Petr Babka Knihy

Rukopis slavné Červené knihy vázaný v kůži pojmenovaný autorem původně Liber Novus ležel od smrti C. G. Junga v trezoru jedné švýcarské banky. Jungova rodina považovala zápisky za příliš intimní a fantastické, bála se kompromitace a odmítala jakékoli návrhy na zveřejnění. Teprve v roce 2000 se britskému historikovi lékařství Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici pořízení faksimile původního Jungova rukopisu a jeho vydání. Od prvního vydání v angličtině, němčině a češtině kniha zaznamenala celosvětový úspěch a řadu vydání v mnoha jazycích. Stejně populární jako velkoformátová kniha v podobě středověkého foliantu s Jungovými vlastnoručními kresbami je ve světě její čtenářská edice, která obsahuje pouze text bez grafického doprovodu, který ovšem o to víc vyniká svou profétickou silou obraznosti a jazykové barevnosti. „Kniha, která představuje zásadní přínos k porozumění kulturní historie dvacátého století.“ Magdaléna Platzová, Respekt „Nakladatelství Portál provedlo monumentální čin. Do češtiny – jako do druhého překladového jazyka na světě – převedlo faksimile a bohatě komentované vydání Jungovy Červené knihy.“ Stanislav Komárek, Lidové noviny

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka…

Domněnku, že se Jung jako vědec věnoval pouze druhé polovině lidského života, vyvrací soubor jeho prací na téma osobnostního vývoje. Zde se autor zabývá dětskou psychologií, výchovou a individuací. Jako podstatnou pro proces dětského zrání vnímá psychologii rodičů a vychovatelů. Neuspokojivý vztah rodičů proto může u dítěte zapříčinit psychickou poruchu. Schopnost dospělého stát se sebou samým je jakousi obdobou dozrávání dítěte a jedno na druhé intenzivně působí – proto je třeba, aby rodiče i učitelé rozvíjeli vlastní osobnost. Jak Jung trefně podotýká: „Nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežitý život rodičů.“

Marie-Louise von Franz (1915–1998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor „popsat či zformulovat religiózní prožitek – nebo, psychologicky řečeno – bezprostřední zkušenost nevědomí“.

Podle výzkumů se narcismus vyskytuje především mezi muži. Některé studie rovněž ukázaly, že od osmdesátých let dochází k jakési epidemii narcismu, kterou lze odvodit ze změn ve výchovném stylu rodičů. Empatie neschopní narcisté se lépe prosazují, bývají sebevědomí, pracovně úspěšní a charismatičtí. Pro lidi ve svém okolí jsou ovšem pohromou a nezřídka své blízké nestoudně využívají. Narcismus je však zároveň vězením i pro jeho nositele, který selhává ve vztazích, nedokáže vnímat vlastní slabost a chybí mu sebepřesah. Autor knihy vychází z nejnovějších vědeckých poznatků a ilustruje svůj popis narcistické poruchy osobnosti na řadě kazuistik z vlastní praxe. Ukazuje také narcistovu cestu ke svobodě – zejména skrze opravdovou lásku. Srozumitelná, příklady doplněná a vědecky podložená kniha je doplněna diagnostickými kritérii narcistické poruchy a v psychiatrii užívaným testem narcistických rysů.

Ve druhé části svého velkolepého díla C. G. Jung pokračuje v líčení stěžejních alchymických symbolů (král a královna, Adam a Eva...) a odpovídajících stavů v duševní realitě člověka. Setkáváme se zde s konečnými procesy proměny a jednotlivými stupni konjunkce, které jdou ruku v ruce se sebepoznáváním, odhalováním projekcí a morální reintegrací. „Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou „prací“ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů. Charakteristické je, že protiklady se nechápou jen jako fyzické elementy v přirozeném nepřátelství, ale zároveň jako morální konflikt. Předmět snažení je pro alchymistu vně i v nitru, fyzicky i psychicky, takže se dílo prostírá prakticky na celou přírodu. Jeho cíl tkví v symbolu, který má empirický a zároveň transcendentální aspekt.“

