Philippe Berthier Pořadí knih

Otec Goriot pracuje jako dělník v továrně na výrobu těstovin, později se z něho stane obchodník. Daří se mu a finančně je velmi dobře zajištěný. Má dvě dcery (Anastázii a Delfínu), které jsou již vdané. Jedna si vzala bankéře, druhá šlechtice a od otce dostaly velmi tučná věna. Po čase se na věno zapomnělo a manželé zakázali dcerám, aby je chodil otec navštěvovat. Otec Goriot svůj majetek prodá a odstěhuje se do penzionu, kde je levné ubytování. Manželka, kterou měl velmi rád, mu zemřela velmi brzy a veškerou svou lásku věnoval svým dcerám. Dcery jsou rozmazlené, sobecké a za otce se stydí. I přesto chodí navštěvovat otce, ale ne pro lásku, ale pro peníze. Ve stejném penzionu bydlí druhá hlavní postava románu, student Evžen Rastignac. Evžen přichází do Paříže studovat práva. Pochází z chudé rodiny. Peníze, které dostává od rodičů stačí pouze na bydlení. Postupem času Evžen poznává, že se ve společnosti bez peněz neobejde. Peníze si půjčuje u svého kamaráda Vautrina. Na jednom plese se seznamuje s Delfinou a zamiluje se do ní. Kvůli ní se Evžen stane hazardním hráčem, Goriot již nemá mnoho peněz a dcery ho proto přestanou navštěvovat...

"Eugénie Grandet, on connaît. Ou on croit connaître... Si on n'a lu qu'un seul roman de Balzac, il y a de bonnes chances que ce soit celui-là. Limpide, ou du moins semblant l'être, linéaire, riche en contrastes psychologiques d'une grande efficacité, il a tout pour se faire consommer aisément. On le dirait même "édifiant" : le terrible Grandet et la dolente Eugénie se font valoir l'un l'autre comme deux modes antagonistes et incompatibles de l'être, d'où la leçon morale paraît sortir et s'imposer d'elle-même. À part quelques grincheux, tout le monde s'accorde à trouver l'oeuvre parfaite en son genre, même si c'est un genre relativement mineur. Le sinueux et papelard Sainte-Beuve témoigne à sa manière, toujours plus ou moins biaisée, de la réussite quasi unanimement (et immédiatement) saluée, lorsqu'il condescend à reconnaître qu'"il s'en faut de bien peu que cette charmante histoire ne soit un chef-d'oeuvre !" - sans prendre d'ailleurs la peine de préciser ce qui lui manque pour que l'ouvrage soit accompli à ses yeux. Mais "charmante", Eugénie Grandet, vraiment ? [...]" Philippe Berthier.