Petr Babka Knihy

Rukopis slavné Červené knihy vázaný v kůži pojmenovaný autorem původně Liber Novus ležel od smrti C. G. Junga v trezoru jedné švýcarské banky. Jungova rodina považovala zápisky za příliš intimní a fantastické, bála se kompromitace a odmítala jakékoli návrhy na zveřejnění. Teprve v roce 2000 se britskému historikovi lékařství Sonu Shamdasanimu podařilo domluvit se s dědici pořízení faksimile původního Jungova rukopisu a jeho vydání. Od prvního vydání v angličtině, němčině a češtině kniha zaznamenala celosvětový úspěch a řadu vydání v mnoha jazycích. Stejně populární jako velkoformátová kniha v podobě středověkého foliantu s Jungovými vlastnoručními kresbami je ve světě její čtenářská edice, která obsahuje pouze text bez grafického doprovodu, který ovšem o to víc vyniká svou profétickou silou obraznosti a jazykové barevnosti. „Kniha, která představuje zásadní přínos k porozumění kulturní historie dvacátého století.“ Magdaléna Platzová, Respekt „Nakladatelství Portál provedlo monumentální čin. Do češtiny – jako do druhého překladového jazyka na světě – převedlo faksimile a bohatě komentované vydání Jungovy Červené knihy.“ Stanislav Komárek, Lidové noviny

Domněnku, že se Jung jako vědec věnoval pouze druhé polovině lidského života, vyvrací soubor jeho prací na téma osobnostního vývoje. Zde se autor zabývá dětskou psychologií, výchovou a individuací. Jako podstatnou pro proces dětského zrání vnímá psychologii rodičů a vychovatelů. Neuspokojivý vztah rodičů proto může u dítěte zapříčinit psychickou poruchu. Schopnost dospělého stát se sebou samým je jakousi obdobou dozrávání dítěte a jedno na druhé intenzivně působí – proto je třeba, aby rodiče i učitelé rozvíjeli vlastní osobnost. Jak Jung trefně podotýká: „Nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežitý život rodičů.“

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka…

Marie-Louise von Franz (1915–1998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor „popsat či zformulovat religiózní prožitek – nebo, psychologicky řečeno – bezprostřední zkušenost nevědomí“.

Podle výzkumů se narcismus vyskytuje především mezi muži. Některé studie rovněž ukázaly, že od osmdesátých let dochází k jakési epidemii narcismu, kterou lze odvodit ze změn ve výchovném stylu rodičů. Empatie neschopní narcisté se lépe prosazují, bývají sebevědomí, pracovně úspěšní a charismatičtí. Pro lidi ve svém okolí jsou ovšem pohromou a nezřídka své blízké nestoudně využívají. Narcismus je však zároveň vězením i pro jeho nositele, který selhává ve vztazích, nedokáže vnímat vlastní slabost a chybí mu sebepřesah. Autor knihy vychází z nejnovějších vědeckých poznatků a ilustruje svůj popis narcistické poruchy osobnosti na řadě kazuistik z vlastní praxe. Ukazuje také narcistovu cestu ke svobodě – zejména skrze opravdovou lásku. Srozumitelná, příklady doplněná a vědecky podložená kniha je doplněna diagnostickými kritérii narcistické poruchy a v psychiatrii užívaným testem narcistických rysů.

Ve druhé části svého velkolepého díla C. G. Jung pokračuje v líčení stěžejních alchymických symbolů (král a královna, Adam a Eva...) a odpovídajících stavů v duševní realitě člověka. Setkáváme se zde s konečnými procesy proměny a jednotlivými stupni konjunkce, které jdou ruku v ruce se sebepoznáváním, odhalováním projekcí a morální reintegrací. „Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou „prací“ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů. Charakteristické je, že protiklady se nechápou jen jako fyzické elementy v přirozeném nepřátelství, ale zároveň jako morální konflikt. Předmět snažení je pro alchymistu vně i v nitru, fyzicky i psychicky, takže se dílo prostírá prakticky na celou přírodu. Jeho cíl tkví v symbolu, který má empirický a zároveň transcendentální aspekt.“

