lakoffa stávají prvotními koncepty, jimiž se setkáváme se světem, se sebou samými, jimiž si organizujeme zkušenost a díky nimž jsme schopni naše pojmy utřiďovat. Autoři vycházejí z nejběžnějších příkladů našich každodenních situací, v nichž se snaží hledat příbuzné skupiny a analyzovat způsob, kterým jsou tyto skupiny vnitřně pořádány. Styl a argumentace jsou velmi jasné, logické, opřené o minimum speciálních pojmů. Metafory představují knihu, která zasahuje do několika oborů: lingvistiky, filozofie (teorie poznání), literární teorie, estetiky, kulturní antropologie, sociologie, psychologie a teorie modelování.

Veršovaná legenda Život svaté Kateřiny, datovaná do třetí čtvrtiny čtrnáctého století, se nesporně řadí k stěžejním dílům české hagiografické literatury. Překvapuje nejen promyšlenou instrumentací textu, alegoričností, obrazným viděním a barevnou symbolikou, ale též úsilím o psychologickou motivaci jednání postav. Současný čtenář tak bezprostředně vstupuje do středověkého světa křesťanských idejí upoután názorným, živým vyprávěním o touze člověka po Bohu, o kráse i bolesti hledání a nalezení boží milosti. Reeditovaný svazek mu navíc nyní umožňuje vnímat půvabný příběh duchovní lásky v původním staročeském znění, které k vydání připravil Eduard Petrů podle kritického vydání Václava Vážného, a současně ho v zrcadlovém uspořádání porovnat se zdařilým moderním překladem Jiřího Pelána. Znění legendy podle dochovaného rukopisu revidovala a doprovodné texty pro druhé vydání v České knižnici doplnila Vendula Rejzlová Zajíčková.

Humoristický román anglického spisovatele je založen na komické konfrontaci dvou univerzitních systémů v Anglii a v Americe. Příběh se odehrává koncem 60. let, kdy se uskuteční výměnný stipendijní pobyt profesorů mezi jednou z anglických univerzit a renomovanou univerzitou v Kalifornii. Oba protagonisté, specialisté na anglickou literaturu, si vymění místa a ačkoliv se osobně neznají, jejich životy i soukromé problémy se začínají velmi brzy vzájemně prolínat do té míry, že se jeden druhému přizpůsobuje. Tato zápletka dává autorovi možnost rozehrát celou škálu situací, ve kterých vynikne rozdílný životní styl obou krajin a jejich společenské a sociální problémy. zdroj: mlp.cz

Tady musíš žít - je situováno do prostředí velkého bratislavského závodu a řeší závažný společenský konflikt - rozpor mezi ekonomickými zájmy, snahou co nejvíc vyrobit a prodat za každou cenu - a odpovědností za zdraví životy lidí. Vedoucí provozu inženýr Verba soustavně upozorňuje na zastaralé zařízení provozu , které nedává předpoklady pro zvyšování výroby, a na nedostatečná bezpečnostní opatření. Vypracuje podrobnou studii, vedení podniku ji však odmítne. Jeho argumenty se potvrzují až po tragické havarii, k níž dojde zanedlouho po Verbově "prohrané bitvě" na podnikové radě.

Jsme ve Francii na počátku šedesátých let, v zemi zmítané nevyhlášenou občanskou válkou, kterou vede Organizace tajné armády proti vládě. Někdejší vysocí vojenští činitelé, zahnaní do ilegality, vidí v prezidentu Charlesi de Gaullovi zrádce odpovědného za ztrátu Alžírska a chystajíse ho zprovodit ze světa, aby mohli uskutečnit v zemi převrat. Dramatická kniha anglického novináře Fredericka Forsytha vychází z této konkrétní historické situace a ke skutečným pokusům OAS o atentát na de Gaulla domýšlí ještě další napínavou reprízu. Autor líčí rafinované, nesmírně důkladné přípravy profesionálního zabijáka s krycím jménem Šakal i postup jeho protihráče, francouzského detektiva Lebela. Zavádí nás do světa tvrdé policejní práce, která se sice neobejde bez inspirace, ale spočívá především na mravenčím úsilí při shromažďování a studiu i těch nejmenších detailů. Poznáváme i jiné neznámé prostředí, téměř stejně dokonale a důmyslně organizované: zločinecké podsvětí. Román, napsaný s vynikajícím smyslem pro akci a dějový spád, přečte čtenář jedním dechem a ten, kdo už zhlédl film podle knihy natočený a zná dějovou osnovu příběhu, dozví se mnoho dalších zajímavých podrobností o zúčastněných osobách i událostech.

Životní rekapitulace staré ženy a jejích dětí je podkladem pro velkou románovou fresku z Austrálie. Hlavní ústřední postavou je smrtelně nemocná stará paní, bývalá velká krasavice, obletovaná pro svůj vtip a obávaná pro svůj postřeh. Celý život se domnívala, že jí všichni a všechno musí sloužit a že si nic nemusí odříkat. Na konci života poznává, že sobectví je tragický životní omyl. Vděk a nevděk dětí, vztah rodičů k dětem a naopak, láska ve všech svých podobách, spravedlivost, vztah člověka k sobě samému i k jiným – to vše zachycuje autor ve svém bohatém románu.

Proč by si londýnský úředníček pan Pooter, fanatický ctitel vžitého pořádku a skladatel „vtipných“ slovních hříček, nemohl psát deník? Není sice žádná veličina a nepřitahuje pohledy veřejnosti, ale důležitý se cítí jako málokdo. Dokonalost není maličkost, a v jejím jménu čelí pan Pooter neochvějně posměškům přátel, potížím s řemeslníky a se sousedy, nezvedenostem a neuctivým hláškám líného syna Lupina i odevzdanosti své Karličky a ředevším svým vlastním trapasům. Takový už je holt život. Samolibost, příčinu většiny trablů, autorovi(a možná i sobě) nakonec rádi odpustíme, klasický laskavý anglický humor je totiž osvobozující. „Lituji pouze, že jsem si deník nezačal psáti již v mládí,“ povzdechne si pan Pooter – a s ním i my, jeho čtenáři!

Veselá románová satira se zaměřuje na problémy nechtěného těhotenství v mladém, katolicky orientovaném manželství. Utrápeného manžela obavy z nového těhotenství jeho ženy přivádějí z míry natolik, že mu všechno padá z rukou a bezděčně tropí pošetilosti. Skutečným překladatelem je Antonín Přidal, který měl v době komunistické totality zákaz publikovat, své jméno pro překlady z angličtiny mu propůjčil Mirek Čejka.