Daria Ullrichová Knihy

Pohled na život ortodoxních žen prostřednictvím nejintimnějšího rituálu - mikve. Smyslem rituálu je očistit ženy od "nečisté krve" tak, aby byly znovu tělesně připraveny pro své muže.

Cyrano - muž bez bázně a hany, jehož hyzdí velký nos, je legendární postavou, symbolem cti, odvahy a mužnosti. Publikum ho miluje pro ušlechtilost jeho ducha i lehkost a vzlet slova. Vrchlického překlad je pokládán za kongeniální a dokonce se říkává, že v češtině zní lépe než ve francouzském originále. Kromě textu hry knihy přináší řadu doprovodných textů (životopis autora, reálného předobrazu hlavního hrdiny a také překladatele) a studií (od Václava Černého a Vladimíra Mikeše) a také přehled cyranovských inscenací na scéně ND. Vyšlo k premiéře inscenace v roce 2002 na scéně Národního divadla (rež. Michal Dočekal, hl. role David Prachař).

Martin Hilský, profesor anglické literatury na FF UK, patří k našim předním překladatelům a znalcům díla Williama Shakespeara. Jako šestý svazek jeho dvojjazyčné shakespearovské edice vychází Othello, benátský mouřenín. V úvodní studii se Hilský věnuje vzniku a výkladu této slavné tragédie. Následují anglický originál hry a jeho český překlad, které jsou uspořádány na stránkách proti sobě a vybaveny poznámkami pod čarou. Anglické poznámky fungují jako malý shakespearovský slovníček, české poznámky upozorňují čtenáře na klíčové souvislosti. Svazek uzavírá studie Bohuslava Mánka o českých inscenacích a překladech Othella.

Renesanční historická hra s prvky tragédie Hlavní postava je vytvořena dle skutečné historické postavy, Richarda III. Shakespeare ovšem postavu z politických důvodů posunul do role padoucha. Hra zdaleka není historicky přesná, už vzhledem k dobově tendenčnímu pojetí hlavní postavy, nicméně Richard III. je jedna ze Shakespearových nejpropracovanějších záporných postav.

Ve hře Ze života hmyzu Čapkové formou volně na sebe navazujících obrazů rozvíjejí výjevy, v nichž vystupují jednotlivé hmyzí druhy, personifikující takové mravní pojmy jako lakota, ctnost, sobectví... Jednotlivými obrazy prochází postava Tuláka, člověka s velkou životní zkušeností a zralostí, který od pasivního pozorování postupně začíná do hmyzího života aktivně zasahovat. Je protikladem onomu světu kořistníků a zároveň nese význam přirozenosti koloběhu života jako volání po lidskostí naplněném životě tváří v tvář smrti.

Třetí hra Josefa Topola z roku 1963 je jednou z nejlepších básnických dramat dvacátého století: střídají se v něm reálné obrazy života soudobé vesnice (násilná kolektivizace, odumírání tradic, krize kolektivní idnetity, odosobnění vztahů) se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje, tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obrací zajeté stereotypy. Topol konfrontuje mýtus s realitou, vesnici idylickou a idealizovanou s vesnicí skutečnou, plnou dřímajících i otevřených konfliktů, předsudků, temných vášní i pudů. Nic zde není černobílé, téměř každý chybuje a mýlí se. Ten nejčistější je pak nešťastnou shodou událostí obětován. zdroj: Mgr. Libor Vodička, Ph.D.

Tato divadelní hra byla poprvé knižně vydáná v roce 1682. Vypráví o španělském svůdníkovi, který neuznává žádné povinnosti. Žen si neváží, a pouze si užívá, na to nakonec i doplatí.

Programová brožura k inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Jedna z nejznámějších her Josefa Kajetána Tyla je pohádkovou báchorkou pro děti i dospělé. V půvabné pohádce se prolínají reálné typicky české postavy s tajemnou říší přírody, se světem nadpřirozených sil.

Alois Jirásek, Otec : [drama o třech jednáních : premiéra 21. června 2007 v Národním divadle]. Martin Františák, Doma : [premiéra 21. června 2007 v Národním divadle. Příběh „ztraceného syna“, vracejícího se do rodného kraje na pohřeb matky. Děj je zasazen do času ničivé povodně. Hra byla poprvé inscenována na profesionálním jevišti v Národním divadle v Praze společně se hrou Aloise Jiráska Otec, obě hry se totiž dotýkají obdobných témat, vyrůstají z dramatičnosti vztahu k rodovému dědictví, „ke gruntu“. Grunt znamená nejen hmotný majetek, ale i podstatu, základ, kořeny. Jiráskova hra reflektuje minulost, která v nás přetrvává. Františákova hra zobrazuje autentickou současnost, ptá se po minulosti, hledá kořeny domova. Hra vznikala z pudu sebezáchovy. Z horské samoty mě nutnost po třech syrových letech odstěhovala do města. Opustil jsem tehdy několik hlubokých přátelství z horských samot a ztrácel se ve městě a bludech. Pocit viny, že jsem cosi zradil a ztratil, k čemusi nutil. Nějak na to všechno odpovědět a neztratit stopu. Nedá se hovořit o prvotním nápadu, ani o nějakém vanutí ducha. Spíše to byly údery sekery v modré noci bez měsíce a beze hvězd. Někdo někde zpíval, někdo klečel za stodolou, něco ulomilo pět latí v plotě…