Giuseppe Bonaviri Knihy

Magická Sicílie, rodné Mineo, ten "pupek světa", který uchovává dědictví Řeků a Arabů, kraj "těch posledních", nejchudších rolníků a řemeslníků, kteří zároveň píší básně, zabývají se hudbou, propadají astronomické a botanické vášni, kraj léčitelů a kulinářů, je inspirací takřka všech Bonaviriho knih. Lyrický deník Nezměrný čas (1976) "byl napsán z velké části v Mineu roku 1955", tedy v době, kdy zde Bonaviri pracoval jako praktický lékař. Tato próza může být čtenáři úvodem do Bonaviriho světa, básnickým průvodcem po Mineu a okolí, tamějších bytostech a věcech, mytologii, jazyku... V následujícím textu Dolcissimo (1978), kde je Mineo překřtěno na Zebulonii, kam přijíždějí dva lékaři, aby zkoumali "názory, duševní sklony a zřejmé omyly a bludy", do nichž zabředli Zebuloňané, jsme již naplno vrženi do "lesa symbolů a metamorfóz", do nečekaných souvislostí mikrosvěta a makrosvěta, do bezčasí, v němž se živí potkávají s mrtvými, do strhujícího rytmu jazyka, který nic nezapomíná.

Prvotina Krejčí na hlavní ulici je obrazem nelehkého údělu autorovy rodiny, zároveň však symbolem života všech chudých řemeslníků a rolníků na Sicílii. Vyprávění chudého krejčího, jehož inspirací byl autorův otec, se stává oslavou prostých lidí, jejich důvěrného spojení s přírodou a s kořeny života. Novela Kamenitá řeka zachycuje události roku 1943, kdy se na Sicílii vylodí spojenecká vojska a fašistické sily ustupují do defenzivy. V centru příběhu stojí parta venkovských kluků, z jejichž perspektivy se tyto historické události mění v sérii dobrodružných her, připomínajících středověké hrdinské činy. Obě novely spojuje výrazná autorova poetika, čerpající z lidového bájesloví a vytvářející barvitě plastický obraz sicilského venkova.

„Ich wollte die Aufregungen, den friedlichen Gleichklang und die Unruhe in einer bäuerlichen Welt beschreiben. Die Welt derjenigen, die den Reichtum einer Existenz erlebten, in der sie überall befreiende Gottheiten sahen: im Wind, im Regen, im Knospen der Mandelbäume, im Sternenhimmel“, sagte Guiseppe Bonaviri vor vielen Jahren über sein frühes Meisterwerk, den Roman „Der Schneider von Mineo“. Nun kehrt der große, aus Sizilien stammende Schriftsteller und Kardiologe Bonaviri mit seinem meisterhaften Alterswerk „Die blaue Gasse“ in die Welt seiner Kindheit, die Welt von Mineo zurück. Lyrisch und präzise, mit einer durch die Erinnerung geschärften Intensität beschreibt Bonaviri eine heute versunkene Wirklichkeit, die magisch-bukolische Sphäre seiner sizilianischen Kindheit. Er schreibt über den Vater, den Schneider, die Mutter, die Geschwister, über den zyklischen und unsterblichen Naturalismus der Bauern, die über das Schlachten der Zicklein und den geschnittenen Mohn Geigenstücke komponieren. Er erzählt von schrulligen Verwandten, über Geburt und Tod und erste Liebe. Was man über antike Kulturen sagte, daß ihre Dimension nicht die Geschichte, sondern der Kosmos ist, das gilt auch für die Kinder des Schneiders von Mineo, die in der blauen Gasse lebten: Sie bewohnen den Kosmos.