František Černý Pořadí knih (chronologicky)

Kniha je určená posluchačům a pedagogickým pracovníkům vysokých škol a čtenářům, kteří si chtějí prohloubit nebo doplnit své znalosti z fyziky. Kromě základních fyzikálních definic, zákonů, vět a rovnic je zde praktická část, která odpovídá náročnosti základního kurzu fyziky na vysoké škole. Některé příklady mohou být i náročnější. Pro samostatnou práci je zde množství neřešených úloh s výsledky. Další příklady obsahují návod na metodický postup a způsob aplikace fyzikálních zákonů a vět při řešení konkrétních úloh. To vše v přehledném členění s příklady původními či převzatými z učebnic.

Čtivým a hluboce lidským způsobem popisuje svou nechuť jít do války, když doma musel zanechat svou rodinu. Barvitě líčí všední peripetie řadového vojáka při budování zákopů v Dolním Rakousku a vtipně glosuje okamžiky, když si s kamarády krátili dlouhou chvíli. Pak se čtenář spolu s vypravěčem dostává z poklidného týlu do prvních frontových linií. Humorně laděné kapitoly vystřídá napětí a sugestivní popis válečných akcí v okolí města Černovice. Všude kolem bouchají mohutná děla, létají šrapnely a hvízdají kulky. Každou noc je obloha osvětlována září explodujících granátů. Pak ruská armáda získává převahu. Čtenář téměř nedýchá, když sleduje popis štvanice, při níž autor knihy se zbytkem armády skoro týden prchají desítky kilometrů, aby ruské pronásledovatele setřásli. Děj knihy se přemisťuje do zalesněných kopců romantických Karpat, kde probíhá klasická poziční válka. To je Rodna, Cârlibaba, Vatra Dornei a další místa ukrytá v kopcích severního Rumunska. Prožijte tuto strastiplnou a napínavou cestu společně s jejím autorem.

Galerie nejpřednějších našich herců 20. století, sugestivně charakterizovaných nejen slovem znalce a věrného průvodce českého divadla, ale také unikátním ilustračním doprovodem, kterým není tradiční divadelní fotografie, ale karikatura a portrétní kresba - a to od celé plejády našich výtvarníků, včetně těch, kteří - jako např. František Bidlo, Adolf Hoffmeister nebo František Muzika - dotáhli tento žánr k mistrovským výšinám. Tak čtení o hereckých velikánech od generace vojanovské až po ty nedávné a dnešní (Štěpánek, Haas, Kohout, Rašilov, Smolík, Scheinpflugová, Vojta, Pivec, Burian, Werich, Brodský, Medřická, Hrušínský, Lukavský, Kemr, Adamová, Chramostová, Skořepová, Tomášová, Tříska ad.) získává novou dimenzi a nadčasovost. Autorem je doyen českých divadelních historiků - profesor František Černý, proslulý zejména podílem na obřích čtyřsvazkových akademických Dějinách českého divadla a také z mnoha dalších publikací o divadle - stačil ještě před svým odchodem (12. 6. 2010) připravit k tisku svůj poslední rukopis.

Profesor František Černý, první polistopadový děkan FF UK, se ve svých vzpomínkách vrací k dvacetiletí tzv. normalizace (1969–1989), jednomu z nejrozpornějších období v dějinách Univerzity Karlovy. Se značnou otevřeností vysvětluje, co se z tak významné společenskovědní instituce stalo – z rozhodnutí normalizátorů muselo odejít téměř sto padesát odborníků. Ačkoli se autor netěšil přízni režimu, kupodivu směl v ovzduší čistek na fakultě setrvat. Připomíná tedy osudy těch, kteří byli přinuceni fakultu opustit, těch, kteří mohli – všelijak omezováni – na fakultě zůstat a především si všímá prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí. Osud katedry, vědního oboru i fakulty se tak nedílně propojuje s osobními kontroverzemi a konflikty. Černého zpětný pohled se zrychluje i zpomaluje, zastavuje i přeskakuje, a pojednané uzlové body vypovídají též o tom, co zůstalo nevyřčeno. Přitom se nejedná o náhodně subjektivní útržky, z nichž by nebylo možné sestavit ucelený obraz doby. Tomu brání jak autorova erudice, historické vědomí i zřetelná snaha o pochopení toho, co se tehdy vlastně stalo. Černého vzpomínání se uzavírá těsně po Listopadu 1989, kdy se filozofická fakulta začala zbavovat nedůstojných normalizačních – a samozřejmě i starších – reliktů a deformací. Autor zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům, kteří byli z fakulty vyhozeni, i jako výstrahu pro budoucnost.

Výbor dosud nepublikovaných textů divadelního historika a pedagoga (nar. 1926). Jednotlivé kapitoly přibližují známé i méně známé divadelní skutečnosti z normalizační éry. Výklad leckdy hranice této etapy překračuje a poskytuje tak komplexnější pohled na sledovaný fenomén.

Igor Inov (1930-2003) vlastním jménem Igor Ivanov, ruský básník a překladatel, milovník české literatury a dlouholetý přítel Jana Wericha. Věnoval se i divadelní a literární historii, měl pevné vazby na českou kulturní obec. V roce 1971 vydal v Moskvě monografii o Janu Werichovi, jejíž prodej byl po zásahu československých orgánů pozastaven. Publikace vyšla v tuzemsku poprvé až v roce 1992 pod názvem "Jak to všechno bylo, pane Werichu?" Inov proslul také jako překladatel významných českých básníků Vítězslava Nezvala, Františka Halase, Františka Hrubína a Vladimíra Holana. Překládal i prózu Ivana Olbrachta, Marie Majerové, Eduarda Basse a dalších. Díky němu řada tuzemských literátů pronikla do povědomí ruských čtenářů. Jeho vlastní básnická tvorba je neodmyslitelně spjata s krajinou Podkarpatské Rusi. Inov byl rovněž velkým příznivcem díla Karla a Josefa Čapkových. Aktivně se podílel na činnosti Společnosti bratří Čapků v Petrohradě.

Kniha divadelního kritika a pedagoga nás zavede do jeho rodného města Jaroměře. Autorovo pamětnické vyprávění začíná v předvečer II. svět války. Další kapitoly jsou věnovány jeho pozdějším stykům s městem, např. školním létům stráveným na obecní škole a gymnáziu, zastavení se u divadel a kin, líčí atmosféru každodenního života tohoto města. Velkou pozornost však věnuje svým rodičům, světově známým to pěstitelů především petúnií a begonií až po současnou zahradnickou generaci Černých.

Teatrolog František Černý, univerzitní profesor, divadelní kritik a autor řady knih zabývajících se historií českého divadla, mj. také hlavní editor čtyřsvazkových Dějin českého divadla (1968 1983), působil v 60. 90. letech na Filozofické fakultě UK. Ve svých pamětech vzpomíná na univerzitní studia, spolužáky a pedagogy i na své pozdější pedagogické, odborné a občanské působení v rámci české kultury.