Immanuel Kant
22. duben 1724 – 12. únor 1804
Immanuel Kant (22.4.1724 – 12.2.1804) byl pruským filozofem, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, posledního z představitelů osvícenství, který ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století.
Celý svůj život prožil Kant v Královci ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad). Od roku 1740 studoval ve svém rodném městě na univerzitě, kde se stal roku 1755 docentem a roku 1770 profesorem. Logiku a metafyziku přednášel do roku 1797.
Byl synem pietistické křesťanky a řemenáře. Měl deformované tělo a byl zastáncem tvrdé pruské disciplíny. Vypracoval si velmi striktní denní režim, který s minutovou přesností dodržoval. Jako přednášející privátní docent a profesor byl velmi vyhledávaný. Jeho přednášky prý byly momentálním filosofováním – o cizích zemí mluvil, jako by je skutečně navštívil... atp. Nikdy se neoženil. Stal se velmi populárním nejen v Královci mezi studenty a obyvateli, ale i u pruského vladaře, se kterým si dokonce i neosobně dopisoval. Kant měl rád návštěvy, ale vždy jen ve vymezený čas pro ně jím určený, jako společník byl velice zábavný a bystrý. Také obdivoval Rousseaua, říká se, že se naň výjimečně rozhněval, a to při jedné ze svých pravidelných procházek, když četl jeho dílo Emil čili o výchově – tato kniha se mu líbila, nicméně si začten prodloužil o několik minut procházku. Dodnes existuje tzv. Filosofova cesta – cesta po níž se Kant pravidelně procházel.
Své první práce psal latinsky. Jeho hlavní práce (Kritika čistého rozumu) je psaná již německy, její sloh ale trpí stále ještě Kantovým latinským způsobem myšlení. V Kritice čistého rozumu v podstatě vytváří moderní německý filozofický jazyk. Proto se může Kritika čistého rozumu zdát mnohému čtenáři jako neobyčejně obtížná a složitá. Nícméně je dodnes považována za jedno z největších děl filosofické literatury vůbec. Zde v podstatě, v 2. polovině 18. století, vzniká moderní filozofická epistemologie. (Teorie poznání.) Toto stilisticky obtížné dílo je však hodnotově velmi kvalitní a propracované do nejmenších detailů. Toho si byl vědom a proto dovypracovával tzv. prolegomena ke snadnějšímu pochopení. Odmítá tzv. „dogmatický Idealismus“ svých předchůdců, tedy „metafyziku“ Wolffovu, a v osvícenské tradici vytváří svou „kritickou filozofii“, kterou chápe jako kritiku myšlení vůbec za účelem vymítání pověr (Aberglaube), předsudků a nevázanosti nekontrolovatelného „filozofování“. Těmito filosofickými předpoklady je charakterizován i jeho pracovní vztah k idealistickému mysliteli Fichtemu. Jako nesmlouvavý perfekcionista a filosof se stal v Královci „atrakcí“, na kterou byli obyvatelé velice hrdi i po jeho smrti (Královec se jím značně proslavil). Jeho konec byl velmi smutný, neboť ke konci svého života má tato velká postava problémy sestrojit i jednoduchou větu. Bývá s Aristotelem a Hegelem jistými kruhy řazen k největším filosofům dějin.