Téma transgeneračního přenosu se v moderní době začalo šířeji řešit v souvislosti s výskytem symptomů traumatu u netraumatizovaných potomků obětí holocaustu. Předci však hráli významnou úlohu už v prastarých či „primitivních“ kulturách. Roli předků v prožívání jednotlivce dosud zpracovala i řada psychoterapeutických škol (Freud, Jung, Boszormenyi-Nagy, koncept genosociogramu atd.). Různé poznatky týkající se vlivu předků na náš život nakonec vedly k jisté rehabilitaci Lamarckovy evoluční teorie a vytvoření konceptu epigenetiky, jež studuje změny ve fungování genů na základě prožitků daného jedince. Tím vším se zabývá autor knihy Tajemství předků a za pomoci mnoha kazuistik z vlastní praxe rozebírá témata jako rodinná tabu, role, legendy, traumata, zdroje, vztahy k riziku, vazby nebo přivlastňování a vylučování některých členů rodiny. Nabízí také způsoby, jak s transgeneračním přenosem pracovat v rámci psychoterapie i vlastního života. Kniha je psána pro všechny, kteří chtějí získat široce pojatý přehled o tomto fascinujícím tématu.

Významnou součástí Freudovy práce, s jejíž pomocí si ujasňoval své základní teorie, byly popisy jeho klinických případů – kazuistiky jeho pacientů. Ty představují fascinující možnost podívat se na to, jak probíhala Freudova každodenní sezení. V předkládaném výboru představujeme kazuistiky Krysího muže a Vlčího muže. Krysí muž shrnuje jeden z prvních popisů celé psychoanalytické léčby, klinické detaily i vnitřní svět pacienta. Ilustruje konflikt mezi touhou po lásce otce a zápasem s ním, mezi láskou a nenávistí a přemístění nenávistných pocitů do nutkavých příznaků. Naproti tomu Vlčí muž osvětluje záhadu psychosexuality, obsahující fantazie kastrace, primární scény a svedení. Freud v této kazuistice předkládá myšlenku zpětného přepracování traumatické zkušenosti, dodatečného proměňování vzpomínek a fantazií. Kazuistika Krysího muže je doplněna o rozsáhlé Freudovy poznámky, které si dělal bezprostředně po každém sezení. Ty se našly v jeho pozůstalosti a nebyly dosud česky publikovány. Jsou ale skvělým dokladem toho, jak Freud klinicky pozoroval a přemýšlel.Při četbě Freudových případových studií se ukazuje nejen to, že Freud byl schopen mistrovsky analyzovat lidské nitro a promluvit o vytěsněných stránkách lidské duše, ale i to, že jeho výpovědi mají vysokou literární úroveň.

Přes 200 samostatných hesel. Na tomto svého druhu jedinečném lexikonu, který byl v krátké době přeložen do několika světových jazyků, se podílela řada odborníků z různých zemí. Více než dvě stě hesel otevírá nový pohled na dějiny, jednotlivá témata i protagonisty alchymie a hermetických věd od jejich vzniku až po novověk. Prvně tak laičtí i odborní zájemci o toto pozoruhodné, leč těžko přehlédnutelné pole lidského vědění a imaginace mají k dispozici spolehlivý zdroj komplexních informací. Kniha, která se v zahraničí dočkala vřelého přijetí u čtenářů i odborných recenzentů, je doprovázena četnými ilustracemi, hesla jsou doplněna podrobnými odkazy na související literaturu. Česká verze lexikonu je nově aktualizována a dále doplněna o postavy, motivy a díla doplněna o postavy, motivy a díla významná pro české prostředí. Text revidoval a doplnil znalec dějin alchymického myšlení, prof. Vladimír Karpenko z Přírodovědecké fakulty UK.

