František Černý Knihy

Autor podává přesvědčivý obraz tvorby a života barda F.Smolíka.Vypravuje o jeho útěku k divadlu,putování s kočovnými společnostmi,o válečných zážitcích na frontách první světové války,o prvních angažmá až po jeho tvorbu na Národním divadle.

Byť byl napsán již v roce 1930, vyšel román Eduarda Basse (1888-1946) Cirkus Humberto až v letech okupace. Většina čtenářů jej chápala jako morální povzbuzení v těžké době války, vždyť příběh několika generací cirkusových umělců ukazoval nezdolnost a pracovitost českých umělců, akrobatů i tenťáků. Bass zde popisuje nejslavnější období kočovných cirkusů i jejich pád na začátku dvacátého století. Příběh cirkusu začínáme sledovat s příchodem zedníka Antonína Karase, jehož nouze o práci přivede k cirkusu. Přivede s sebou synka Vašíka, který v historii slavného cirkusu Humberto sehraje podstatnou roli.

Univerzitní profesor a náš přední teatrolog ve své obsáhlé a reprezentativní monografii sleduje dramatickou tvorbu Josefa a Karla Čapkových chronologicky, dílo po dílu, vždy s rozborem jeho geneze, světonázorových kořenů, s podrobnou mozaikou premiérových ohlasů a polemik v dobovém tisku.

Ojedinělá a takřka neznámá monografie svým rozsahem a hloubkou jistě upoutá všechny příznivce Jana Wericha, a nejen je. Jedná se o mimořádně zasvěcený obraz umělce, s nímž se autor přátelil, podává však i obraz činnosti Osvobozeného divadla od jeho vzniku až do jeho zániku na konci první republiky a také živé portréty Jiřího Voskovce, Jaroslava Ježka a Jindřicha Honzla. Velmi cenné jsou rovněž výklady o Werichově působení v emigraci a o jeho herecké, ředitelské a spisovatelské činnosti po návratu domů. Autor shromáždil pro svůj obraz různé prameny s takovou péčí, jak to dosud neudělal žádný z českých badatelů a jak to už také bohužel ani nikdy nikdo udělat nebude moci. Druhé vydání.

Divadelní historik F.Černý napsal o Mistrově životě a díle rozsáhlou monografii. Předností této knihy o herci mimořádného talentu a hluboké lidskosti je zasvěcenost,konkrétnost i poutavost výkladu.Knihu doprovází 67 obrazových dokumentů.Kdo by se nechtěl vrátit do živé historie českého divadla a filmu? Píše ji člověk,kterýse sám se Smolíkem léta přátelsky stýkal.

Čtivým a hluboce lidským způsobem popisuje svou nechuť jít do války, když doma musel zanechat svou rodinu. Barvitě líčí všední peripetie řadového vojáka při budování zákopů v Dolním Rakousku a vtipně glosuje okamžiky, když si s kamarády krátili dlouhou chvíli. Pak se čtenář spolu s vypravěčem dostává z poklidného týlu do prvních frontových linií. Humorně laděné kapitoly vystřídá napětí a sugestivní popis válečných akcí v okolí města Černovice. Všude kolem bouchají mohutná děla, létají šrapnely a hvízdají kulky. Každou noc je obloha osvětlována září explodujících granátů. Pak ruská armáda získává převahu. Čtenář téměř nedýchá, když sleduje popis štvanice, při níž autor knihy se zbytkem armády skoro týden prchají desítky kilometrů, aby ruské pronásledovatele setřásli. Děj knihy se přemisťuje do zalesněných kopců romantických Karpat, kde probíhá klasická poziční válka. To je Rodna, Cârlibaba, Vatra Dornei a další místa ukrytá v kopcích severního Rumunska. Prožijte tuto strastiplnou a napínavou cestu společně s jejím autorem.

Výbor dosud nepublikovaných textů divadelního historika a pedagoga (nar. 1926). Jednotlivé kapitoly přibližují známé i méně známé divadelní skutečnosti z normalizační éry. Výklad leckdy hranice této etapy překračuje a poskytuje tak komplexnější pohled na sledovaný fenomén.

Profesor František Černý, první polistopadový děkan FF UK, se ve svých vzpomínkách vrací k dvacetiletí tzv. normalizace (1969–1989), jednomu z nejrozpornějších období v dějinách Univerzity Karlovy. Se značnou otevřeností vysvětluje, co se z tak významné společenskovědní instituce stalo – z rozhodnutí normalizátorů muselo odejít téměř sto padesát odborníků. Ačkoli se autor netěšil přízni režimu, kupodivu směl v ovzduší čistek na fakultě setrvat. Připomíná tedy osudy těch, kteří byli přinuceni fakultu opustit, těch, kteří mohli – všelijak omezováni – na fakultě zůstat a především si všímá prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí. Osud katedry, vědního oboru i fakulty se tak nedílně propojuje s osobními kontroverzemi a konflikty. Černého zpětný pohled se zrychluje i zpomaluje, zastavuje i přeskakuje, a pojednané uzlové body vypovídají též o tom, co zůstalo nevyřčeno. Přitom se nejedná o náhodně subjektivní útržky, z nichž by nebylo možné sestavit ucelený obraz doby. Tomu brání jak autorova erudice, historické vědomí i zřetelná snaha o pochopení toho, co se tehdy vlastně stalo. Černého vzpomínání se uzavírá těsně po Listopadu 1989, kdy se filozofická fakulta začala zbavovat nedůstojných normalizačních – a samozřejmě i starších – reliktů a deformací. Autor zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům, kteří byli z fakulty vyhozeni, i jako výstrahu pro budoucnost.

Čtení o Národním divadle nechce být a není systematickými dějinami stoletého vývoje první české scény. Kniha podává smysl ideje Národního divadla ve všech jeho tělesech, opeře, činohře a baletu. Vedle prvního ředitele F. A. Šuberta se tu setkáme s dirigenty, režiséry, choreografy iscénografy (Kovařovic, Ostrčil, Talich, Hilar, Honzl, Jenčík, Machov, Svoboda), s herci a zpěváky (Mošna, Pospíšilová, Hübnerová, Vojan, Kohout, Dostálová, Burian, Zítek), ale i autory a skladately (Salda, Čapek, Hrubín, Janáček). Přestože jednotlivé kapitoly jsou založeny monograficky, nejsou izolované, jsou propojeny (řada postav se objeví v několika kapitolách - včetně těch, jimž není věnována samostatná kapitola) a tvoří celek, který podává velmi dramatický obraz z dějin Národního divadla.