Eduard Fiker

Eduard Fiker (*21. listopadu 1902, Praha — † 3. března 1961, Praha), byl český prozaik, dramatik, scénárista a překladatel z angličtiny, autor 90 titulů. Jeden z hlavních představitelů detektivního žánru v české literatuře - společně s Emilem Vachkem zakladatel české detektivky. Autor rozhlasových her a dobrodružných i humoristických knih. Otec (rovněž Eduard) absolvoval učitelský ústav v Kutné Hoře, po pěti letech práce podučitele ztratil, údajně v důsledku každodenní varhanické služby v kostele, část sluchu, odešel ze školství a pracoval jako kreslič, pomocný projektant a stavební úředník nejprve při výstavbě železnice, od roku 1896 v Praze při melioračních a vodohospodářských akcích v technické kanceláři Zemědělské rady pro Čechy. Oba synové se věnovali literatuře, mladší Jan Fiker (1904–1946) psal dobrodružné romány pod pseudonymy Th. Poulter a W. Crosny (autorský podíl staršího Eduarda na těchto textech není doložen). Eduard Fiker absolvoval vinohradskou reálku (mat. 1920), studia strojního inženýrství na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT nedokončil: po první státní zkoušce složené v polovině akademického roku 1922–1923 se zapisoval ke studiu ještě dalších pět let, ale zkoušky již nekonal. Od studentských let veřejně vystupoval jako houslista, od roku 1920 při chrámových koncertech, v letech 1924–1930 jako kapelník vlastního orchestru, v letech 1931–1937 jako člen orchestru Velké operety a Divadla Rokoko. Za manželku si vzal operetní subretu Aloisii (Lolu) Inemanovou (1913–1981), psal operetní libreta a tematiku operetního divadla pojednal i v několika svých prózách. V letech 1938–1944 byl zaměstnán ve vydavatelství Melantrich jako šéfredaktor románového magazínu Rozruch, kam přispíval literární publicistikou (beletrie nebo překlady nejsou doloženy). Po válce se stal scenáristou Čs. státního filmu, ke konci života byl spisovatelem z povolání.

Přestože začínal jako knižní autor úzce spojený s třemi pražskými nakladateli, Bohumilem Jandou (Sfinx), Karlem Voleským a Boženou Smolíkovou-Mečířovou (vlastními texty a redakční spoluprací jí roku 1937 pomohl založit edici Knihy nové generace), byla nemalá část literární práce Eduarda Fikera svázána s periodickým tiskem. Dále uvádíme jen ty jeho na pokračování tištěné romány, povídkové cykly nebo delší povídky, které vyšly knižně později než v roce časopisecké publikace, vyšly pod jiným titulem nebo nevyšly knižně vůbec. Fiker nejčastěji přispíval do obrázkových týdeníků: Světozor (1934 detektivní román Třetí bůžek, knižně s tit. Neklopit!), Pražský ilustrovaný zpravodaj (1936 detektivní román Stopy na srdci, 1937 dobrodružný román Ďábel v poušti, knižně s tit. Tři v písku, 1938 western Tříoký jezdec, 1942 humoristický román Muž s kuželkou a 1943 román Půlnoční proměny), Ahoj (1938 povídkový cyklus Dobrodružství Hepsibaha Bocka, detektiva bez logiky), Svět v obrazech (humoristické romány Tůň sedmi vil, 1946, Dětská rapsodie, 1948), Beseda naší rodiny (povídkové cykly Z tulákových vzpomínek, 1946, a Hepsibah Bock, 1947–1948), Květen (1949 humoristický román Emanuel v nesnázích). Chlapecké romány publikoval v časopisech pro mládež: v Malém čtenáři vyšel Stříbrný had (1937–1938) a v příloze Mladého hlasatele romány Černý blesk (1936), Společnost věčné punčochy (1937, knižně upraveno s tit. Jeníkovo dobrodružství) a povídky Tajemný dům (1936–1937), Tajná cesta (1940), které bývají v bibliografiích uváděny i jako publikace knižní (podobně vydání Černého blesku, 1969–1970, a Společnosti věčné punčochy, 1970–1971, v jazykové úpravě Stanislava Sohra v příloze Ostravského kulturního zpravodaje). Své detektivní romány Fikar tiskl i v denících (v Národní politice 1937 vyšla poprvé Její hra). Autorova publicistika se většinou vázala k vlastní práci literární nebo filmové (Rozruch, České slovo, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Právo lidu, Kino, Lidové noviny, Film a doba aj.). – Od roku 1937 Eduard Fiker spolupracoval s filmovými společnostmi. Podle jeho námětů, scénářů či na motivy jeho románů byly natočeny snímky Krok do tmy (1938, r. Martin Frič, sc. + František Čáp), Paklíč (podle stejnojmenného románu, 1944, r. Miroslav Cikán, sc. Jaroslav Mottl, Miroslav Cikán), XIII. revír (podle románu Zinková cesta, 1946, r. Martin Frič, sc. + Karel Steklý), Akce B (1952, rež. Josef Mach, sc. + Otakar Kirchner, Martin Frič), Na konci města (1955, r. Miroslav Cikán), Padělek (podle stejnojmenného dramatu, 1957, r. Vladimír Borský). Poslední autorova románová série s ústřední postavou důstojníka Státní bezpečnosti Kalaše inspirovala pětidílnou řadu filmových detektivek režírovaných (s jednou výjimkou) Petrem Schulhoffem. Pouze dvě z nich ovšem vznikly na motivy Fikerových románů: Strach (podle Kilometru devatenáct, 1963, sc. Lubomír Možný, Petr Schulhoff) a Na kolejích čeká vrah (podle Série C–L, 1970, r. Josef Mach, sc. Josef Mach, Jiří Marek). – Na motivy románu Fantom operety vznikl stejnojmenný televizní seriál (1970, r. Zdeněk Podskalský a Jan Mimra, sc. Jindřich Švehla). – Pro Čs. rozhlas napsal Eduard Fiker hry Černý blesk (adaptace stejnojmenného románu pro mládež, 1939), Polibek pod jmelím (1943), Drožka č. 16 (1944), Nejmenší stopa (1945), Tři, dvě a jedna (1947), Smrt pod pseudonymem (1948), Setkání s byrokratem (1950); počínaje 60. léty odvysílal rozhlas řadu neautorských adaptací Fikerových próz. – Překlad Hiltonova detektivního románu Murder at school, vydaný 1947 pod jménem Eduarda Fikera a pod titulem Byla to vražda?, byl až na drobné jazykové úpravy totožný s překladem, který vyšel 1937 v 5. svazku edice Knihy nové generace pod titulem Oakingtonská tragedie. Zde byl jako překladatel podepsán blíže neznámý František Schaffranek, Fiker byl uveden jako redaktor knihy.