Podtitul: Spirituální impulzy Deprese, smutek, zádumčivost jsou průvodními znaky životního stylu moderního zaměstnaného a uspěchaného člověka. V tunelu práce a rychlého odpočinku jako by aktivní člověk nedovedl nalézt potřebné světlo a útěchu, kterých je mu tolik zapotřebí. Příznaky deprese jsou autorovi znameními, která je třeba umět dešifrovat a správně číst. Kniha uvádí do spirituálních úskalí duševních stavů, které mohou vést k depresi, jakési „temné noci duše“. Nenabízí snadné návody, ale hluboké zamyšlení a analýzu, které mohou být východiskem k překonání krátkodobých depresivních period nebo i závažné nemoci. Anselm Grün je jedním z nejúspěšnějších spirituálních autorů dneška. Jako benediktinský mnich žije a pracuje v německém opatství Münsterschwarzach, kde píše a vydává knihy, vede poradenskou službu a je ekonomem kláštera. Jeho knihy dosáhly ve světě už milionových nákladů.

Výbor z kratších, nicméně po mnoha stránkách pozoruhodných spisků velkého německého myslitele 19. století. Texty zde zahrnuté skýtají četbu zábavnější a časově i volně méně náročnou, než je lektura obsáhlých svazků. Dohromady dávají zajímavý obraz mnohostrannosti i mnohoznačnosti autorova myšlení a tvorby. Knížka obsahuje díla z různých období autorova života – od tzv. Nejstaršího programu systému z roku 1796 až po pojednání O prameni věčných pravd, přednesené autorem na zasedání Berlínské akademie.

Metoda voice dialogue manželů Stoneových vznikla před více než 40 lety. Autoři knihy Dialog s nevědomím představují moderní pojetí této metody a vracejí se přitom k myšlenkovému dědictví C. G. Junga. Ukazují, jak se nevědomí zobrazuje v podobě vnitřních postav, jež jsou předlohou pro vzorec lidského osudu. Lidská duše funguje jako dialog těchto hlasů, které jsou uspořádány podle skryté hierarchie moci a skrze dialog se také stávají vědomými. Tak můžeme nacházet jejich rysy, rozpory a nutkání, a tím přímo zakoušet nevědomé komplexy, avšak zároveň ke svému nevědomí začít zaujímat svobodný vztah. Popis metody je doplněn řadou kazuistik. Radim Ress pracuje se systemickými konstelacemi, voice dialogue, eye movement integration, NLP. Metodu voice dialogue spojuje s prací na vícegeneračních traumatech, čímž vytváří integrovanou metodu, která rozšiřuje dosah obou původních metod. Dlouhá léta žil v Rakousku, nyní působí v České republice.

Německý historik Peter Dinzelbacher, i u nás už známý svým dílem Světice, nebo čarodějky, zde obrací svou pozornost k tématu, jež tvořilo středobod středověkého myšlení, ba života. Strach z konce, z toho, co přijde po smrti, propůjčoval – a propůjčuje – křídla lidské fantazii. Středověk však dovedl „onen svět“ líčit v barvách tak divuplných jako snad žádný jiný věk. Ve svém poutavě napsaném díle se autor soustředí jak na motiv očistce, tak na vývoj představ o nebeském království vyvolených a peklu zavržených. Svým způsobem tak doplňuje obraz, který si český čtenář mohl nedávno učinit na základě Le Goffovy rozsáhlé studie Zrození očistce.

Po dvou významných knihách (Problém člověka a Chasidská vyprávění) vychází v Kalichu další dílo tohoto vynikajícího židovského myslitele, pro pochopení Buberova myšlení klíčové. Na základě biblického svědectví dochází Buber k závratnému rozpoznání, že v každém lidském Ty se s námi setkává Ty Boží. Předmluva Jan Heller.

