František Černý Knihy

Autor podává přesvědčivý obraz tvorby a života barda F.Smolíka.Vypravuje o jeho útěku k divadlu,putování s kočovnými společnostmi,o válečných zážitcích na frontách první světové války,o prvních angažmá až po jeho tvorbu na Národním divadle.

Klasická kniha české literatury je poutavým a procítěným vyprávěním o čtyřech generacích slavné rodiny cirkusových umělců. 17. vydání

Univerzitní profesor a náš přední teatrolog ve své obsáhlé a reprezentativní monografii sleduje dramatickou tvorbu Josefa a Karla Čapkových chronologicky, dílo po dílu, vždy s rozborem jeho geneze, světonázorových kořenů, s podrobnou mozaikou premiérových ohlasů a polemik v dobovém tisku.

Divadelní historik F.Černý napsal o Mistrově životě a díle rozsáhlou monografii. Předností této knihy o herci mimořádného talentu a hluboké lidskosti je zasvěcenost,konkrétnost i poutavost výkladu.Knihu doprovází 67 obrazových dokumentů.Kdo by se nechtěl vrátit do živé historie českého divadla a filmu? Píše ji člověk,kterýse sám se Smolíkem léta přátelsky stýkal.

Igor Inov (1930-2003) vlastním jménem Igor Ivanov, ruský básník a překladatel, milovník české literatury a dlouholetý přítel Jana Wericha. Věnoval se i divadelní a literární historii, měl pevné vazby na českou kulturní obec. V roce 1971 vydal v Moskvě monografii o Janu Werichovi, jejíž prodej byl po zásahu československých orgánů pozastaven. Publikace vyšla v tuzemsku poprvé až v roce 1992 pod názvem "Jak to všechno bylo, pane Werichu?" Inov proslul také jako překladatel významných českých básníků Vítězslava Nezvala, Františka Halase, Františka Hrubína a Vladimíra Holana. Překládal i prózu Ivana Olbrachta, Marie Majerové, Eduarda Basse a dalších. Díky němu řada tuzemských literátů pronikla do povědomí ruských čtenářů. Jeho vlastní básnická tvorba je neodmyslitelně spjata s krajinou Podkarpatské Rusi. Inov byl rovněž velkým příznivcem díla Karla a Josefa Čapkových. Aktivně se podílel na činnosti Společnosti bratří Čapků v Petrohradě.

Čtivým a hluboce lidským způsobem popisuje svou nechuť jít do války, když doma musel zanechat svou rodinu. Barvitě líčí všední peripetie řadového vojáka při budování zákopů v Dolním Rakousku a vtipně glosuje okamžiky, když si s kamarády krátili dlouhou chvíli. Pak se čtenář spolu s vypravěčem dostává z poklidného týlu do prvních frontových linií. Humorně laděné kapitoly vystřídá napětí a sugestivní popis válečných akcí v okolí města Černovice. Všude kolem bouchají mohutná děla, létají šrapnely a hvízdají kulky. Každou noc je obloha osvětlována září explodujících granátů. Pak ruská armáda získává převahu. Čtenář téměř nedýchá, když sleduje popis štvanice, při níž autor knihy se zbytkem armády skoro týden prchají desítky kilometrů, aby ruské pronásledovatele setřásli. Děj knihy se přemisťuje do zalesněných kopců romantických Karpat, kde probíhá klasická poziční válka. To je Rodna, Cârlibaba, Vatra Dornei a další místa ukrytá v kopcích severního Rumunska. Prožijte tuto strastiplnou a napínavou cestu společně s jejím autorem.

Výbor dosud nepublikovaných textů divadelního historika a pedagoga (nar. 1926). Jednotlivé kapitoly přibližují známé i méně známé divadelní skutečnosti z normalizační éry. Výklad leckdy hranice této etapy překračuje a poskytuje tak komplexnější pohled na sledovaný fenomén.

Profesor František Černý, první polistopadový děkan FF UK, se ve svých vzpomínkách vrací k dvacetiletí tzv. normalizace (1969–1989), jednomu z nejrozpornějších období v dějinách Univerzity Karlovy. Se značnou otevřeností vysvětluje, co se z tak významné společenskovědní instituce stalo – z rozhodnutí normalizátorů muselo odejít téměř sto padesát odborníků. Ačkoli se autor netěšil přízni režimu, kupodivu směl v ovzduší čistek na fakultě setrvat. Připomíná tedy osudy těch, kteří byli přinuceni fakultu opustit, těch, kteří mohli – všelijak omezováni – na fakultě zůstat a především si všímá prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí. Osud katedry, vědního oboru i fakulty se tak nedílně propojuje s osobními kontroverzemi a konflikty. Černého zpětný pohled se zrychluje i zpomaluje, zastavuje i přeskakuje, a pojednané uzlové body vypovídají též o tom, co zůstalo nevyřčeno. Přitom se nejedná o náhodně subjektivní útržky, z nichž by nebylo možné sestavit ucelený obraz doby. Tomu brání jak autorova erudice, historické vědomí i zřetelná snaha o pochopení toho, co se tehdy vlastně stalo. Černého vzpomínání se uzavírá těsně po Listopadu 1989, kdy se filozofická fakulta začala zbavovat nedůstojných normalizačních – a samozřejmě i starších – reliktů a deformací. Autor zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům, kteří byli z fakulty vyhozeni, i jako výstrahu pro budoucnost.

Čtení o Národním divadle nechce být a není systematickými dějinami stoletého vývoje první české scény. Kniha podává smysl ideje Národního divadla ve všech jeho tělesech, opeře, činohře a baletu. Vedle prvního ředitele F. A. Šuberta se tu setkáme s dirigenty, režiséry, choreografy iscénografy (Kovařovic, Ostrčil, Talich, Hilar, Honzl, Jenčík, Machov, Svoboda), s herci a zpěváky (Mošna, Pospíšilová, Hübnerová, Vojan, Kohout, Dostálová, Burian, Zítek), ale i autory a skladately (Salda, Čapek, Hrubín, Janáček). Přestože jednotlivé kapitoly jsou založeny monograficky, nejsou izolované, jsou propojeny (řada postav se objeví v několika kapitolách - včetně těch, jimž není věnována samostatná kapitola) a tvoří celek, který podává velmi dramatický obraz z dějin Národního divadla.