Enrico Filippini Knihy

One of the most important works of cultural theory ever written, Walter Benjamin's groundbreaking essay explores how the age of mass media means audiences can listen to or see a work of art repeatedly - and what the troubling social and political implications of this are. Throughout history, some books have changed the world. They have transformed the way we see ourselves - and each other. They have inspired debate, dissent, war and revolution. They have enlightened, outraged, provoked and comforted. They have enriched lives - and destroyed them. Now Penguin brings you the works of the great thinkers, pioneers, radicals and visionaries whose ideas shook civilization and helped make us who we are

La Gioconda su un foulard o l'incisione di un concerto di Ravel diretto dall'autore stesso e ogni giorno riascoltabile sono due esempi di quel fenomeno che Benjamin definisce "la perdita dell'aura" nell'epoca della riproducibilità tecnica dell'arte, ossia la perdita del "qui e ora" magico ed unico che si fonde con la creazione artistica e la contraddistingue. Nel chiuso di una automobile, ad esempio, mediante un mangianastri si può ascoltare quel concerto di Ravel al di fuori della sua unicità spazio-temporale, oggettivandolo e spersonificandolo. Nondimeno, la perdita del carisma insito nell'opera d'arte, "unica" eppure riprodotta, non è deplorata da Benjamin con quell'attegiamento aristocratico che contraddistingue alcuni esponenti della Scuola di Francoforte. Egli collega infatti la "perdita dell'aura" nella società contemporanea all'irruzione delle masse sulla scena e alla loro richiesta di cultura che è gioco forza diventi una merce. La riproduzione dell'opera d'arte in "sede impropria" non ne comporta una perdita di qualità, ma piuttosto una desacralizzazione, il che favorisce un'esperienza laica della cultura e ne sostituisce il valore rituale con un valore espositivo antiestetizzante.

Závěrečný díl Grassovy slavné Gdaňské trilogie, kterou tvoří román Plechový bubínek (1959), novela Kočka a myš (1961) a román Psí roky (1963). Na přelomu let 1961 a 1962 píší tři vypravěči současně tři knihy románu Psí roky: Eddi Amsel Knihu první, Ranní směny, Harry Liebenau Knihu druhou, Milostné dopisy, a Walter Matern Knihu třetí, Materniády. Stanou se tak kronikáři předválečných, válečných a poválečných „psích roků“ dvacátého století. Na cestě z Gdaňska do západního Německa vypravěče provázejí psi – němečtí ovčáci Senta, Harras, oblíbený Hitlerův pes Princ a podsvětní pes Pluto, dívky Tulla a Jenny, ptačí plašidla, mechanické figury a strašidla. Román končí v dole, ve kterém Eddi Amsel alias Brauxel průmyslově vyrábí ptačí plašidla k obrazu člověka a vyváží je do světa. „Cesta z Gdaňska do plašidlového dolu nemá čtenáře k tomu, aby se mstil jako Matern, ale aby Harrymu záviděl Tullu, Eddimu Jenny, studijnímu radovi Bruniesovi bonbony a Grassovi fantazii.“ (Peter Härtling, 1963)

Novela z r. 1913, která eticky a esteticky končí jedno údobí autorova vývoje, řeší problém harmonie ducha a smyslů, krásy mravní a estetické. Stárnoucí spisovatel, který se ve svém díle dopracoval k vybroušené, avšak prázdné profesionální dokonalosti a který pěstuje umění odtržené od života, se na zájezdu do Benátek setkává s mladým chlapcem podmanivé svěžesti a toto setkání s kypícím životem vyvolá v něm tvůrčí krizi, jež přechází v jeho smrt duchovní i fyzickou.