V rámci rozsáhlé tvorby C. G. Junga je třísvazkové „Mysterium Coniunctionis“ klíčovým dílem jeho pozdních let. Alchymická tradice mu umožnila spojit osobní prožitky a vhledy z „sestupu do nevědomí“ s objektivními materiály a historickými kořeny evropského duchovního vývoje. Psychologie nevědomých procesů, i když mladá, odhalila důležité skutečnosti, jako je protikladnost struktury psyché, která je společná všem přirozeným procesům. Tyto energetické fenomény vycházejí z napětí protikladů, což má zásadní význam pro psychologii, neboť vědomí se často zdráhá uznat protikladnost svého pozadí, i když z ní čerpá energii. Psychologie teprve začíná chápat, že alchymická filosofie přírody se zabývá protiklady a jejich sjednocením, přičemž užívá symbolickou terminologii podobnou snům, které se často dotýkají protikladnosti. Vědomí usiluje o jasnost a rozhodnost, ale musí se neustále osvobozovat od opačných tendencí, které zůstávají v nevědomí. Alchymisté většinou netušili, že odhalují psychické struktury, neboť se domnívali, že vysvětlují látkové proměny. Tímto způsobem alchymie získává význam pro psychology, neboť odhaluje skryté procesy psyché, které by se člověk vědomě styděl přiznat.

Se sourozenci si člověk spojuje představu hlubokého spojenectví i rivality. V překvapivém kontrastu s každodenními zkušenostmi se však v psychoanalýze tomuto tématu věnovala až do osmdesátých let minulého století mizivá pozornost a i dnes k tématu existuje jen málo odborných publikací. Vztah se sourozenci však v lidském životě bývá ten nejdelší a v celém svém trvání je zdrojem mnoha vztahových zkušeností. Autor tak kromě vertikálního rozměru rodinných vztahů (s rodiči) navrhuje všímat si i horizontální roviny (se sourozenci) a dokládá existenci tzv. horizontálního přenosu. Popisuje, jak je téma sourozenců pojímáno v individuální, rodinné i skupinové psychoterapii dětí i dospělých. Odhaluje, jak nedostatky na rodičovské a párové rovině vedou k destrukci vztahů mezi sourozenci, a naopak jak osvobozování od rodičovských projekcí ve středním věku může být spojeno s rostoucí sourozeneckou blízkostí. Kniha obsahuje příklady z každodenního života i četné kazuistiky a navrhuje, jak by měla vypadat dobrá psychoterapeutická praxe zahrnující sourozeneckou dynamiku.

Kniha Já a obranné mechanismy patří bezesporu ke klasickým, základním psychoanalytickým textům. Anna Freud, dcera Sigmunda Freuda, zde zřetelně ukazuje, že psychoanalýza se nezabývá výhradně lidským nevědomím. Dokládá, že ve skutečnosti bylo vždy předmětem zájmu psychoanalýzy Já a jeho poruchy - přičemž zabývání se nevědomím sloužilo obnově Já a jeho funkcí. Autorka se v této knize věnuje specifickému problému - prostředkům, kterými se Já brání nelibým stavům a úzkosti, a kterými se pokouší zvládat impulzivní jednání, afekty a pudové nároky.

Pokračování úspěšné knihy Děti potřebují hranice Inspirováni touto knihou kladli čtenáři autorovi během seminářů množství dotazů, jež se dotýkaly témat, která zůstala v předchozí knize spíše na okraji. Autor se proto v knize Rodiče určují hranice věnuje podrobně otázkám jako: Je možné vychovávat partnersky a být přitom pro dítě autoritou? Jaké jsou rozdíly mezi důsledností a trestem? Jak dítě ovlivňuje rozdílný rodičovský styl otce a matky? Porozumí menší děti smyslu hranic? Jak řešit situace, ve kterých jsou děti vystaveny hraničním prožitkům, které je ponižují? Jak zacházet s tématy nemoci a smrti, aby děti nebyly přetěžovány? Autor uvádí také případy ze své praxe, komentuje je, rozebírá možné přístupy rodičů a nabízí východiska.

