Jakub Šedivý Knihy

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, které zkoumají úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v letech 1930–1946 a sleduje třicetiletou tatarskou ženu Zulejku, která žije obyčejným životem v zapadlé vesničce, tak jako její matka a babička. Její život se mění, když je její muž Murtaza zastřelen při potyčce s rudým komisařem a ona je spolu s dalšími kulaky poslána na Sibiř. Stýská se jí po minulém, i když těžkém životě. Na strastiplné cestě do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V pracovním táboře, kde se rodí její syn Jusuf, se snaží přežít drsné podmínky gulagu. Její syn jí dodává sílu a naději. Pracovní tábor se rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové a křesťané – musí každý den bojovat o přežití v kruté sibiřské přírodě. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý Jusuf pokouší utéct z tábora. Příběh je o přežití v těžké době a o probouzení hlavní hrdinky k poznání sebe sama. Dílo se stalo literární událostí v Rusku i v zahraničí a bylo přeloženo do čtyřiadvaceti jazyků.

Kniha představuje výbor z tvorby pěti ruských autorů, kteří se hlásili k takzvané skupině činari. Ta se začala postupně formovat na konci druhého desetiletí 20. století v tehdy ještě předrevolučním carském Rusku. V textech jednotlivých členů činarů – filozofů Druskina a Lipavského a básníků Charmse, Olejnikova a Vveděnského se díky jejich nesčetným rozhovorům a diskusím na nejrůznější, především však literární témata objevují vzájemné vlivy a mnohé společné náměty. Tyto texty však jejich autoři mohli sotva představit veřejnosti – většinu z nich totiž četli převážně na setkáních v bytech Lipavského a Druskina, neboť publikování jim bylo v tehdejším stalinském Sovětském svazu znemožněno.

Krátkou novelu Moje zápisky, jejíž vydání bylo v Sovětském svazu až do nástupu perestrojky zakázáno, pokládal L. Andrejev za své nejzdařilejší dílo. Novela byla původně zamýšlena jako pokračování dramatu Sáva, její hrdina se však nakonec stal jeho přímým protikladem a samotný text ostrým útokem proti ideji Lva Tolstého „o neprotivení se zlu násilím“. Moje zápisky vzbudily po svém vydání značný, vesměs však kritický ohlas. Vypravěčem je vězeň odsouzený za hrůzný čin k doživotnímu vězení, a proto se právě zde snaží nalézt smysl svého života; není-li možné změnit vnější svět, je třeba najít vlastní svobodu a tu nachází právě ve vězeňském životě – v jeho řádu.

Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy žije Jakob Ivanovič Bach, učitel němčiny, jehož život je monotónní a nezajímavý. To se změní, když ho statkář Grimm požádá, aby učil jeho dceru Kláru. Lekce probíhají za zvláštních okolností, neboť Kláře je zakázáno se dívat na cizí muže, a tak se skrývá za paravánem. Její tichý hlas brzy naplní Bachův život a Klára se snaží o sblížení prostřednictvím knih a důvěrných dopisů. Jak týdny plynou, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však čelí narůstajícímu chaosu spojenému s nástupem bolševiků, což přiměje Bacha čelit těžkým zkouškám a vyvinout se v silnou osobnost. Autorka, Guzel Jachina, se ve svém druhém románu vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus ustupoval masovému násilí. Zatímco v debutu zkoumala Sibiř a tatarskou kulturu, v tomto díle se zaměřuje na folklór a životní styl povolžských Němců, který byl zničen deportacemi v roce 1941. Román získal několik literárních ocenění, včetně ruské státní ceny Velká kniha, a byl přeložen do sedmnácti jazyků.

Autor se zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska a ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu. Tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Nikolaj Berďajev napsal své eseje o ruském komunismu okolo poloviny třicátých let 20. století. Kniha vyšla poprvé anglicky v roce 1937, pak následovaly překlady do dalších západních jazyků, ruský originál byl publikován v Paříži teprve roku 1955. Berďajevova práce neztrácí svou aktuálnost a dnešní čtenář si díky ní jasně uvědomí, že konstantními rysy ruského myšlení jsou fanatismus a asketismus, hluboký nihilismus, revolucionářství, dogmatický kult lidu a sen o jeho domnělém osvobození.

V roce 1920, během občanské války v Rusku, probíhala evakuace bílého Krymu. Šmeljov se však nepřipojil a zažil krutovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který na Krymu vedl revoluční výbor a nařídil zabíjení tisíců příslušníků etnických menšin a deset tisíc zajatých bělogvardějců. Mezi oběťmi byl i Šmeljovův syn Sergej, důstojník protibolševické Dobrovolnické armády. Zlomený Šmeljov v roce 1922 opustil Rusko a odešel do Paříže, kde napsal svou nejlepší autobiografickou novelu. Tato próza je nářkem nad zánikem Ruska, popisuje zpustošený Krym, mašinerii zabíjení během občanské války a nerovný boj přeživších s hladem, stejně jako umírání jeho přátel. Kniha je také obžalobou viníků katastrofy, mezi nimiž nejsou pouze krutí bolševici, ale i Evropa, která Rusko opustila napospas zkáze, zatímco sama žije v blahobytu. Mrtvé slunce symbolizuje zánik starého Ruska v kdysi krásné krymské krajině. Po svém vydání v roce 1923 vzbudila kniha velký ohlas a byla přeložena do osmi jazyků; český překlad vyšel v roce 1926 a nyní vychází v nové edici.

V románu se fascinujícím způsobem odvíjí cesta vypravěče z Moskvy do Leningradu, která se prolíná s osudy Fjodora Michajloviče Dostojevského a jeho ženy Anny Grigorjevny. Po svatbě v roce 1867 odjíždějí do Evropy, kde stráví čtyři roky plné finančních a existenčních problémů, rodinného štěstí a bouřlivých hádek. Čtenář zažívá Dostojevského žárlivost, epileptické záchvaty a komplikované vztahy s lokajmi a I. S. Turgeněvem, stejně jako jeho vášeň pro ruletu, která manželům přináší existenční potíže. Autor-vypravěč se snaží pochopit Dostojevského antisemitismus a xenofobii, zejména vůči Němcům a Polákům. Prolínají se zde dojmy vypravěče z jeho cesty s Dostojevského životem, přičemž přemýšlí o postavách Dostojevského děl a o době, ve které žije. Román končí příjezdem vypravěče do zimního Leningradu, kde se zdržuje, aby navštívil místa spojená s Dostojevským, včetně jeho posledního bydliště. Autor, Leonid Cypkin, byl obdivovatelem Dostojevského a při psaní vycházel z Deníku a Vzpomínek Anny Grigorjevny. Ačkoli se román dotýká Dostojevského biografie, je to především oslava lásky k jeho dílu a lásky Anny k jejímu muži.

Výbor obsahuje povídky a novely (Fixní idea, Život Vasilije Fivejského, Červený smích, Gubernátor, Jidáš Iškariotský, Povídka o sedmi oběšených, Satanův deník), v nichž autor klade věčné otázky lidského bytí a smrti, odsuzuje válku a usiluje o mravní čistotu a sebezdokonalení člověka.

Proslulá novela z posledního období Tolstého literární tvorby, vyznačujícího se selsky patriarchálním světovým názorem a mravoučným zaměřením, líčí tragický rozvrat měšťácké rodiny. Přísně je v novele odsuzována moderní kultura, především hudba, domněle probouzející hříšné vášně.