Luigi Pirandello

Italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934.

Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil.

Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala (vydaný až roku 1901 pod názvem Zavržená), který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky.

Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem („maskou“) a podstatou („tváří“). Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty „tváře“. V osobním životě bylo však toto tzv. humoristické období Pirandellovy tvorby poměrně nešťastné, neboť bylo tragicky poznamenáno duševní chorobou jeho ženy, která se neustále zhoršovala (od roku 1919 musela být Pirandellova manželka trvale hospitalizována v ústavu pro choromyslné)

Pirandellovy umělecké pricipy se projevovaly nejprve v jeho novelách a dalších románech (Staří a mladí, Natáčí se!), plně se však rozvinuly až v jeho divadelních hrách. Po svém prvním jevištním úspěchu s komedií Rozmysli si, Jakoubku! v roce 1916 obrátil Pirandello svůj zájem definitivně k divadelní tvorbě. Roku 1921 mělo v Římě premiéru Pirandellovo drama Šest postav hledá autora, patřící do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Každý má svou pravdu a Dnes večer improvizujeme), ve které se Pirandello snažil setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se na scéně diskutuje. Tato hra spolu s tragédií o ztrátě identity Jindřich IV. (1922) zajistila Pirandellovi mezinárodní věhlas. K jeho proslulosti přispělo i vydávání jednotlivých svazků jeho novel v letech 1922-1937 pod názvem Novely na jeden rok.

Roku 1924 vstoupil Pirandello do fašistické strany. Jeho skutečný vztah k Mussoliniho režimu je ale často diskutován v odborných kruzích. Těžko lze říci, zda Pirandellův příklon k fašismu byl jen vykalkulovaný záměr jak získat publicitu a přístup k dotacím, nebo zda skutečně platila jeho vlastní slova „jsem fašista, protože jsem Ital“. Na jedné straně Pirandellova poetika nikdy nebyla poplatná nabubřelému patosu Mussoliniho éry, na druhé straně je pravda, že Mussoliniho podpora pomohla Pirandellovi získat mezinárodní slávu (jeho hry se hrály nejen v celé Evropě, ale také v USA a v Jižní Americe), a díky ní se také stal roku 1925 ředitelem římského divadla Teatro d'Arte. S touto divadelní společností strávil Pirandello v letech 1925-1928 většinu času na zahraničním turné po Evropě a po Americe.

Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

Roku 1936 se Pirandello nachladil při natáčení filmu na motivy románu Nebožtík Mattia Pascal a zemřel na zápal plic ve svém římském bytě. Podle své poslední vůle byl zpopelněn a jeho popel byl rozprášen poblíž usedlosti Chaos, kde se narodil.