Při svém vstupu do literatury se Eduard Fiker zaměřil na čtenářsky nejúspěšnější žánr zábavné prózy přelomu 20. a 30. let: detektivku. Přestože souběžně rozvinul hojnou produkci dobrodružných románů (mj. Bratři ztracených úst), westernů (mj. Válka šerifů) a románů pro chlapce (mj. Černý blesk), zůstala detektivka až do konce osou jeho literární práce. V části svých raných detektivních románů, psaných a vydávaných mimořádným tempem, Fiker dovedně propojil inspirace anglické a francouzské kriminální beletrie (Edgar Wallace, Maurice Leblanc). Spojením syžetového a tematického modelu soudobého detektivního thrilleru s typem lupiče-gentlemana vznikla románová série s centrální dvojpostavou detektiva T. B. Corna a dobrodruha Teda Brenta (Ochránce nebohých, Světlo z pekla, Paní z Šedivého domu, Pán stínů). Pro charakter Fikerovy tvorby jako celku byl dále určující zájem o tematické aktuality (např. motiv únosu syna v detektivním thrilleru Bílý kříž evokoval soudobému publiku případ amerického letce Lindbergha) a autorský nadhled nad vyprávěním, projevující se jednak metaliterárními komentáři, jednak ironií a jazykovou komikou. Posledně zmíněná tendence vyústila v řadu humoristických románů obvykle vybavených kriminální zápletkou, mezi něž patřila i krátká série s dvojicí ústředních postav spisovatele Ludvy Láceho a jeho ženy, operetní umělkyně Loly (Paklíč, Fantom operety). Od druhé poloviny 30. let působily na vývoj autorovy tvorby rychlé proměny ideologického a kulturního kontextu. Nejprve Fiker napomohl příklonu české populární kultury k národním látkám svými prvními detektivkami z českého prostředí (Její hra) i nacionálními motivy vkládanými do románů dobrodružných (Lovci pramenů). Období protektorátu pak probudilo v autorovi zájem o sociální problematiku. Průsečíkem obou těchto inklinací se stal detektivní román Zinková cesta, těžící při tematizaci pražské periferie z dědictví meziválečné umělecké prózy a dramatu (František Langer) a oceněný dobovou kritikou jako mezník ve vývoji národní detektivky. Do sbližování tradičních populárních žánrů s tezovým románem ventilujícím hlavní témata politické a kulturní diskuse krátkého období 1945–1948 se Eduard Fiker zapojil především fantastickým thrillerem Hloubka, v jehož ideovém jádru se skrývala polemika o ideálním typu socialismu (napsán 1947, vydán až z pozůstalosti 2007). V období stalinismu stál Fiker z důvodu charakteru své dosavadní práce stranou budovatelské literární kultury; jeho starší práce byly tehdy vyřazeny z veřejných knihoven jako tzv. literární brak. Autorovy publikace z druhé poloviny 50. let vesměs propojovaly tradiční narativní a syžetové modely detektivky s koncepcí zločinnosti jako třídně a politicky podmíněného jevu; z třídílné série románů spojených postavami vyšetřovatelů Kalaše a Karlíčka se konvencím socialisticko-realistické kulturní produkce nejvíce vymanila Série C–L, představující závěrečný vrchol autorovy literární práce (dále Zlatá čtyřka, Kilometr devatenáct). – Také v oblasti kinematografie Fiker podvakrát svými náměty či scénáři přispěl k etablování detektivního žánru: nejdříve na sklonku 30. a poté na počátku 60. let.

Zemřel 3. 3. 1961 v Praze.