Jakub Šedivý Pořadí knih (chronologicky)

Vítejte v Rusku roku 2032. Na světě je mír. Rusko, Evropa, Spojené státy a Čína podepsaly úmluvu, která vylučuje útočnou jadernou válku a nepřátelství. Lidská práva nebo represe uvnitř Ruska jsou považovány za jeho vnitřní záležitost. Amerika již není nepřítelem, rétorika se zcela změnila. Číňané – „bratrští spojenci“ Ruska – provozují na věčně zmrzlé půdě Sibiře produktivní farmy. Celá země je rozdělena do „klastrů“: čím kritičtější jste k režimu, tím dále od Moskvy jste vykázáni…Společensko-politickou dystopii vydal autor v roce 2019, tedy před přímou ruskou agresí na Ukrajinu a v době, kdy nebylo ještě úplně jasné, jakým směrem se bude Rusko a celková mezinárodní situace ubírat.Autor vychází z vlastních poznatků a zkušeností z dnešního vězeňského a donucovacího systému v Rusku, místo aby jen vytvářel temně pojatou sci-fi realitu. V románu předestírá šokující, avšak neemotivní pohled na nepříliš vzdálenou možnou budoucnost Ruska, v níž není nic, co by v něm nebylo možné najít už dnes.

Povídky ruského exilového autora skládají kolážový portrét života v provinčním Rusku - jeho tragédie, frustrace, ale také okamžiky pokorné krásy a inspirace. V exilu žijící ruský spisovatel Maxim Osipov se v knize Kámen, nůžky, papír a jiné povídky představuje českému publiku vůbec poprvé. Postavám, které zde autor vytvořil, je společné téma hledání pravdy a smyslu: Jejich hledání není pokaždé úspěšné a často ani upřímné, vede však k nečekaným výsledkům. Život, který autor popisuje, je bezútěšný, temný, plný ztrát, ale přesto se v něm najde i místo pro štěstí. Texty ve sbírce jsou tragikomické, existenciální, ale také plné nadsázky a komických či bizarních postav, jejichž prostřednictvím Osipov po svém zkoumá univerzální témata, jako jsou podoby lidské osamělosti, řád a svoboda a v neposlední řadě též nevyhnutelnost smrti. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Autor se zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska a ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu. Tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Nikolaj Berďajev napsal své eseje o ruském komunismu okolo poloviny třicátých let 20. století. Kniha vyšla poprvé anglicky v roce 1937, pak následovaly překlady do dalších západních jazyků, ruský originál byl publikován v Paříži teprve roku 1955. Berďajevova práce neztrácí svou aktuálnost a dnešní čtenář si díky ní jasně uvědomí, že konstantními rysy ruského myšlení jsou fanatismus a asketismus, hluboký nihilismus, revolucionářství, dogmatický kult lidu a sen o jeho domnělém osvobození.

Výbor obsahuje povídky a novely (Fixní idea, Život Vasilije Fivejského, Červený smích, Gubernátor, Jidáš Iškariotský, Povídka o sedmi oběšených, Satanův deník), v nichž autor klade věčné otázky lidského bytí a smrti, odsuzuje válku a usiluje o mravní čistotu a sebezdokonalení člověka.

Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy žije Jakob Ivanovič Bach, učitel němčiny, jehož život je monotónní a nezajímavý. To se změní, když ho statkář Grimm požádá, aby učil jeho dceru Kláru. Lekce probíhají za zvláštních okolností, neboť Kláře je zakázáno se dívat na cizí muže, a tak se skrývá za paravánem. Její tichý hlas brzy naplní Bachův život a Klára se snaží o sblížení prostřednictvím knih a důvěrných dopisů. Jak týdny plynou, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však čelí narůstajícímu chaosu spojenému s nástupem bolševiků, což přiměje Bacha čelit těžkým zkouškám a vyvinout se v silnou osobnost. Autorka, Guzel Jachina, se ve svém druhém románu vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus ustupoval masovému násilí. Zatímco v debutu zkoumala Sibiř a tatarskou kulturu, v tomto díle se zaměřuje na folklór a životní styl povolžských Němců, který byl zničen deportacemi v roce 1941. Román získal několik literárních ocenění, včetně ruské státní ceny Velká kniha, a byl přeložen do sedmnácti jazyků.

