Immanuel Kant byl klíčovou postavou osvícenství, jehož filozofické dílo zásadně přetvořilo moderní myšlení. Zkoumal samotné hranice lidského poznání a navrhoval, že pochopení toho, jak myslíme, nám umožňuje klást smysluplné otázky o povaze reality. Kant se snažil překlenout propast mezi racionalismem a empirismem, argumentoval, že rozumu bez zkušenosti jsou vlastní iluze, zatímco zkušenost bez struktury rozumu zůstává subjektivní. Jeho práce položila základy pro rozsáhlé debaty v metafyzice, etice a estetice a jeho odkaz dodnes ovlivňuje hlavní proudy filozofie.
Vedle svých obsáhlých spisů k teoretické a morální filosofii a k estetice je Kant autorem řady drobnějších studií, v nichž reaguje takříkajíc na dobovou objednávku. Předložený výbor obsahuje studie Co je osvícenství, Idea obecných dějin ve světoobčanském smyslu, Domnělý začátek lidských dějin, Konec všech věcí, O domnělém právu lhát z lásky k bližnímu. Výbor uzavírá text O radikálním zlu v lidské přirozenosti.
Autor v knize představuje neobyčejně jasně a precizně Kantovu odpověď na otázku "Jak jsou možné syntetické soudy a priori?", na jejímž úspěšném zodpovězení závisí nejen úspěšnost projektu Kritiky čistého rozumu, ale celého Kantova založení filozofie, jež je v Kritice čistého rozumu provedeno. Patzigova studie jakožto optimální úvod do jinak obtížně proniknutelné problematiky Kritiky čistého rozumu tak zároveň představuje i úvod do celé problematiky Kantovy filozofie. Pro jasnost a neotřelost jejích tezí mohou Patzigovu studii ocenit jak ti, kdo se s Kantovou filozofií teprve seznamují, tak i ti, kdo si o ní již utvořili pojem.
Klasické dílo z r. 1783 ozřejmuje analytickým způsobem obsah autorovy Kritiky čistého rozumu, zpracované syntetickou metodou. Jsou v něm podrobeny rozboru podmínky našeho možného poznání. Kant pátrá po charakteru poznatků v dosavadních vědách a vytváří ideu nové vědy vížící se k subjektu. Tento druhý český překlad spisu je moderně uzpůsoben (terminologicky, lexikálně, stylisticky), aniž se vzdaluje syntaxi Kantově.
Jako se Kritika čistého rozumu (1781, 17872) podle Kanta týkala rozumu ve vztahu k přírodě, zabývá se Kritika praktického rozumu (1788) rozumem ve vztahu k druhé předmětné oblasti, totiž k oblasti svobody. Představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona známou již ze Základů metafyziky mravů (1785). Obsahuje však rovněž Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Zatímco pojmy Boha a nesmrtelnosti duše zůstávají jakožto pouhé ideje na poli teoretického rozumu bez opory, získávají skrze pojem svobody prokázaný existencí morálního zákona „stálost a objektivní realitu, tj. jejich možnost je dokazována tím, že svoboda je skutečná, neboť tato idea se vyjevuje prostřednictvím morálního zákona“. Kritika praktického rozumu takto předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu.
Jedná se o první verzi úvodu do kritiky soudnosti z r. 1790, která nikdyza Kantova života nevyšla. Autor se v ní opírá o analýzu soudnosti a odhaluje její specifický apriorní normativ, jenž identifikuje v principu účelnosti. První verze úvodu na rozdíl od verze napsané pro druhé vydání třetí kritiky v r. 1793 tematizuje navíc specificky filozofickou problematiku, totiž problém filozofie jako systému.
Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovujenejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí opravené vydánípřekladu L. Menzela.
Kantův spis Pozorování citu krásna a vznešena z roku 1764 má v celku jeho díla zvláštní postavení. Jedná se o dílo předznamenávající svým tématem Kritiku soudnosti (1790), přitom patří ještě do Kantova předkritického období. Nadto jde o dílo populární, určené širší veřejnosti. Kant zde předkládá filosofická pozorování a formuluje hypotézy principů působících za jevy, jež pak ověřuje na pozorovaném materiálu. Vlastním tématem díla jsou vyšší či jemnější pocity (prožitky a požitky), jejichž základ Kant spatřuje v kombinaci pocitů krásna a vznešena, pro něž má člověk cit. Kant zároveň zkoumá jejich působení v morálce, u lidí rozdílných temperamentů, ve vztahu mužů a žen a v charakterech národů. V tomto smyslu jde o dílo podnětné nejen pro filosofy.
Ve svém stěžejním díle, Kritice čistého rozumu (1781, 1787², česky 1930, 2001, 2020), vykládá Kant podmínky možnosti poznání a stanovuje jeho možný rozsah. Do tohoto rozsahu patřil dříve též Bůh, duše a celek světa, jimiž se zabývaly příslušné obory metafyziky. Podle Kanta se Bůh, duše a celek světa nacházejí mimo hranice možného poznání, v rámci poznání však mají nezbytnou funkci regulativních idejí rozumu. Jedná se o základní spis moderní filosofie. Předložený svazek je upraveným vydáním českého překladu spisu z roku 2020. Obsahuje kompletní text druhého vydání spisu včetně všech pasáží z prvního vydání, které Kant do druhého vydání nepřevzal. Do svazku byly rovněž zařazeny Kantovy rukopisné poznámky z jeho příručního exempláře prvního vydání Kritiky čistého rozumu.
Významné dílo zakladatele německé klasické filozofie, které vymezuje zákon mravního povědomí – kategorický imperativ.
V době, kdy text vyšel, byl již Kant proslulým filosofem, autorem trojice svých „Kritik“ (1781, 1788, 1790). V Kritice čistého rozumu shrnuje podstatu lidského tázání do tří otázek: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co smím doufat? Jsou-li Kantovy tři Kritiky pokusem o odpověď především na první dvě z těchto otázek, je jeho spis o náboženství jeho odpovědí na otázku třetí. Výchozím bodem jeho úvah se zde stává otázka původu zla a vztah dobrého a zlého principu v člověku. Kantovo dílo mělo velký význam pro vývoj novověké filosofie náboženství. Lze je považovat jednak za vyvrcholení první fáze vývoje osvícenské filosofie náboženství, jednak ale i za jakousi „výhybku“, jež vlivem Kantova kriticismu (jeho tzv. „kopernikánského obratu“) dala dalšímu vývoji filosofie náboženství od 19. století až do naší doby zcela nový směr.