Populární a přitom seriózní přehled psychosomatiky zahrnuje všechny důležité orgány a jejich nejčastější psychosomatická onemocnění. Po krátkém úvodu, který se zabývá dějinami a vymezením psychosomatiky, se autoi soustřeďují na tělesné poruchy bez zjevných organických příčin (somatoformní a disociativní poruchy) a na tělesné poruchy s psychologickými faktory (psychosomatické poruchy v užším smyslu). Popisují řadu somatoformních a psychosomatických poruch podle různých orgánových oblastí – srdce, krevní tlak, dýchání, žaludek, střeva, kůže, ženské orgány, uši, krk, nos, hlas, oči, zuby, pohybové ústrojí. Součástí každé kapitoly jsou kromě kazuistické demonstrace také psychosomatické koncepty, dotýkající se jak psychologických faktorů dané oblasti, tak praktických terapeutických postupů.

Tam, kde je světlo, je i stín. V Jungově individuaci jde o protiklad s personou – tou stránkou, kterou rádi stavíme na odiv a jejíž prostřednictvím prezentujeme svou bezúhonnost. Čím vyhraněnější persona, tím větší přetvářka a tím více potlačený stín. Stín ale nemusí znamenat vyložené zlo, nýbrž častěji prostě něco, co je méněcenné a nedokonalé. Ten, kdo si neuvědomuje vlastní stín, ho často promítá na druhé – třeba na cizince. Integrovat vlastní stín znamená překonat úzkost a paradoxně jí odebrat sílu. Znamená to přijmout vlastní životnost, stát se realističtějším a méně narcistickým. Verena Kastová existenci stínu dokládá na mýtech, pohádkách i příkladech z terapie či z každodenního života. Popisuje individuální i kolektivní stín a způsoby, jak stín přijmout. Výsledkem takového procesu je větší opravdovost, pokora i zodpovědnost za vlastní chyby.

Někteří lidé se ve svém dětství setkají s nedostatkem emocionální podpory či přímo terorem. Taková zkušenost u nich přispívá k úzkostem, pocitům viny a dalším obtížím. Černé ovce často pochybují, zda nejsou nevděčné, protože nepociťují lásku k rodině. Touží být uznáni a zároveň je zatěžuje pocit odpovědnosti za to, že nejsou. Kniha psychoterapeuta Petera Teuschela poskytuje řadu terapeutických doporučení pro lidi s podobnou zkušeností. Jedním z klíčových kroků je podle něj vytvoření emocionálního odstupu od rodiny a kontrola vlastních impulzů. Černé ovce se také musejí naučit soustředit na vlastní hodnoty a nezáviset na vnějším uznání. Autor mj. navrhuje „terapii řádem“ – vytváření praktického řadu, který u těchto jedinců podporuje pocit kontroly nad vlastním životem. Kniha obsahuje i mnoho kazuistik z autorovy terapeutické praxe. Je určena pro psychoterapeuty, ale i klienty s tímto druhem obtíží.

První díl antologie nastiňuje stav filosofie, přírodovědy, lékařství a jejich souvislostí koncem 18. století a tehdy nové objevy a teorie. Protože lékařství vycházelo do značné míry z filosofie přírody, předestírá tento svazek – po kapitole o filosofickém založení medicíny – zejména novou filosofii přírody, víceméně schellingovskou. Předložení autoři nejen kritizují moderní pojetí přírodovědy, ale také navrhují jiná vysvětlení. Tato vize oživeného a propojeného světa je však přínosná a inspirativní i dnes, v době, kdy si stále více, ba osudově uvědomujeme své sepětí s celou přírodou, kterou už nevidíme jako předmět k užívání, ale vpravdě jako organický celek. Podobně i medicína dnes míří k celostnímu pojetí, a to nejen v psychosomatice, jež se postupně etabluje na západních universitách. Ohlédnutí za „romantickou medicínou“ můžeme tudíž chápat nejen jako splátku historického dluhu, ale též jako výzvu k novému promýšlení otázek, jež dosud zůstávají otevřeny.