Proslulá novela z posledního období Tolstého literární tvorby, vyznačujícího se selsky patriarchálním světovým názorem a mravoučným zaměřením, líčí tragický rozvrat měšťácké rodiny. Přísně je v novele odsuzována moderní kultura, především hudba, domněle probouzející hříšné vášně.

V roce 1920, během občanské války v Rusku, probíhala evakuace bílého Krymu. Šmeljov se však nepřipojil a zažil krutovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který na Krymu vedl revoluční výbor a nařídil zabíjení tisíců příslušníků etnických menšin a deset tisíc zajatých bělogvardějců. Mezi oběťmi byl i Šmeljovův syn Sergej, důstojník protibolševické Dobrovolnické armády. Zlomený Šmeljov v roce 1922 opustil Rusko a odešel do Paříže, kde napsal svou nejlepší autobiografickou novelu. Tato próza je nářkem nad zánikem Ruska, popisuje zpustošený Krym, mašinerii zabíjení během občanské války a nerovný boj přeživších s hladem, stejně jako umírání jeho přátel. Kniha je také obžalobou viníků katastrofy, mezi nimiž nejsou pouze krutí bolševici, ale i Evropa, která Rusko opustila napospas zkáze, zatímco sama žije v blahobytu. Mrtvé slunce symbolizuje zánik starého Ruska v kdysi krásné krymské krajině. Po svém vydání v roce 1923 vzbudila kniha velký ohlas a byla přeložena do osmi jazyků; český překlad vyšel v roce 1926 a nyní vychází v nové edici.

Debut mladé tatarské spisovatelky je napsán ve stylu klasických ruských románů, které zkoumají úděl člověka na pozadí velkých dějinných událostí. Děj se odehrává v Sovětském svazu v letech 1930–1946 a sleduje třicetiletou tatarskou ženu Zulejku, která žije obyčejným životem v zapadlé vesničce, tak jako její matka a babička. Její život se mění, když je její muž Murtaza zastřelen při potyčce s rudým komisařem a ona je spolu s dalšími kulaky poslána na Sibiř. Stýská se jí po minulém, i když těžkém životě. Na strastiplné cestě do sibiřské tajgy poznává Zulejka nové lidi a nový svět. V pracovním táboře, kde se rodí její syn Jusuf, se snaží přežít drsné podmínky gulagu. Její syn jí dodává sílu a naději. Pracovní tábor se rozrůstá a jeho obyvatelé – rolníci, kulaci, deklasovaná inteligence, kriminálníci, muslimové a křesťané – musí každý den bojovat o přežití v kruté sibiřské přírodě. Román končí v roce 1946, kdy se šestnáctiletý Jusuf pokouší utéct z tábora. Příběh je o přežití v těžké době a o probouzení hlavní hrdinky k poznání sebe sama. Dílo se stalo literární událostí v Rusku i v zahraničí a bylo přeloženo do čtyřiadvaceti jazyků.

