Simone Weil
3. únor 1909 – 24. srpen 1943
Simone Weil byla francouzská filozofka, křesťanská mystička a společenská aktivistka. Svými hlubokými vhledy a širokým záběrem psala o politických hnutích, jichž se účastnila, a později o duchovním mysticismu. Její nekompromisní hledání pravdy a morální genialita zanechaly nesmazatelnou stopu v etice a filozofii.
Weilová se narodila roku 1909 v Paříži v rodině lékaře. Navštěvovala elitní školy, byla ovlivněna Alainem a studium ukončila v červenci 1931. Na podzim se stala učitelkou v Le Puy, spolupracovala v odborově organizovaných školských spolcích a proslula jako "rudá panna". Pozoruhodným svědectvím doby jsou její zprávy o cestě do Německa, kterou podnikla v roce 1932, uveřejněné v různých novinách. Z trestu byla jako "špatný pedagog" přeložena. Ostře kritizovala sovětskou politiku, zvláště vůči Německu. V prosinci 1933 se setkala s Trockým. Od prosince 1934 do srpna 1935 Weilová pracovala, nejprve v několika továrnách, později však opět jako učitelka, krátce se účastnila španělské občanské války na straně republikánů.
V letech 1937-1938 (Assisi, Solesmes) se přiklonila ke křesťanskému náboženství, což změnilo způsob jejího psaní. Následovaly studie sanskrtu a články o současném dění, v červnu 1940 opustila Paříž. V Marseille se stala spolupracovnicí Cahiers du Sud a pracovala v odboji. Setkala se s páterem Perrinem. Do května 1942 vznikaly posmrtně vydané texty, díky nimž se stala Weilová známou. Po krátkém pobytu v New Yorku odešla Weilová do Anglie, kde pracovala v hnutí za "Svobodnou Francii". Zemřela v roce 1943 v Ashfordu (Kent).
Simone Weilová (Dílo)
Weilová, která znala tovární práci z osobní zkušenosti, přesně popisuje mechanizované pracovní postupy a ukazuje, v jaké míře se částí stroje stává dělník. Hovoří o otrockém bytí dělníků. V pozadí této zkušenosti je její názor, že v práci je obsažena nutnost, která není určena žádným vnějším cílem. V kontaktu s materiálním zakoušíme podrobenost i svobodu. Pojem a strukturu práce zřejmě může vysvětlit pouze materialistická teorie. Ale řád, který je vysvětlován na základě hmoty, je chápán duchem - proto materialismus předpokládá ducha.
Marx rozhodujícím způsobem přispěl k materialistické metodě a analyzoval závislost dělníka na výrobních podmínkách. Propadl však revolučnímu kultu produktivity, jehož výrazem jsou kvazimystické a rituální slovní obraty. Revoluce se tak stává "opiem lidu", zatímco rozhodující pojmy - jako např. "společenská třída" - zůstávají podhodnoceny. Weilová se obrací proti intelektuálnímu poručníkování dělníkům a spatřuje v marxismu "nejvyšší duchovní výraz občanské společnosti".