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejvýznamnějších myslitelů Evropy, byl spolutvůrcem nové celostní a organické filosofie přírody. Jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 a studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé představujeme, se staly základem pro stovky myslitelů, fyziků, chemiků a lékařů v 19. století. O duši světa zkoumá příčiny přírodních jevů a na základě pozorování, empirických zkušeností a teoretických poznatků soudobých věd hledá organizující princip spojující anorganickou a organickou říši. Uvažuje o dvou protikladných vesmírných silách – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru jako formami realizace pozorovaných sil: světla a tíže. Dvojice protikladů má základ v původní jednotě. Schelling se věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemickým proměnám, zkoumá děje v rostlinné a živočišné říši, kde vládnou dva principy (iritabilita a senzibilita), jejichž interakce vytváří dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v níž spočívá život. Autorův přístup ukazuje citlivé vnímání oživenosti vesmírného organismu a polemizuje s mechanistickým chápáním přírodních zákonů. V Příloze čtenář nalezne menší články o fyzice z té doby, zkoumá vztahy planet, komet a měsíců, sklon zemské osy a ušlechtilé kovy z celostního pohledu.

Karl Spitteler (1845–1924), jediný švýcarský laureát Nobelovy ceny za literaturu, je v Čechách neznámou postavou. Petr Babka v obsáhlém svazku představuje Spittelera ve všech žánrech. Hlavním dílem je epická skladba Prométheus a Epimétheus, která inspirovala Nietzscheho Zarathustru. Kniha obsahuje překlad všech zmínek o Spittelerovi v Nietzscheho dopisech, spolu s jeho letákem Mé styky s Nietzschem a recenzemi, což osvětluje fascinující vztah mezi těmito dvěma mysliteli. Dále je zde soubor esejů Pravda se směje, který zahrnuje 99 vtipných a kritických textů na literární, hudební i obecně lidská témata. Kromě esejů jsou zařazeny tři povídky a řada básní. Tento svazek je určen k čtení, během něhož se odhaluje autorův život, proložený subjektivními úvody a dodatky překladatele, který se podělí o svůj výběr textů. Překladatel také čtenáře uvede do svého světa a připomíná nadčasovost Spittelerových myšlenek. Kniha objevuje pro českou kulturu opomíjeného autora velké výrazové síly a přináší první český překlad Prométhea a Epiméthea, o němž Romain Rolland prohlásil, že jeho překlad do francouzštiny bude největším darem francouzskému národu.

Téma transgeneračního přenosu se v moderní době začalo šířeji řešit v souvislosti s výskytem symptomů traumatu u netraumatizovaných potomků obětí holocaustu. Předci však hráli významnou úlohu už v prastarých či „primitivních“ kulturách. Roli předků v prožívání jednotlivce dosud zpracovala i řada psychoterapeutických škol (Freud, Jung, Boszormenyi-Nagy, koncept genosociogramu atd.). Různé poznatky týkající se vlivu předků na náš život nakonec vedly k jisté rehabilitaci Lamarckovy evoluční teorie a vytvoření konceptu epigenetiky, jež studuje změny ve fungování genů na základě prožitků daného jedince. Tím vším se zabývá autor knihy Tajemství předků a za pomoci mnoha kazuistik z vlastní praxe rozebírá témata jako rodinná tabu, role, legendy, traumata, zdroje, vztahy k riziku, vazby nebo přivlastňování a vylučování některých členů rodiny. Nabízí také způsoby, jak s transgeneračním přenosem pracovat v rámci psychoterapie i vlastního života. Kniha je psána pro všechny, kteří chtějí získat široce pojatý přehled o tomto fascinujícím tématu.