V románu se fascinujícím způsobem odvíjí cesta vypravěče z Moskvy do Leningradu, která se prolíná s osudy Fjodora Michajloviče Dostojevského a jeho ženy Anny Grigorjevny. Po svatbě v roce 1867 odjíždějí do Evropy, kde stráví čtyři roky plné finančních a existenčních problémů, rodinného štěstí a bouřlivých hádek. Čtenář zažívá Dostojevského žárlivost, epileptické záchvaty a komplikované vztahy s lokajmi a I. S. Turgeněvem, stejně jako jeho vášeň pro ruletu, která manželům přináší existenční potíže. Autor-vypravěč se snaží pochopit Dostojevského antisemitismus a xenofobii, zejména vůči Němcům a Polákům. Prolínají se zde dojmy vypravěče z jeho cesty s Dostojevského životem, přičemž přemýšlí o postavách Dostojevského děl a o době, ve které žije. Román končí příjezdem vypravěče do zimního Leningradu, kde se zdržuje, aby navštívil místa spojená s Dostojevským, včetně jeho posledního bydliště. Autor, Leonid Cypkin, byl obdivovatelem Dostojevského a při psaní vycházel z Deníku a Vzpomínek Anny Grigorjevny. Ačkoli se román dotýká Dostojevského biografie, je to především oslava lásky k jeho dílu a lásky Anny k jejímu muži.

Příručka učitele obsahuje metodické pokyny pro učitele, doplňující informace, doporučení pro hodnocení žáků, řešení úkolů a cvičení. Nedílnou součástí je také časově-tematický plán a přehled očekávaných výstupů a klíčových kompetencí dle Rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání.

Učebnice hudební výchovy pro 6.–7. třídu vychází z RVP/Umění a kultura a rozvíjí kompetence žáků v oblastech vokální, instrumentální, pohybové a poslechové. Příběh začínající kapely provází žáky světem hudby, kde jednotliví členové objevují zákonitosti hudby, učí se hrát na různé nástroje a inspirují se klasickou i současnou hudbou různých žánrů. Cílem je motivovat žáky k poznávání hudby, zpívání, hře na nástroje a pohybu. Učebnice umožňuje učitelům volit postupy podle vyspělosti žáků a zvláštností třídy, čímž posiluje motivaci k učení a budování dobrých vztahů v kolektivu. Tematickou osou je postupné seznamování s hudebními nástroji z různých úhlů a historických kontextů. Tištěná učebnice má moderní grafickou podobu s plnobarevnými ilustracemi. Obsahuje motivační příběh s výkladovými texty, notovými zápisy, schématy a fotografiemi, stejně jako množství otázek a námětů pro praktické činnosti. Vedlejší lišta obsahuje odkazy na mezipředmětové vztahy a poznámky k aktuálním událostem. Učebnice je součástí setu materiálů, včetně interaktivní učebnice, poslechových skladeb, příručky učitele, zpěvníku s instrumentálními doprovody a audionahrávek.

Krátkou novelu Moje zápisky, jejíž vydání bylo v Sovětském svazu až do nástupu perestrojky zakázáno, pokládal L. Andrejev za své nejzdařilejší dílo. Novela byla původně zamýšlena jako pokračování dramatu Sáva, její hrdina se však nakonec stal jeho přímým protikladem a samotný text ostrým útokem proti ideji Lva Tolstého „o neprotivení se zlu násilím“. Moje zápisky vzbudily po svém vydání značný, vesměs však kritický ohlas. Vypravěčem je vězeň odsouzený za hrůzný čin k doživotnímu vězení, a proto se právě zde snaží nalézt smysl svého života; není-li možné změnit vnější svět, je třeba najít vlastní svobodu a tu nachází právě ve vězeňském životě – v jeho řádu.

Kniha představuje výbor z tvorby pěti ruských autorů, kteří se hlásili k takzvané skupině činari. Ta se začala postupně formovat na konci druhého desetiletí 20. století v tehdy ještě předrevolučním carském Rusku. V textech jednotlivých členů činarů – filozofů Druskina a Lipavského a básníků Charmse, Olejnikova a Vveděnského se díky jejich nesčetným rozhovorům a diskusím na nejrůznější, především však literární témata objevují vzájemné vlivy a mnohé společné náměty. Tyto texty však jejich autoři mohli sotva představit veřejnosti – většinu z nich totiž četli převážně na setkáních v bytech Lipavského a Druskina, neboť publikování jim bylo v tehdejším stalinském Sovětském svazu znemožněno.