George Novak má čím dál zamotanější hlavu i život. Nahlédl pod pokličku tajné služby a najednou to, co bylo zřejmé, se zdá nemožné, anebo naopak. Komu se dá věřit, a komu ne? Kde se u Devíti draků vzala jeptiška a co se skrývá v té nejmenší matrjošce? Snad odpověď na všechny Georgeovy otázky? V románu Tak nemožně zřejmé, závěrečném dílu trilogie Opravář osudů se některé osudy uzavřou, některé zápletky rozuzlí, ale pro ty, kdo se vždycky ptají A co bylo dál? zůstane spousta prostoru k přemýšlení.
Fulghumovské eseje tak, jak je známe a máme rádi. Ohňostroj vtipu i moudrá zamyšlení. Autor bere čtenáře za ruku a vede ho na dobrodružnou výpravu, ukazuje mu svět novýma očima a poodhaluje něco ze svého procesu uvažování i tvorby. Na jaké židli Fulghum nejraději sedává? O čem si povídá se starou indiánkou? Proč se pořád vrací do Česka? To vše, a ještě mnohem víc se dozvíte v nové knize esejů Roberta Fulghuma.
Opravář osudů George Novak žije šťastným životem – má svou přítelkyni Luci Milenu i kamarády v hostinci U Devíti draků a jedné ovce, takže si na nudu rozhodně nemůže stěžovat. Na čistém nebi se ale začnou objevovat mráčky – Luci Milena má jiné představy o životě než George a tráví s ním čím dál méně času. Vtom se však objeví staří známí a rozehrají s Georgem hru, jakou by nečekal. To vše za zvuků kopyt kavalérie, dunění kanonů a drnkání ukulele. Vítejte U Devíti draků a jedné ovce!
George Novak přijede do Prahy, aby pátral po svých českých kořenech. Nakonec ale zjistí, že vlastně hledá odpověď na jinou otázku: Kdo jsem? Kdo si myslím, že jsem? A kdo je Vera, sousedka a přítelkyně plná pochopení, ale i tajemství? Georgeovi v jeho hledání nejvíc pomáhají nová setkání – s trochu záhadnou mladou ženou Luci Milenou nebo s bytostí, která mu předloží naprosto nečekanou nabídku. V hospodě U Devíti draků a ovce, místě pro rozhovory, otázky a odpovědi přímo stvořeném, najde pak nejedna zápletka rozřešení.
Robert Fulghum tak, jak ho známe a máme rádi. Je čím dál starší, moudřejší, ale smysl pro humor ani v nejmenším neztrácí. Utvrdí vás v tom, že je každý den plný zázraků, které člověk vidí jen, když chodí po světě s otevřenýma očima i srdcem. Navrch se dozvíte spoustu nových věcí o strakách, historii Santa Fe, keramice i tělesných pochodech. A už jste někdy tančili s orangutankou?
Zápisky o argentinském tangu zhotovené seňorem donem Robertem Juanem Carlosem Fuljumerem y Suipacha.
Jakmile jednou propadnete tangu, jste lapeni na celý život. Robert Fulghum ten pohlcující pocit zná. Aby svému osudu šel ještě více naproti, vydává se do země tangu zaslíbené: nasedá na loď, která při obeplouvání Jižní Ameriky ztroskotá, cestuje po Argentině vlakem s domorodci, je na ulici přepaden a okraden, málem přijde o život při silné vichřici, chodí na hodiny provazochodectví, s chutí jí, pije a seznamuje se, přemýšlí o argentinských dějinách, diktatuře, ekonomice, kultuře a mentalitě. Ale především: tancuje, tancuje, neustále tancuje. Tancuje i po svém návratu do Spojených států, možná tancuje i právě teď.
Jak totiž říká sám autor: „Když se vědci zabývali prevencí stařecké demence a Alzheimerovy choroby, zjistili, že ze všemožných aktivit je nejpřínosnější společenský tanec. Nebezpečí mentální atrofie může být až o 76 procent nižší, pokud se dotyčný občas naučí nový tanec a pokud často tancuje. Proč? Protože při tanci se zapojují mozek, tělo a procesy hudební i emoční. Podstatou je to, že se musíte ve zlomku vteřiny rozhodovat a využívat veškeré schopnosti. Když tedy lidi říkají: ,Tango? Ve tvém věku? Nezbláznil ses?‘ tak já odpovídám: ,Nezbláznil, a ani to nemám v úmyslu.‘ Věřím v tancování. Tancovat budu až do konce svých dní.“
Knižní rozhovor s Robertem Fulghumem přináší moudré, ale zároveň zábavné ohlédnutí za jeho životem a profesní dráhou, která je skutečně ohromující. Byl kopáčem, kovbojem, vyhazovačem, učitelem, zpěvákem, malířem, pastorem. Prodal na čtrnáct milionů svých knih, které vyšly ve 104 zemích světa. Za poslední roky, kdy v Česku trávil dost času, se s ním novinář a spisovatel David Laňka sešel několikrát. Napovídali toho dost o Americe, o psaní, o životě. Na každou otázku, byť sebezáludnější, přitom Robert Fulghum dokázal jasně, obsažně a přitom humorně odpovědět. Fulghum sám říká, že když se mu v knize jiného autora něco líbí, zaškrtne si to žlutou fixou. Můžete to zkusit s touto knihou. Fulghumova slova by se v podstatě dala rovnou sázet žlutým písmem. Knižní rozhovor je doplněn bezmála stovkou Fulghumových citátů.
Knihu Fulghumových úvah a vyprávění stačila krátce před svou smrtí sestavit autorova dvorní redaktorka Eva Slámová. Zadání pro výbor z autorových krátkých textů znělo takto: má to být knížka speciálně pro českého čtenáře a jeho českou mentalitu (v této podobě v angličtině nevyjde). Hned první text tedy pojednává o tom, jak slavný spisovatel čůrá komusi na plot. Fulghum se věnuje svým obvyklým tematickým okruhům, zejména pozorování svých bližních (zvlášť ho zajímají děti a jejich rodiče) i sebe sama, a filosofickým důsledkům běžných, každodenních činností (třeba praní prádla a čištění zubů). Fulghumův živočichopis v krystalické podobě.
Po románovém projektu Třetí přání, pentalogii, jež vychází letos také konečně v USA, a poslední knize esejí Co jsem to proboha udělal? Robert Fulghum absolvoval několikaměsíční taneční školu tanga přímo v Argentině, vrátil se do Seattlu, kde organizoval různé taneční akce točící se opět kolem tanga, např. Tango kabaret, kde dělal moderátora, a přelom roku strávil na Bali v doprovodu tanečnice tanga. A celou tu dobu mu v hlavě zrála kniha. V Seattlu se nachází tančírna Století (Century Ballroom), která slouží jako pevný bod, nebo pevný parket, kolem něhož se točí jednotlivé příběhy jako na kolotoči. Fulghum ve všech povídkách zkoumá potřebu člověka reagovat fyzicky na hudbu.
První česko-anglické dvojjazyčné vydání z Roberta Fulghuma. Do knihy, která by měla sloužit jak Fulghumovým fanouškům, tak žákům angličtiny, byly vybrány eseje a příběhy z celého díla oblíbeného amerického spisovatele, jež u nás vychází od roku 1992 v překladu Jiřího Hrubého. Prvně si tak čtenáři budou moci vychutnat vypravěčský dar Roberta Fulghuma i v originále, a konečně posoudit, zda má pravdu, když při každé své návštěvě Prahy tvrdí, že jeho překladatel je lepší spisovatel než on.