V rámci rozsáhlé tvorby C. G. Junga je třísvazkové „Mysterium Coniunctionis“ klíčovým dílem jeho pozdních let. Alchymická tradice mu umožnila spojit osobní prožitky a vhledy z „sestupu do nevědomí“ s objektivními materiály a historickými kořeny evropského duchovního vývoje. Psychologie nevědomých procesů, i když mladá, odhalila důležité skutečnosti, jako je protikladnost struktury psyché, která je společná všem přirozeným procesům. Tyto energetické fenomény vycházejí z napětí protikladů, což má zásadní význam pro psychologii, neboť vědomí se často zdráhá uznat protikladnost svého pozadí, i když z ní čerpá energii. Psychologie teprve začíná chápat, že alchymická filosofie přírody se zabývá protiklady a jejich sjednocením, přičemž užívá symbolickou terminologii podobnou snům, které se často dotýkají protikladnosti. Vědomí usiluje o jasnost a rozhodnost, ale musí se neustále osvobozovat od opačných tendencí, které zůstávají v nevědomí. Alchymisté většinou netušili, že odhalují psychické struktury, neboť se domnívali, že vysvětlují látkové proměny. Tímto způsobem alchymie získává význam pro psychology, neboť odhaluje skryté procesy psyché, které by se člověk vědomě styděl přiznat.

Významnou součástí Freudovy práce, s jejíž pomocí si ujasňoval své základní teorie, byly popisy jeho klinických případů – kazuistiky jeho pacientů. Ty představují fascinující možnost podívat se na to, jak probíhala Freudova každodenní sezení. V předkládaném výboru představujeme kazuistiky Krysího muže a Vlčího muže. Krysí muž shrnuje jeden z prvních popisů celé psychoanalytické léčby, klinické detaily i vnitřní svět pacienta. Ilustruje konflikt mezi touhou po lásce otce a zápasem s ním, mezi láskou a nenávistí a přemístění nenávistných pocitů do nutkavých příznaků. Naproti tomu Vlčí muž osvětluje záhadu psychosexuality, obsahující fantazie kastrace, primární scény a svedení. Freud v této kazuistice předkládá myšlenku zpětného přepracování traumatické zkušenosti, dodatečného proměňování vzpomínek a fantazií. Kazuistika Krysího muže je doplněna o rozsáhlé Freudovy poznámky, které si dělal bezprostředně po každém sezení. Ty se našly v jeho pozůstalosti a nebyly dosud česky publikovány. Jsou ale skvělým dokladem toho, jak Freud klinicky pozoroval a přemýšlel.Při četbě Freudových případových studií se ukazuje nejen to, že Freud byl schopen mistrovsky analyzovat lidské nitro a promluvit o vytěsněných stránkách lidské duše, ale i to, že jeho výpovědi mají vysokou literární úroveň.

Téma transgeneračního přenosu se v moderní době začalo šířeji řešit v souvislosti s výskytem symptomů traumatu u netraumatizovaných potomků obětí holocaustu. Předci však hráli významnou úlohu už v prastarých či „primitivních“ kulturách. Roli předků v prožívání jednotlivce dosud zpracovala i řada psychoterapeutických škol (Freud, Jung, Boszormenyi-Nagy, koncept genosociogramu atd.). Různé poznatky týkající se vlivu předků na náš život nakonec vedly k jisté rehabilitaci Lamarckovy evoluční teorie a vytvoření konceptu epigenetiky, jež studuje změny ve fungování genů na základě prožitků daného jedince. Tím vším se zabývá autor knihy Tajemství předků a za pomoci mnoha kazuistik z vlastní praxe rozebírá témata jako rodinná tabu, role, legendy, traumata, zdroje, vztahy k riziku, vazby nebo přivlastňování a vylučování některých členů rodiny. Nabízí také způsoby, jak s transgeneračním přenosem pracovat v rámci psychoterapie i vlastního života. Kniha je psána pro všechny, kteří chtějí získat široce pojatý přehled o tomto fascinujícím tématu.

Přes 200 samostatných hesel. Na tomto svého druhu jedinečném lexikonu, který byl v krátké době přeložen do několika světových jazyků, se podílela řada odborníků z různých zemí. Více než dvě stě hesel otevírá nový pohled na dějiny, jednotlivá témata i protagonisty alchymie a hermetických věd od jejich vzniku až po novověk. Prvně tak laičtí i odborní zájemci o toto pozoruhodné, leč těžko přehlédnutelné pole lidského vědění a imaginace mají k dispozici spolehlivý zdroj komplexních informací. Kniha, která se v zahraničí dočkala vřelého přijetí u čtenářů i odborných recenzentů, je doprovázena četnými ilustracemi, hesla jsou doplněna podrobnými odkazy na související literaturu. Česká verze lexikonu je nově aktualizována a dále doplněna o postavy, motivy a díla doplněna o postavy, motivy a díla významná pro české prostředí. Text revidoval a doplnil znalec dějin alchymického myšlení, prof. Vladimír Karpenko z Přírodovědecké fakulty UK.